Tituly, používané pro papeže

Episcopus Ecclesiae catholicae (Urbis Romae)

Tento titul použil Pavel VI. - při záměně slov „Ecclesiae" a „catholicae" (na .Catholicae Ecclesiae Episcopus") - při podpisu promulgace konstituce koncilu. H. Marot poukázal na to, že dokonce i bez dosti častého upřesnění dodatkem „Urbis Romae" (nebo „Romanae") označovala tato formule, užívaná od 4. století, místní římskou církevní obec, a to dokonce v 11. století u nositelů gregoriánské reformy. V žádném případě neměla význam „universální (všeobecná)", nýbrž měla poukazovat na to, že se jedná o pravou církev. Našla svůj příměr v titulu „Romanus Pontifex", který se častěji vyskytuje u Řehoře Velikého a tvoří obvyklé označení pro papeže v CIC a v koncilní konstituci Lumen gentium (rovněž v podpisu pod unijním dekretem florentského koncilu). Tuto formule byla ostatně používána ve 3. a 4. století i pro jiné biskupy (doloženo u R. Sohma, Kirchenrecht I).

Papa, Papatus

Tento nejpopulárnější titul je již dlouhou dobu předmětem bádání. Titul vyjadřující láskyplnou úctu doložený ve své řecké formě již u Homéra, byl v Orientu užíván pro biskupy, ba i pro prosté kněze. Na Západě se objevil na počátku 3. století v Passio sv. Perpetuy a Felicity, pak u Tertulliána. Od té doby je užíván pro biskupy, jako třeba pro Cypriána (dopis římského kléru), Augustina a další, mezi jinými i pro papeže Damase ze strany sv. Jeronýma. První použití tohoto titulu pro římského biskupa je doloženo na nápisu diakona Severa v katakombách sv. Kallista: „Iussu papae sui Marcellini", který je výrazem láskyplné oddanosti.

Koncem 4. století vykazuje tento pojem ve svém použití pro římského biskupa tendenci stát se titulem se zvláštním významem (Ambrož, Toledský koncil, jednoznačně u Vincence z Lerina). Protože byl tento titul přes to i nadále užíván pro všechny biskupy, byl v 5. století upřesněn na „papa Urbis Romae (aeternae)". V 6. století adresovala konstantinopolská kancelář dopis římskému biskupovi s titulem „papa". Na Západě samém užívali římští biskupové od konce 8. století tento titul bez nějakého dodatku, kterým by se sami označovali. Ačkoliv byl i v 9. století příležitostně používán ještě pro jiné biskupy, vyhradili si nyní papežové výslovně pro sebe: za Řehoře V. požadoval koncil v Pavii r. 998 od milánského arcibiskupa Arnulfa, aby se tohoto titulu vzdal, a Řehoř VII. oznamoval v březnu 1075: „Quod hoc unicum est nomen in mundo" (Dictatus Papae XI.). Tento „Dictatus" je zařazen do série výnosů, jimiž Řehoř VII. uplatňoval výhradní nárok na celou řadu privilegií" toto je okamžik, od něhož tituly, které byly dosud přiznávány všem biskupům, vykazují tendenci být vyhrazeny pouze papeži.  Vlastně ale odpovídá dnes nejčastěji užívaný titul „Svatý otec" nejspíše titulu „papa" ve svém prapůvodním významu a ve svém dějinném vývoji.  Tento titul „Svatý (nebo nejsvětější) otec pochází z 12. století.  V souvislosti s „papa" se musíme zmínit ještě o titulu „Pater Patrum", který obvykle najdeme tam, kde se ilyrští biskupové obraceli na papeže, v 6. století pak ale i jinde (biskup Štěpán z Larisy na Bonifáce V.) a opět v 7. století (afričtí biskupové na papeže Theodora).

„Patriarchou" je Lev Veliký poprvé jmenován v dopise Theodosia II. Valentiniánovi III. a v dalším dopise Gallu Placidiovi ze srpna 450; dále císařem Anastasiem v dopise Hormisdovi z 12. ledna 515. Papež sám se vždy nazýval „Patriarcha Západu". To není sám o sobě žádný vlastní titul papeže.

