Neočekávaně velký úspěch rakouské petice katolického lidu
(KirchenVolksBegehren) přiměl ziskem 500 000 podpisů skupinu německých katolíků
k podobné akci. Situace církve v obou zemích není sice totožná ve
všech bodech, především proto, že Němci dosud zůstali ušetřeni sporných
jmenování biskupů v tom rozsahu, jako v Rakousku, jinak jsou ale
problémy stejné. Proto také převzali němečtí iniciátoři akce beze změn text
rakouské petice. Témata nejsou nová.
Rovnocennost všech věřících, dialog a společné rozhodování, ne na posledním
místě i při jmenování biskupů, plná rovnoprávnost žen, přístup ke kněžství i
pro ty, kteří nežijí v celibátu, pozitivní hodnocení sexuality, porozumění
a smířlivý přístup pro lidi v těžké situaci, např. pro rozvedené, kteří se znovu ožení - to
všechno se probíralo již před 20 lety na synodě ve Würzburgu a na diecézních
synodách a setkáních, která se od té doby uskutečnila. Účastníci byli vždy
vysoce uspokojeni rázem debat, které nevynechaly žádný problém, a přesto se
vyznačovaly slušností a vzájemnou úctou. Návrhy a usnesení byla sice vždy
velkou většinou schválena, k jejich realizaci však docházelo jen pozvolna
nebo vůbec. Hlasy würzburské synody k papeži byly (až na jednu výjimku)
buďto odmítnuty, nebo ani nebyly uznány za hodné zřetele. Pokus biskupů
jihozápadní části Německa o pastorační řešení vztahu s rozvedenými, kteří
znovu uzavřeli manželství, Řím příkře odmítl. Proto neudivuje, že se šíří
nespokojenost a že napomenutí k trpělivosti už nejsou brána vážně. Petice
katolického lidu je pokusem uvést do chodu reformy, které byly stále odsouvány,
jiným, dosud neobvyklým způsoben.
Jak se dalo očekávat, nesetkává se tento záměr všude se
souhlasem. Nejčastější námitky: petice v církvi nemá co dělat; učení
církve není možné změnit rozhodnutím většiny; většina otázek se prý dá upravit
jen v rámci celé církve a také již byla dávno rozhodnuta; takový podnik
jen posiluje polarizaci a ohrožuje dialog. Tyto námitky obsahují názory, které
se stále znovu objevují i při jiných příležitostech. Vypořádání s nimi se
tedy vyplatí také při této aktuální příležitosti.
Jistě, církevní právo nezná petici, žádost lidu, s jakou
přišlo Rakousko nebo některé německé spolkové země. Kánon 212 ale zdůrazňuje
právo a „dokonce někdy i povinnost" věřících sdělit veřejně svůj názor „o
věcech týkajících se prospěchu církve". Toto právo iniciátoři akce požadují. Nikdo nemá v úmyslu měnit učení církve,
ani rozhodnutím většiny. V petici katolického lidu jde jen o ustanovení
církví daného, tedy proměnlivého práva a o časově podmíněné struktury a způsoby
jednání. Obrací se na odpovědné církevní autority a chce je přimět k tomu,
aby učinily potřebná rozhodnutí, která mají umožnit dialog a spoluodpovědnost.
Na koncilech ostatně i o otázkách víry rozhoduje většina, nehledě na starou
zásadu, která byla ve středověku pojata do církevního práva a byla tam až do
roku 1917: o tom, co se týká všech, mají jednat a rozhodovat všichni.
Je možné se přít o to, zda by všechny vyjmenované otázky
měly být řešeny jen v rámci celé církve, či zda nejsou myslitelná místně
odlišná řešení, jako v případě celibátu, který je předepsán jen v latinské
západní církvi, a ani zde nechybějí výjimky. A proč by se nesmělo diskutovat o
platných ustanoveních? Téměř všechny
reformy v církvi se prosadily tímto způsobem. Kdypak by se mělo něco pohnout, kdyby všichni
trpělivě mlčeli a čekali na to, až příslušné autority uvidí problém a rozhodnou
se k reformám? A polarizace?
Rozumí-li se pod tímto heslem nesmiřitelné protiklady, pak to vskutku odporuje
podstatě církve. To by pak znamenalo, že jednotlivé skupiny úplně prosadí ve
sporných otázkách své pojetí a druhým už odepřou právo, aby jako křesťané
vyjádřili odlišný názor. Takový způsob jednání bohužel nacházíme v dnešní
církvi, sice nepříliš často, ale většinou na straně těch, kteří blokují všechny
reformy. Jestliže však polarizace označuje konflikt rozdílných názorů, pak
dialog, požadovaný koncilem jako cestu k hledání rozhodnutí, neohrožuje,
ale je s ním totožná. Dialog přece neznamená nezávaznou výměnu zdvořilostí
za zavřenými dveřmi, ale společné, otevřené hledání správných odpovědí na
otázky dnešní doby. Takový dialog ovšem předpokládá, že se zúčastnění pustí do
diskuse a vyloží své názory. Nic jiného
petice nechce. Proto se dá jen přivítat, zejména když je zřejmé, že německá
církev není poznamenána jen letargií a rezignací, jak si mnozí myslí.
Podle předlohy Centrálního výboru německých katolíků z října
1991 se nyní s podobnými požadavky hlásí ke slovu svobodná, neorganizovaná
část německého katolicismu. Za tuto podporu může být Centrální výbor jen vděčný.
Stimmen der Zeit, říjen 1995, přeložil Ondřej Bastl
Poslední komentáře