Stanovisko k otázce re-ordinace a podmíněné ordinace

1.  Vymezení pojmu

1.1  Reordinace

"Pojem běžný ve starověku a raném středověku označuje ,opakování‚ kněžského svěcení, které bylo uděleno formálně buď extra ecclesiam, tj. od schizmatického, heretického nebo exkomunikovaného biskupa, nebo intra ecclesiam non canonice, tzn. došlo-li k obejití důležitých církevních ustanovení (např. svěcení konvertity, svěcení sesazeným biskupem), přičemž platnost svěcení byla však popírána v důsledku nevyjasněné sakramentální teologie do 12. století." (Lexikon für Theologie und Kirche, 2. vyd., heslo: Reordinace, H. Vorgrimler, díl 8, odst. 1240)

Jiné vymezení pojmu zní: "Reordinace znamená opakování ordinace, která jako neplatná postrádá účinku. Bezpodmínečná reordinace může nastoupit jen tehdy, jestliže dříve udělená ordinace byla jistě neplatná... Naproti tomu je reordinace nepřípustná,jestliže ordinace byla udělena skutečným, ale od církve odděleným biskupem způsobem jinak platným...; toto vyplývá z dogmatu o neopakovatelnosti charakteru (svátosti) svěcení." (Wetzer und Welte, Kirchenlexikon,

2.  vyd., článek: Reordination, v. A. Esser, Bd.10 /1897/, odst. 1062)

1.2 Podmíněná ordinace

Podmíněná ordinace není ve striktním smyslu re-ordinace, a neměla by se tak ani nazývat, a sice ne ani tak, jak ji označují Wetzer a Welte (na uvedeném místě), tedy „podmíněná reordinace (reordinatio sub conditione)".  Jestliže první ordinace byla platná, pak není podmíněně udělovaným ritem zprostředkována žádná nová ordinace, pokud však první ritus byl neplatný, uděluje se nyní první ordinace. Podmíněně udělená ordinace je tedy právě tak málo re-ordinací jako je podmíněně udělený křest znovu-křtem (Wiedertaufe).

2. Dogmatické posouzení

2.1  Neopakovatelnost platné ordinace je dogmatem ve striktním smyslu (viz Conc. Trid.: Denzinger - Schönmetzer, Enchiridion Symbolorum, ed.  32 (= DS), Nr. 1767 a 1774; srv. c. 845 §1 CIC 1983). To platí o všech třech stupních svěcení (diakonát, presbyterát, episkopát). Reordinace, tedy opakování platné ordinace, by bylo nejen opovrhováním svátostí, nýbrž - a to ještě spíše - opovrhováním samotným Ježíšem Kristem, který je vlastním udělovatelem ordinace. K platnosti ordinace je zapotřebí užití vnějšího znamení stanoveného církví (materie a formy podstatné pro ordinaci, srv.  Constitutio Apostolica Pia XII. z 30. 11. 1942 .Sacramentum ordinis"; DS 3857 - 3861, zvláště 3860), jakož i intentio faciendi et recipiendi quod facit resp. quod dat Ecclesia.

Pravověrnost a osobní hodnost nejsou, jak je zřejmé od sporu o křest kacířů a sporů donatistických, nikterak podmínkami platnosti. Rovněž tak papežské zmocnění k udělení a přijetí biskupské konsekrace není podmínkou platnosti (od toho je třeba odlišovat podmínku dovolenosti).