Sedes apostolica, Apostolicus (Domnus), Apostolatus

V prvních stoletích, také ještě za Augustina a následně zcela všeobecně v Orientu se nazývaly apoštolské ty příslušné církve nebo ta biskupská sídla, která byla založena apoštolem nebo žákem apoštolů (Tertullián, Praecr.  20 a 23). Když se chtělo mluvit zvláště o římském stolci, říkalo se dříve „Cathedra Petri". „Sedes apostolica" označoval na Západě v průběhu prvních tří století římskou obec, jejíž víra a učení měly vzorovou hodnotu (A.  Krömer). „Sedes apostolica" použili k výhradnímu označení římského biskupského stolce poprvé Liberius v r. 354 a pak nastálo Damasus (367 - 384). Tento titul, na nějž vznesl Řím nárok, se nezpochybňoval v Orientu, používal se ale jen zřídka, když tak učinili dokonce i císař Justin a Justinián ve svých dopisech Hormisdovi (519 - 520) nebo patriarcha Epifanius.  Na Západě se titul „Sedes apostolica" používal po dlouhou dobu - v konkurenci se zmíněným ojedinělým použitím pro Řím - pro každé biskupské sídlo, aby se tak vyjádřila jednota biskupského kolegia v následování apoštolů.  Přesto mělo použití pro Řím převahu: když se řeklo „Sedes apostolica" bez dalšího dodatku, myslel se Řím. To platilo v takové míře, že Kajetán mohl zastávat v roce 1521 tezi (i když v rozporu s historií i skutečností!):

„Romani pontificis sedem solam esse sedem apostolicam" (De divina institutione Pontificatus Romani Pontificis). Dogmatická konstituce Lumen gentium tuto formuli nepoužívá.

„Apostolicus" jako adjektivum mělo významy, které odpovídaly různým významům „Sedes apostolica" s tím rozdílem, že tím byl míněn morální závazek vést život v souladu se životem apoštolů. Titul „Apostolicus" se užíval pro římské biskupy, ale i pro vůbec všechny biskupy a pro biskupský úřad jako takový: „apostolico honore", „apostolicus pater (praesul)"; ve zvláštní míře pro Řím od 5. století (i v Orientu: Justinian Hormisdovi, později i Theodor Studita). Jako substantivum se stalo „Apostolicus" (ve starofrancouzštině .L‘Apostole") titulem papeže již v 9. století (F. Klostermann), v absolutní formě pak v 11. a 12. století (srov. Bull, DuCange):

„Petri autem successor pro exellentia Principis apostolorum Apostolicus nominatur" (Rupert von Deutz, De div. offic.I, 27). Koncil v Remeši v r. 1049 zakázal všem ostatním biskupům mimo římského nazývat se „apostolicus" (Mansi). Od té doby vkládají papežové, teologové a kanonisté všechny své výpovědi, které se týkají církevní pravomoci, jak je koncentrována u papeže a která, jak se zdá, dostoupila svého vrcholu, do slova „apoštolský". Od 14. století to znamená pro Řím, že má skutečně plnou apoštolskou moc a že tato moc u druhých apoštolských biskupských sídel existuje jen skrze uznání ze strany Říma. To uváděli kanonisté a teologové na počátku 14. století jako rozlišení pojmů „Apostolicus (Apostolatus)" a „Episcopatus". Apoštolská autorita byla chápána jako autorita vlády. Agostino Trionfo říká: „Papa est nomen iurisdictionis", přičemž tato kvalita by mohla být oddělena od kvality biskupského úřadu!

K podobnému rozdělení došlo v pojmu „Apostolatus", neboť to je titul („Apostolatus vester"), který souvisí s titulem „Apostolicus". Stejně jako tento byl i titul „Apostolatus" přiznáván všem biskupům, především v 5. a 6. století, přesto ale zvláštnějším způsobem byl užíván pro římského biskupa jako nástupce „princeps apostolorum", Petra: diakon Paulinus Zosimovi, dokonce i na Východě císařové Anastasius a Justinianus Hormisdovi.  U papežů vyjadřoval tento titul vědomí jejich apoštolské autority, především pod zorným úhlem vládní moci, plné moci vytvářet závazná pravidla (Inocenc III.), a sice tou měrou, že tento „Apostolatus" papeže byl chápán jako něco odlišného a oddělitelného od jejich biskupského úřadu.

Servus servorum Dei

Pramen této formule se nachází u Augustina a Benedikta z Nursie. Až do začátku 13. století nebylo její použití omezeno pouze na papeže. Zde máme podivuhodný výraz pro hierarchii jako služebný úřad. Přesto pak může být chápána, poté co se stala konvenční formulí kancelářské řeči, už jenom jako výpověď o primátu (L. Levillain). Papežové formuli Služebník služebníků Božích dosud rádi používají.

