4.4  Duch dává sedmero darů

K čemu obdarování

Nemůže být sporu o tom, že znamení milostivého obdarování člověka Bohem bychom mohli vypočíst víc než jen klasických sedmero. Ohraničený počet „sedmero darů" není vůbec důležitý. Hodnější pozoru je spíš to, co společného vykazují všechna podobná obdarování z Ducha pocházející.  Jsou tu proto, aby plodila nové, nikoli jenom aby prostě zdokonalovala nositele, tedy vlastního obdarovaného. Plodnost je ovšem znakem zralosti.  Tyto dary tedy sice směřují vposledku k dobru celku, vydatně však prospějí i jedincům.

Jde o dary nenápadné, projevující se nikoli jako blesk nebo zázrak, ale jako růst ve skrytu, nicméně růst požehnaný Pánem dějin (i dějin spásy). Ovoce těchto darů není nápadné, ale zdravé a lidsky zralé.

Konečně stojí snad za zmínku, že každá pomoc Parakléta nějak souvisí s hledáním božího království, má proto i tato specifická pomoc rysy charakteristické pro eschata: Vedle neodvolatelnosti obsahují v sobě i zrání, mají svůj počátek jako hořčičné semeno, mají dobu skrytého růstu a také kairos. Časová měřítka fází se mohou měnit případ od případu.

Moudrost a chytrost

Možná máte známého, který má fenomenální paměť. Pro co vy musíte sahat do knih, hledat v příručkách (kde vlastně jsem to četl? kdybych já si trochu vzpomněl), to on sype z rukávu div ne s číslem stránky. Zná data, umí se dívat, má postřeh; rádi uznáváte, že ten člověk nemá hlavu jenom k tomu, aby měl kam odložit klobouk.

Jenže stojíte-li před nějakým vážným osobním rozhodnutím, vyhledáte raději někoho jiného. Mezi chytrostí, rozumností, inteligencí na jedné, a moudrostí na druhé straně jsou totiž velevýznamné rozdíly.

Chytrost potřebují ti, kteří musí v tomhle světě za každou cenu obstát.  K tomu mohou stejně dobře využít inteligence, drzosti, rozumnosti nebo bezcharakternosti, ale musí se volit právě to situačně přiléhavé. Moudrost hledá člověk v nouzi.

Moudrost se získává zkušeností s činem - dobrým i zlým. Může se stát moudrým člověk, který sice nemá školy, zato žil s ohledem na druhé, nebo dokonce žil pro druhé. Ten první - chytrý, rozumný nebo i inteligentní - je podoben obdivuhodnému a užitečnému stroji; ten moudrý je navýsost lidský, je darem pro každého; může být úplnou záchranou tomu, kdo se s ním v pravý čas potká.

Svatodušní moudrost je daleko více uměním než věděním. Je to především umění porozumět, nejen rozpoznat. Také rozumný člověk brilantně poznává, rozlišuje věci, události, dovede je správně řadit do kontextů; jenže jejich vnitřní, lidská dimenze, bytostné souvislosti nepatří do jeho zorného pole.  Docela jinak zachází s danými fakty ten, kdo je moudrý: nejen tuší souvislosti, ale je sám do jejich středu vtažen natolik, že neodmítá angažovat se personálně.

Náš zastánce, přímluvce, utěšitel nejenže musí chápat, ale takříkajíc .namočit se". Je-li kdo mezi lidmi moudrý, je moudrý Duchem, ať to ví nebo neví, ať to popírá, anebo za to vděčně děkuje. Moudrost se totiž nedědí a neučí na školách. Tu lze jedině dostat darem. A Duch rozdává, protože už od dob Nazaretského se milost stává tělem, jinak by byla pro příliš mnohé nedosažitelná.

Rozumnost a chytráctví

Každý ví, že lidé dokáží být rozumní všelijak, ne každá rozumnost je i boží oslavou a tudíž ne každá je svatodušním darem. Říkává se třeba, že „rozumné je do ničeho se nemíchat", jindy se jménem rozumnosti blahořečí vypočítavosti, neupřímnosti, sobectví. To bude mít se svatým Duchem pramálo společného.

Ve skutečnosti je to všechno velmi prosté: Rozum je organizovaná paměť spolu s analytickým aparátem, který ze své paměti vybírá argumentaci, jež by mohla podepřít zamýšlený záměr a mobilizovat tak energie k akci.  Zdaleka ne vždy se rozum řídí především logikou, anebo dokonce, jak naivně předpokládal středověk, dokonce pravdou. Rozum pracuje „na zakázku", a koho chléb jí, toho píseň zpívá. A záleží neméně na tom, jaké záznamy v paměti má tento pořádající rozum k „dispozici"; některé věci náš rozum jakoby nechce znát, přestože v paměti jsou uloženy.