2.2  Podmíněné udělování tří svátostí dávajících charakter („nezrušitelné znamení") - křtu, biřmování, ordinace - je dovoleno jen tehdy, existuje-li vážná neodstranitelná pochybnost o jejich platném udělení. Jinak platí, co bylo řečeno výše: opovrhování svátostmi a Ježíšem Kristem. Dogmatický důvod pro případné opakování svátostného konání spočívá ve spásném významu těchto svátostí, a proto v žádoucí (morální) jistotě o platnosti těchto svátostí: pokud jde o křest, je tomu tak proto, že je to zakládající svátost začlenění do církve a podmínka pro přijetí ostatních svátostí (biřmování je vnitřně se křtem spjato jako „završení křtu"); pokud jde o ordinaci, protože od její platnosti závisí platnost ostatních svátostí, zvláště absoluce, eucharistie a svátosti svěcení. Pokud by však některá z těchto svátostí, zvláště křest a ordinace, měla být „nevědomky" objektivně neplatná, ale subjektivně v dobré víře platnosti udělována nebo přijímána, pak platí zásada: Ecclesia supplet.

3.  Podmínky, za kterých je podmíněné udělení ordinace (ordinatio sub conditione) oprávněné Zásady podmíněného udílení (vážná, neodstranitelná pochybnost; potřebná jistota) by měly být na základě oficiálních textů ještě poněkud prohloubeny.  Vycházíme přitom ze křtu; neboť co platí ve vztahu ke křtu, musí být též analogicky aplikovatelné na ordinaci.

3.1  Kánon 845 §2 CIC 1983 praví:

.Jestliže po pečlivém zkoumání zůstává ještě rozumná pochybnost, zda svátosti uvedené v §1 byly skutečně či platně uvedeny, pak mají být uděleny podmíněně" (míněn je křest, biřmování a svěcení); latinský text: .Si, diligenti inquisitione peracta, prudens adhuc dubium supersit num sacramenta de quibus in §1 revera aut alide collata fuerint, sub conditione conferantur." Jsou zde jmenovány tři podmínky: Musí se jednat o rozumnou pochybnost (prudens dubium) (a), která tu zůstává po pečlivém zkoumání (diligenti inquisitione peracta) (b), a tedy je neodstranitelná (supersit) (c).  Rozumná pochybnost je pochybnost odůvodněná, tedy nikoli pouze domněnka, a vůbec ne podezírání (nebo ještě něco horšího). Odůvodněná pochybnost je vždy pochybností racionální.

3.2  Kánon 869 CIC 1983 říká ve vztahu ke křtu:

§1 „Existuje-li pochybnost, zda někdo byl pokřtěn, či zda někomu byl udělen křest platně, a pochybnost po patřičném prozkoumání trvá, bude dotyčnému udělen podmíněný křest." Tedy i zde se jako podmínka uvádí neodstranitelná pochybnost po důkladném prozkoumání (dubio quidem post seriam investigationem permanente).  §2 „Pokřtění v nekatolickém církevním společenství nemají být podmíněně křtěni, ledaže by tu byl závažný důvod k pochybnosti o platnosti křtu s ohledem na materii a formu slov křtu a dále s ohledem na úmysl toho, kdo byl pokřtěn jako dospělý, a toho, kdo křest uděloval." Latinský text:

.. . . nisi, inspecta materia et verborum forma in baptismo collato adhibitis necnon attenta intentione baptizati adulti et ministri baptizantis, seria ratio adsit de baptismi validitate dubitandi." Tento text objasňuje podmínky pro podmíněné udílení ještě dále:

Neodstranitelný vážný důvod (seria ratio) pochybovat o platnosti se vztahuje, resp. musí se vztahovat a) na materii a formu používanou při udílení a b) na úmysl přijímajícího i udělujícího.

§3 „Jestliže v případech podle §§ 1 a 2 zůstávají udělení nebo platnost pochybnými, smí být křest udělen až tehdy, když křtěnci - pokud se jedná o dospělého - byly vysvětleny důvody pro pochybnost o platnosti uděleného křtu (postquam baptizando... rationis dubiae validitatis baptiomi celebrati declarentur)". Na doplnění dosud uvedeného se požaduje, aby dotyčnému byly předloženy a vysvětleny (declarare) (rozumné a závažné a neodstranitelné) důvody pro pochybnost o platnosti! To by pak muselo platit také o pochybnostech o platnosti uděleného svěcení. Dotyční mají právo dozvědět se důvody. Jelikož se jedná o dospělé, nesmí toto objasnění zajisté probíhat jen jednostranně, ale musí obstát před případnými námitkami a zpětnými otázkami! Jen tak může být zabezpečeno, aby se jednalo o rozumné důvody podepřené o pečlivé a důkladné zkoumání a přešetřování!