Episcopus (Patriarcha) universalis

Velmi zřídka užívaná formule. R. Bellarmin cituje oslovení Lva Velikého chalcedonským koncilem. P. Batiffol cituje (Cathedra Petri, s. 263) Pompeia, synovce císaře Anastasia, který v roce 519 nazval papeže Hormisda „archiepiscopus universalis". Štěpán z Larissy jmenuje r. 531 Bonifáce III. „patriarcha universalis" (ebd. 264). To by ale nemohlo znamenat, že papež je - jak napsal biskup Ruch r. 1943 - .první biskup Štrasburku". . . Již dlouho před zaujetím stanoviska německých biskupů k Bismarckově okružní depeši (DS 3112 - 3116) vysvětlili zřetelně Tomáš Akvinský a Robert Bellarmin v odpovědi na známý text Řehořem Velikým podepřené námitky, podle které je papež .pontifex universalis".

Vicarius Petri, Vicarius Christi

Bez ohledu na mnohé vynikající studie je třeba zde ještě mnoho co říci, bylo by ovšem k tomu zapotřebí celé knihy! Dobrá dokumentace nám ale dovoluje říci alespoň toto:

Pojem „vicarius" se v církevní latině objevuje (Cyprián) poprvé ve významu .náměstek" (Platzhalter), „reprezentant": tak říkají biskupové, že .apostolis vicaria ordinatione succedunt" (Ep. 66, 4); co se týče Cornelia a Lucia je Štěpán „vicarius et succesor eorum" (Ep. 68, 5). Cyprián nenazývá papeže .vicarius Petri", to by ale řekl o všech biskupech, protože Petr je „initium episcopatus"; o biskupovi Říma ale Cyprián mluví jako o „cathedra Petri".  Ve 4. století se používá „vicarius" v profánní latině pro funkci, která je zřízena na trvalou dobu pro určité teritorium, zatímco „vices agere" co se týče představeného, pokud byl po dobu své nepřítomnosti někým zastupován.  Lev Veliký se nazývá „vicarius Petri". To je titul, který papežové 5. a 6.  století přidávají: naplňují Petrovu úlohu a jsou jeho zástupci. Když účastníci římské synody z r. 495 volali na papeže Gelasia „Vicarium Christi te videmus", uznávali v něm obraz Kristův a v jeho jednání věrné rysy obrazu Kristova. Že se zde nejedná o právnickou kategorii, která by měla definovat vlastnictví právní plné moci, nýbrž o manifestaci nebo o zpřítomnění transcendentního Kristova konání, vidíme z faktu, že ve vrcholném středověku se říkalo nejen o papežích, nýbrž i o králích, biskupech a dokonce i o kněžích, že jsou „vicarii Christi (Dei)" nebo že „vices agunt Christi". To je to, co M. Maccarone nazývá „obecným (nebo generickým = rodovým) smyslem tohoto pojmu", co my ale raději nazýváme sakramentální nebo reprezentativní význam. Zde převládá ještě myšlenka, že svatý (Petr) nebo Kristus představují vlastní personální subjekt nějakého společenství nebo také nějaké funkce: jejich plná moc a jejich síla jsou tím, co zde skutečně působí v těch, kteří jsou viditelně činní. Svatý (nebo Kristus) jsou to, on je to, komu člověk prokazuje poslušnost. Proto vyžaduje Řehoř VII. r.  1081 od Rudolfa přísahu: „Fidelis ero per rectam fidem beato Petro apostolo eiusque vicario Gregorio, qui nunc in carne vivit. . . Et Deo sanctoque Petro, adiuvante Christo, dignum honorem et utilitatem impendam." Také v 11. a 12. století se titul „Vicarius Christi" používá ještě pro biskupy.  Nicméně se stále více používá jen pro papeže. Přesto pro něj zůstává obvyklý titul „Vicarius Petri". Anselm z Cantenbury žádný jiný titul nezná. Nazývá papeže někdy dokonce „vicarius apostolicae sedis" nebo „vicarius Petri et Pauli" (Jana VIII. v r. 876). Novou kariéru dělá titul „Vicarius Christi" od Bernarda z Clairvaux s jeho žákem papežem Evženem III. Formuli nyní přebírají teologové a papežská kancelář. Stejně tak se však tohoto slova užívá ještě pro kněze. Uguccio z Pisy, učitel papeže Inocence III., to upřesňuje kolem v letech 1187 - 1191 následujícím způsobem: „Ubi ergo sunt illi qui dicunt quod solus papa est vicarius Christi? Quoad plenitudinem potestatis verum est; alias autem quilibet sacerdos est vicarius Christi et Petri" (Maccarone, 106). Summa Reginensis (1192) tuto myšlenku přejímá a dodává: „Quia Jesus Christus praeest toto orbi, ita et papa." Inocenc III.  dává pak přednost titulu „vicarius Christi" před „vicarius Petri", protože mu umožňoval založit na tom radikálnější a rozšířenější autoritu (nad světskými věcmi, „ratione peccati, occasionaliter"). „Nam quamvis simus apostolorum principis succesores, non tamen eius aut alicuius apostoli vel hominis sed ipsius sumus vicarii Iesu Christi" (Reg. I, 326). Inocenc IV. říkal dokonce „vicarius Dei", což mu umožňovalo rozšířit svojí autoritu ještě nad okruh věřících. U velkých teoretiků papežské moci dochází dokonce k vyloučení titulu „Vicarius Petri": „Impropria locutio est cum dicitur quod Romanus Pontifex sit vicarius b. Petri; cum solius Dei, cuius vices gerit in terris, vicarius sit" (srov. Maccarone, 258 n.).