Rozum bude spolehlivým kompasem, pokud pracuje v příznivém prostředí.

Pak není problém, aby zlý strom plodil zlé ovoce a strom dobrý ovoce dobré.  A je tu ještě další předpoklad, který se obvykle nezmiňuje: Dobrý strom musí být z původního pláněte vyšlechtěn, nerodí se automaticky. Nejen ten štěp, ale i to vhodné prostředí jsou právě doménou Parakléta.  Můžeme totiž být také rozumní způsobem, který doporučoval kdysi dávno náš Pán Ježíš Kristus: nedokážete-li už být přímo chudí, shromažďujte si aspoň poklady takového druhu, na který jsou krátcí zloději i moli; neumíte-li řešit své spory mírumilovně a raději jdete do války, spočítejte si předem, zda na ten přepych vůbec máte dost prostředků.

Tedy umění kompromisů? Snad také. Ale nemají-li kompromisy člověka zahubit, měl by se v jejich houštinách orientovat s tím, že bude důsledně následovat Nazaretského: ten těmi houštinami úspěšně prošel až do cíle.  Nu, a Paraklét přece "z Ježíšova umění vezme a dá vám".

Rada a "umět v tom chodit"

Jistě jste již v životě také takového člověka potkali; nezmar, takového život nikdy a ničím nezaskočí. Ví si vždycky rady. Ví, kdy má zalhat, kdy se má schovat, kdy uhnout, kdy se přihrbit, kdy se bránit drzým čelem; kdy k jedné ráně pěstí třeba přidat další, má-li být závěr setkání úspěšný. Ví, kdy a kde smí něco ukradnout a kde má být neústupný a neúprosný. Zkrátka takový člověk se takzvaně „vyzná". Jeho životní úspěch je podmanivý.  Možná, že se přistihnete při tom, že mu tak trochu závidíte.  Ten člověk je dnes v módě, má úspěchy. Jenže příliš krátkodeché: až tenhle člověk zemře nebo zahyne, nebude postrádán, nikomu nebude chybět, snadno jej nahradí jiný stroj. Takový člověk je v pravém slova smyslu zbytečný, snadno ho nahradí strojek na peníze, nebo kybernetická myš, která se perfektně vyzná na lidských křižovatkách. Je dnes ještě fascinující, ale znám něco nesporně lepšího.

I vy znáte naštěstí jistě také v něčem podobný, ale v něčem podstatně jiný typ člověka. Ten nevyčnívá svou úspěšností, všimnete si ho možná až ve chvíli, kdy je vám samotným zle, až do té doby jste jej ani nevnímali.  Jste v nějaké těžké životní depresi, a proto se vám zdá, že situace je zcela bezvýhledná, aspoň pro vás. Máte pocit, že uděláte-li cokoliv, bude to nejen zcela zbytečné, ale rovnou určitě špatné; snad lépe nežít.  Mít v takové situaci přítele nebo přítelkyni, mít člověka Duchem obdarovaného darem „rady", pak se určitě vyplatí za ním v této situaci vyrazit.  Možná neposype chytré věty z rukávu. Možná, že s vámi promlčí večer, možná, že budete spolu mlčet do rána. Ale bude s vámi, solidární, soucítící.  Navenek se zdá, že se nestalo vůbec nic, ale ve vás se děje v tichosti zázrak uzdravení. Až se konečně odhodláte zase odejít domů, odcházíte lepší, otevřenější, schopnější čelit ataku své vlastní bezvýznamnosti, bezútěšnosti, nesmyslnosti; jako byste zahlédli na obzoru malé, ale přesto skutečné světélko.  Váš přítel vám „poradil" - možná, že zcela mlčky, možná, že jenom tím, že doopravdy sdílí vaši bezradnost, nicméně vy teď jste schopnější čelit zlé situaci.

Taková „rada" - ať beze slov či se slovem příhodným - otevřela další východisko, otevřela tím ubožákovi budoucnost.

To je znamením, že zde byl vedle lásky člověka i Duch, byl zde a pracoval, jak se na Parakléta sluší. Díky přítomnosti Ducha se stalo i v řádu přirozeném cosi pozoruhodného: mezilidská láska mezi přáteli se stala substrátem, na kterém se událo nebo děje se uzdravení. Tak se děje rada, svatodušní rada. A je zřejmé, že takové umění být tu pro druhé tímto způsobem je velkým darem; křesťané v tom vidí dar Kristem slíbeného Zastánce, Pomocníka, svatodušní dar.