3.3  V „Direktáři pro provádění principů a norem o ekumenismu" (25. 3. 1993) stojí o křtu toto:

Č. 95 a): „Křest ponořením nebo poléváním provázený trinitární formulí je o sobě platný. Z toho vyplývá, že svátost musí být nahlížena jako platná, jestliže rituály, liturgické knihy nebo stávající zvyklosti jedné církve nebo církevních společenství předepisují křtít jedním z těchto způsobů, ledaže by tu byly závažné důvody, které by dávaly pochybovat, zda vysluhující respektoval pravidla svého vlastního společenství nebo církve.  b) ... postačující úmysl vysluhujícího křtem musí být předpokládán, ledaže by tu byl závažný důvod pochybovat o tom, zda chtěl konat to, co koná církev." Zde je pak další doplněk pokud jde o úmysl. Úmysl musí být předpokládán, jestliže vysluhující uděluje svátost způsobem předepsaným církví (za použití podstatných svátostných znamení co do materie a formy). V tomto případě, kdy je použito podstatných svátostných znamení, je třeba intentio faciendi quod facit Ecclesia předpokládat, ledaže by mohly být uvedeny rozumné, odůvodněné a nikoli odstranitelné pochybnosti.

Věc byla dokládána proto v takové šíři, abychom dokumentovali, že církev ve svých oficiálních vyjádřeních klade pro podmíněné udělování svátostí dávajících charakter přísná měřítka! Od 2. vatikánského koncilu byla odstraněna dosud zažitá praxe podmíněně křtít konvertity z jiných konfesí (pro všechny případy a z přehnané úzkostlivosti páchající bezpráví platnému křtu)! Od té doby vychází církev principiálně z platnosti uděleného křtu až do prokázání opaku nebo - jak řečeno - neodstranitelné, rozumné a zdůvodněné pochybnosti.

To, co platí o křtu jakožto o samotné zakládající svátosti, musí proto neméně a zcela platit o ordinaci: Stat pro validitate!

3.4  Přitom musíme myslet na to, že absolutní jistota neexistuje a nemůže existovat! Jako ani pro platnost křtu (už jen proto, že k platnosti patří též úmysl, což je vnitřní akt; proto se musíme řídit vnějšími kritérii, která nám nejen umožňují předpokládat přítomnost úmyslu, ale ukazují tento předpoklad jako odůvodněný: to je správná aplikace svátostného znamení požadovaného pro platnost; viz výše), tak ani pro přijaté svěcení nemůže existovat absolutní jistota o platnosti. Také zde jde o úmysl, který se může projevit jen vnějšími akty. Absolutní jistota však chybí i proto, že nikdo si nemůže být absolutně jist, že podmínky platnosti stanovené církví byly v dlouhé linii sukcese vždy plněny. Jednotlivý kněz a biskup může mít o platnosti svého svěcení nanejvýš morální jistotu a může jen - jak to kdysi vyjádřil Karl Rahner - důvěřovat božské prozřetelnosti, že v řetězci sukcese asi nebylo příliš mnoho neplatných svěcení. V tomto případě platí princip:

Ecclesia supplet. Morální jistota, která je v tomto případě také tím jediným lidsky možným, však i stačí. Tutiorismus, který vždy považuje maximální míru bezpečnosti a absolutní jistotu za nutnou, byl církví dokonce odsouzen (DS 2303).