Nyní dostal tento titul zcela právnický smysl, který již ovšem následně a v konkurenci ke svému svátostnému smyslu měl, který však nyní jednoznačně převážil nad ostatními. V tomto smyslu má tento titul význam plné moci, předané vyšší autoritou po dobu její nepřítomnosti jejímu zástupci.  Touto vyšší autoritou je Kristus. Agostino Trionfo definuje tuto autoritu r. 1324 následovně: „Papa succedit Petro in personali administratione. . ., Christo autem succedit in officio et in universali iurisdictione" (Summa XIX, 4). „Papa est nome iurisdictionis." Za tohoto předpokladu nemá papež plnou moc svého úřadu na základě svého právního titulu římského biskupa a jako vlastník svého „sedes apostolica", nýbrž bezprostředně jako „caput Ecclesiae" na základě svého titulu jako „vicarius Christi": podle Agostina Trionfa by vlastně neměl být římským biskupem.  To je ovšem omyl, který již tehdy došel kritického odporu. To také není učení I. vatikánského koncilu; ten cituje nejprve řeč legáta Filipa na efezském koncilu a dekret florentského koncilu a mluví pak o jurisdikčním primátu, který byl předán Petrovi a po něm .suis succesoribus episcopis sanctae Romanae sedis" (DS 3056 a 3059), ba dokonce o primátu .Ecclesia Romana" (DS 3060). Co se týká 2. vatikánského koncilu, pak ten se odvolává na I.  Vatikanum a zmiňuje se o titulu „Vicarius Christi" pro papeže (kterého ale jinak téměř vždy nazývá „succesor Petri" a „Pontifex Romanus"); přiznává však tento titul i biskupům, kteří podle něj jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista (LG 21). V každém případě vyžaduje přesné vymezení pojmu „vicarius Christi" důkladnější vysvětlení. Říci jako Bonifác VIII. „unum caput. . . Christus videlicet et Christi vicarius Petrus Petrique successor" (DS 872), je přehánění, mimo to by bylo vyloženo způsobem, který směřuje k tomu, popřít v podstatě „unum caput". Mnozí jsou dnes přesvědčeni, že titul „Vicarius Christi" sám o sobě, to znamená, aniž by bylo zřejmé, že je míněn jako pouhý důsledek hodnosti „Pontifex Romanus" jako „successor Petri", by měl být odstraněn.

Caput Ecclessiae

Tato formulace byla původně používána pro římskou církev nebo „Cathedra Petri". Papežové (Inocenc I., Lev Veliký) rozšířili její význam ve smyslu zdroje („fons"), ze kterého vychází všechen církevní řád. Papež zřejmě není vrchní hlava nebo hlava církve v onom soterologickém a mystickém smyslu tak, jak mluví Pavel o Kristu. Z tohoto důvodu se proti tomu pojmenování obrátil patriarcha Maximos IV. na 2. vatikánský koncil. Již dříve to bylo vysvětleno „Caput secundarium, caput visible", vrchní hlava v sociologickém smyslu, jak Pavel mluvil o člověku, že má být hlavou ženy, tedy ve smyslu „rector". Němčina používá slovo „Haupt", a ne „Kopf". Ale „caput" má tu výhodu, že vypovídá o organologickém aspektu. Lumen gentium užívá jen jedenkrát pro Petrova nástupce formulace „Caput visible Excclesiae", Kristův náměstek (LG 18), velmi často ale .caput Collegii (episcoporum)".  Pavel VI. podpesal breve „Anno ineunte" patriarchovi Athenagorovi jako „římský biskup, vrchní hlava katolické církve", ale oficiální řecký překlad reprodukoval „caput" jako „hegoumenos".

