062 - květen 1996

Jak být dospělým křesťanem v poručníkující církvi

Osvícenské heslo o dospělém, svobodném a sebe-určujícím člověku bylo po malém zpoždění dvou set let přeneseno i do katolické církve. Katolík, dávno zvyklý nést plnou odpovědnost ve světských záležitostech, je nyní zván k převzetí odpovědnosti i za církev. Zprvu pod přímým vedením pastýřů (Katolická akce počátku XX. století), po Druhém vatikánském koncilu i sám z vlastní iniciativy. Není to prvek zcela cizí duchu křesťanství, jak se některé úzkostlivější duše obávají: slova o „královském kněžství" věřících a .svobodě Božích dětí" se objevují už i v mešních čteních z Nového zákona.  Bohužel je to však prvek zdá se poněkud cizí v prostředí staletých mocenských struktur římskokatolické církve, které nebyly ve své podstatě koncilem příliš dotčeny. Projevuje se to například nemožností účinně zasáhnout do praktického chodu církve: postaví-li si kněz hlavu, neprosadí většina farnosti přesun nedělních bohoslužeb o hodinu později; postaví-li si hlavu papež, neprosadí většina biskupů zdobrovolnění kněžského celibátu.  Znamená to, že vyžadovaná spoluodpovědnost sahá právě jen tak daleko, jak daleko se příslušný pastýř rozhodne povolit podřízené „ovečce" šňůru, která ji stále ještě pevně poutá ke kolíku zaraženému do země.  Rozumějme dobře: nemusí to být nutně ani osobní vina onoho kněze či papeže ani machinace nějakých temných „starých struktur" dejme tomu z kurie. Na vině je především zastaralá a neprůstřelná organizace církve. To je hlavní nedostatek koncilních biskupů a papežů jako projektantů reformy i papeže Jana Pavla II. jako reformátora církevního práva, že ze strachu, důvěřivosti, mocichtivosti či neschopnosti nechali přežít tak jednosměrnou a tuhou strukturu.

Neznamená to samozřejmě, že by se církev měla stát demokracií. Ale ještě méně by měla zůstávat absolutní monarchií. A lidé zvyklí odpovědnosti a spolurozhodování ze všech oblastí života sotva zůstanou spokojeni s organizací, která od nich sice očekává dospělou a samostatnou podporu slovem, činem i penězi, ale zásadně jim upírá právo skutečně zasahovat do rozhodování.  Proto napětí v římskokatolické církvi narůstá. V mnoha západních zemích se v posledních letech projevuje již nikoli jen případy jednotlivých „disidentů" z řad teologů, ale masovými protestními akcemi širokých vrstev věřících. Na přání čtenářů jsme se rozhodli věnovat tomuto jevu místo na stránkách našeho časopisu. Ne vše se nám možná bude zdát tak aktuální jako západním křesťanům, ale hlavní záměr se jistě týká i nás: dodat odvahu „stádci", které se má postavit do role svatého lidu; a dodat odvahu pastýřům, aby uvěřili, že „ovce" znají Pastýřův hlas a netřeba je tedy přikolíkovávat k zemi.

Jan Spousta