4.  Aplikace na biskupské konsekrace (biskupské ordinace) v Ecclesia silentii

4.1  Krátké shrnutí podmínek, za kterých pouze může být podmínečná ordinace dogmaticky dovolena:

Musí existovat odůvodněná rozumná pochybnost o platnosti uděleného svěcení, která nemůže být důkladným, seriózním zkoumáním a pátráními odstraněna.

Tato pochybnost se musí dotýkat:

a)  použití podstatných svátostných znamení co do materie a formy anebo

b)  úmyslu konsekrátora anebo přijímajícího.

Papežský mandát není podmínkou platnosti.

Rozumná (racionální) neodstranitelná pochybnost je něco jiného než vágní nepodložená domněnka nebo dokonce podsouvání a podezírání; nelze ji ani použít jako zástěnu pro případně zamýšlená disciplinární a pořádková opatření, neboť musí být jako rozumně zdůvodněná pochybnost o platnosti svěcení prokazatelná.

Nezdůvodněná reordinace je těžká iniuria sacramenti et Jesu Christi, ministri principalis sacramenti ordinationis.

4.2  O platnosti biskupské konsekrace biskupa Felixe Davídka není žádné pochybnosti. Je prokázána jeho ordinátorem.

Zda jsou další biskupská svěcení uskutečněná biskupem Davídkem kryta zvláštním papežským mandátem, je quaestio facti, které lze rozhodnout (ale k otázce platnosti jím udělených svěcení to nic nepřináší).

4.3  Nicméně svěcení, která udělil, jsou ze strany Říma zařazována jako „dubie validum". Proto mají být svěcení jím udělená, pokud se Řím zaměří na to, aby tento okruh osob zařadil do pastorace, podmíněně opakována.  Nejprve je třeba poznamenat něco k termínu „dubie validum": Jedná se tu (z lingvistického hlediska) o sémanticky nesmyslný „pojem" (lépe: sémanticky nesmyslné slovní spojení). Jsou zde totiž postaveny vedle sebe dva sémanticky nesnášenlivé znaky (vlastnosti): Buď je něco „dubium" nebo „validum" (obojí se vylučuje, nemůže být obojí současně); možné je však dubium (dubitatis) de validitate. A tak je to také míněno.

4.4  Podle předchozích úvah by se pochybnosti musely vztahovat a) na dodržení nebo nedodržení podstatného ritu svěcení potřebného k platnosti.  O tom může autenticky informovat ordinovaný sám a také přítomný svědek, je-li naživu. Pokud jde o udělování křtu, abychom opět přibrali tento příklad, stanovuje církevní právo (Can 876 CIC 1983): „K prokázání udělení křtu postačuje... prohlášení jediného bezúhonného svědka nebo přísaha samotného pokřtěného, pokud tento přijal křest v dospělém věku." To lze rovněž analogicky aplikovat na ordinaci. Také zde se tedy jedná (ve většině případů) o rozhodnutelné quaestio facti; pochybnost lze vztáhnout na b) úmysl, intentio interna, jehož přítomnost je třeba posuzovat podle výše (viz 3.3) udaných kritérií.

Snad ordinátor svůj úmysl udělit svěcení, zvláště pak svěcení biskupské, výslovně (explicitně) vyjádřil. Snad se též výrazně zeptal ordinanda na jeho vůli svobodně svěcení přijmout. To lze rovněž rozhodnout jako quaestio facti. Pochybnost by se tedy dala snadno odstranit seriózním a pečlivým prozkoumáním.

4.5  Pochybnosti mohou být vztahovány také na „duševní konstituci" biskupa Davídka - a zdá se, že z římského pohledu zde spočívá hlavní těžiště: pochybnosti o duševním zdraví, a proto též schopnosti konat to, co je k platnému uskutečňování ordinací požadováno. Ale také tuto otázku musí být možné objasnit a rozhodnout jako quaestio facti. Právo být v této otázce slyšet a vyzván k rozsudku mají především ti, kteří od něho byli ordinováni a kteří ho z dlouhého osobního styku znají resp. znali. Zde platí svědectví kompetentních a spolehlivých osob. Pokud by měly být protichůdné soudy, musí být zkoumána zvláště věrohodnost negativních soudů a soudy musí být navzájem pečlivě porovnávány. Právě zde je nutnost pečlivých a seriózních průzkumů a šetření nezbytná. Až do jednoznačného prokázání opaku je třeba vycházet z duševního zdraví a schopnosti a z těch nejlepších úmyslů směřujících k blahu pronásledované církve.