Pontifex maximus, Summus Pontifex

Slovo „Pontifex" jako synonymum pro „biskup" se objevilo na konci 4. století.

„Archipontifex" se nachází v dopisu císaře Justiniána papeži Hormisdovi.  Pohanský titul „Pontifex maximus", který císařové Gratian a Theodosius odložili v roce 382, nikdy nebyl titulem, na který by si papežové činili nárok.  Je založeno na omylu, že řada příruček toto připisuje Lvu Velikému.  Tento titul byl papežům přiřčen teprve v 15. století v souvislosti se znovuodkrýváním antických pomníků humanisty na jejich epitafech, mincích a v biografiích, nakonec pak na počátku 16. století (např. na V. lateránském koncilu) v osloveních, jim určených.

„Summus pontifex" (nebo „Summus Sacerdos") nemá co dělat s „Pontifex maximus": je to spíše titul, který od 5. století označoval biskupa, každého biskupa, jako držitele nejvyššího stupně kněžské hodnosti; ve zvláštnějším smyslu (koncem 5. století) metropolitu, i (Gelasius) papeže jako metropolitu.  To platí, aniž by tím bylo narušeno použití tohoto titulu pro Krista.  Takové použití se nachází u Kassiána a ještě v 11. století u Řehoře VII., ve 12. století pak u Huga od sv. Viktora. Použití pro papeže jako takového začíná ve Francii koncem 8. století a v karolinské době, a to převzetím formule pro vyznání víry italskými biskupy v „Liber diurnus". Charakteristický text: Walafrid Strabo: „Sicut Augusti Romanorum totius orbis monarchiam tenuisse feruntur, ita summus pontifex in sede Romanavicem beati Petri gerens, totius ecclesiae apice sublimatur". Tento titul byl ještě upřesněn „in sede Romana". Až do 11. století se „Summus pontifex" užíval pro všechny biskupy. Přesto je také doba, v níž byl tento titul přiřčen papeži privilegovaným způsobem: od r. 900 do r. 1050 se objevoval v podpisech papežských bul. Anselm z Canterbury ho používá častěji a od r. 1098, kdy začal silněji vystupovat za gregoriánské reformy, se objevuje v jeho osloveních všech jeho dopisů papeži. Totéž platí pro Bernarda z Clairvaux.

Titul „Summus Pontifex" (ve svém moderním pojetí jako ve francouzštině:

„Souverein Pontife") se stal jedním z nejpoužívanějších označení papeže v moderním jazykovém úzu. H. Marot má problém přeložit tento titul do dobré řečtiny.

Když se člověk obrací na papeže, oslovuje ho „Svatý otče" („Trés Saint Pére") nebo .Vaše svatosti" („Eure Heiligkeit"). „Sanctitas vestra" byl rovněž titul, který byl dáván všem biskupům. Byl to antický, i v pohanství užívaný titul, který tehdy neměl žádný jiný smysl, než naše moderní „Vaše Excelence".  V křesťanství však slyšel člověk pod prahem náznak Pavlova „kletoi hagioi" (Řím 1, 7). Augustin často oslovoval shromáždění svých věřících slovy „vaše svatosti".

Kdy se stalo oslovení „Vaše svatosti" nebo „Jeho svatost" v moderních jazycích obvyklým titulem papeže? To nevíme: ani Littré, ani Robert nedali pro francouzštinu přesnější poučení, ani New Catholic Encyklopedia pro Angličany nebo Lexikon für Theologie und Kirche pro Němce. Pavel VI. oznámením v „Osservatore Romano" v každém případě odstranil skutečně podivný zvyk oslovovat papeže jako "Svatost našeho Pána" („Die Heiligkeit Unseres Herrn", .La Santitá di Nostro Signore").

Mezinárodní teologická komise na svém zasedání v říjnu 1970 téměř jednohlasným rozhodnutím doporučila odstranit tituly, které v sobě nesou nebezpečí nedorozumění, jako např. „Caput Ecclesiae", „Vicarius Christi", „Summus Pontifex". Místo toho doporučila používat následující tituly:

„Papa", „Sanctus Pater", „Episcopus Romanus", „Successor Petri"

a „Supremus Ecclesiae Pastor".

z Theologisches Jahrbuch 1979, St. Benno-Verlag, s. 375-384 přeložil Ondřej Bastl