Jinak by dobrá pověst, čest a lidská, kněžská a biskupská dignita vyznavače zasloužilého o další život církve byla nenapravitelně nekřesťanským způsobem zraněna.

4.6  Ti, kdo byli biskupem Davídkem bona fide ordinováni, udržovali spolu s ním po dlouhou dobu světlo víry v temnotě bezbožné tyranie a předávali je dále; a toto se dělo skrze jejich kněžskou a biskupskou službu. Úřední církev musí tuto službu uznat, a měl-li by zbytek pochybností nadále zůstat (což nedokážu ze svého pohledu dohlédnout), může a musí (na základě a kvůli vykonané službě pro uchování a další život církve v situaci pronásledování) pak přijít ke slovu se svrchovaným právem „Ecclesia supplet". Církev nemá jen právo, nýbrž morální povinnost uznat uskutečněné a přijaté ordinace v mimořádných podmínkách a převzít onen potenciál vyrostlý v době pronásledování do doby nové, která má - alespoň intencionálně - stát ve znamení „rekristianizace".

Ledaže bychom byli spolu s Karlem Rahnerem přesvědčeni, že církev ze své ospravedlňující podstaty uznání těchto pro ni potřebných úřadů již uskutečnila, ještě dříve, než nastalo výslovné uznání ze strany oficiálních instancí (srv. K. Rahner, Předotázky k ekumenickému chápání úřadu - QD 65, Freiburg 1974, 53).

Tím více by pak přece vyvstávala povinnost k oficiálnímu uznání.

4.7  Pokud by však kurie používala re-ordinaci sub conditione jako zástěnu (nebo jako prostředek), aby se vypořádala s problémem „ženatých biskupů", pak by se musela vystavit těžké výtce úzkostné malověrnosti. Vždyť přece existuje „apoštolská sukcese strachu"! (srv. Mt 8,26 .Proč jste tak ustrašení, malověrní. . .")

4.8  Pokud Řím z okolnosti, že biskup Davídek uskutečnil také ordinace žen (i když, jak se zdá, jen několika) chtěl dospět k závěru, že tu byl vlastně chybějící nebo falešný úmysl, protože by tím měl ordinátor dávat najevo, že měl v úmyslu jiný duchovní úřad, než je úřad katolické církve, pak je třeba tomuto názoru co nejostřeji oponovat neboť

a)  jde o mimořádnou, s běžnými, zejména západními měřítky nesouměřitelnou situaci a protože

b) biskup Davídek tyto ordinace nechtěl zavést jako protivu k normálnímu církevnímu řádu a jako pravidlo, nýbrž jen jako mimořádné opatření v mimořádné situaci, a i zde jako úpravu výjimečnou.

Soud o tom přenechme milosrdnému Bohu. Karl Rahner píše (ve výše uvedeném textu, str. 43): „Vyšší principy mohou překonat užší a pro normální praxi dokonce nařízené normy a učinit něco takového pravým, co o sobě těmto užším normám odporuje." (Ale o tomto problému by bylo třeba vyjádřit se zvlášť.)

5.  Krátké shrnutí

Ze svého vnějšího pohledu nenalézám jediný argument, který by mohl ospravedlnit „ordinaci sub conditione". Důsledky, které je z toho třeba dovodit, mohou rozhodnout jen ti, kterých se to dotýká, resp. společenství těchto postižených.

Přeložil Jan Kofroň.