Síla a siláctví

Známe takové siláky, kteří mají lokty, jimiž se proderou, kamkoli se jim zamane, ale jakmile narazí na silnějšího, než jsou oni, hroutí se. Známe však také takové bezmocné, jejichž bezmocnost úspěšně vzdoruje i náporu přesily. A konečně známe i takové, že dokáží čelit všem trumfům v rukou nepřátel, ale sami postaveni proti vlastnímu já žalostně selhávají. Z dějin víme, že někteří mučedníci prokázali obdivuhodnou odvahu, vytrvalost, věrnost. Ale víme z dějin také, že některé mučedníky podpírala spíš pýcha než milostivá síla Ducha.

Lze bezpečně identifikovat sílu z Ducha svatého, rozlišit ji od síly nesené ze zdrojů přirozených anebo dokonce nečistých? Tenhle problém znali už v době Ježíšově - i Ježíše podezřívali, že jeho síla se opírá o Satana. Rozlišování bylo častou úlohou misijně působícího Pavla, jak dokazují jeho epištoly.  Od Pavla také máme náznaky kritérií, které rozliší sílu Ducha od sil jiných.  Měla by to být síla podpírající, schopná šířit kolem sebe vůni pokoje a tím umožnit i naději.

Ne všechny síly jsou pokojné, ne všechny mocnosti vedou k sjednocování. Vám teď nejde ani tak o umění autoritativně rozlišovat původ síly druhých - to je naštěstí úkolem představených obce. Vám jde o odvahu prosit o dar té plodné, zachraňující síly pro sebe nebo pro bližního v nouzi. Jde o pomoc k víře, že existuje moc bezmocných. To vše není fata morgana, ale zkušenost slabých.

Umění vydělat a umění žít

Existuje umění plné pyšné provokace a umění jiné, které voní skromností.  Je umění, které jen improvizuje variacemi, je hrou pro sebe sama a ještě si k tomu nárokuje ocenění publika. A pak je jistě i umění, jehož smyslem je být drogou, a také tak působí. Je umění, které stimuluje agresivitu, bičuje bytost jako markýz de Sade, anebo slouží iluzím.

Ale i jiné umění, které tvoří a tím hladí duši a rozdává radost těm, kteří přijdou vyčerpaní nebo smutní. Umění, které je záštitou a útočištěm zcela bezmocných, dává jim odvahu, prolamuje jejich osamělost, včleňuje je do náruče. Je umění, které tryská ze srdce a srdce další oslovuje řečí, jež významně přesahuje komunikační schopnost jazyka a jazykové bariéry.  Ty rozdíly nejsou vůbec náhodné. Umění je mocné, nabízí klíče k hlubinám lidské bytosti, odkrývá tajené, zpřístupňuje nové světy. To všechno může být pro člověka požehnáním, ale může to být i jeho osudným prožitkem, branou k faustovskému prokletí. To platí pochopitelně nejen o umění výtvarném, slovesném a jiných podobných dílech lidské bytosti. Platí to i o umění zapřáhnout do lidských záměrů energie hmoty. Platí to i o umění oslovit člověka, otevřít hroby, prameny slz lítosti, umění naslouchat, solidarizovat se, vydat se za druhé. Člověk se v takovém umění angažuje vždy, boží Duch jen někdy.

Zbožnost a bigotnost

Zřejmě není zbožnost jako zbožnost. Jsou lidé, kteří se modlí a chodí do kostela prostě proto, že Bůh je ten silnější. Jen hlupák by si poštval na sebe silnějšího; silnější si samozřejmě diktuje podmínky a oni za žádnou cenu nechtějí být zatraceni. Proto trpělivě odevzdávají Bohu svou přítomnost na bohoslužbách jako jakési výpalné.

Jiní zase chodí do kostela proto, že prostě nedovedou vybočit z řady svých předků; všichni jejich předkové chodili do kostela, bude se tedy chodit dál i v téhle generaci; babička se modlívala růženec, bude se tedy modlit i vnouče, ať rádo nebo nerado, prostě se to sluší a patří.

Jinou představu o zbožnosti mají lidé, kteří chtějí být zbožní zásadně vždy jen mimo kultovní prostory. Do kostela nechodí, protože prý si stačí s Pánem Bohem sami, církev by je prý při tom vyrušovala, proto popřemýšlejí někde v tichu přírody.

Všechny tyhle typy zbožnosti si člověk zkonstruoval jaksi na míru svých představ o božském. Lze ovšem přijmout docela jiný princip vztahu k Bohu.  Ježíš to demonstroval.

Těm, kteří mají odvahu následovat Ježíše i v jeho způsobu zbožnosti, těm se stalo vědomí boží přítomnosti už neodmyslitelnou položkou jejich lidské existence. S Bohem hovoří při práci, baví se s Ním o všem, co prožívají; někdy slovy, někdy beze slov, podobně jako dva dobře srostlí přátelé.  K takové zbožnosti pochopitelně nepotřebují kostel, ale přesto na společné bohoslužby přicházejí i do kostela. Vědí totiž, že Bůh se zjevuje křesťanu na mnoho způsobů a oni rádi použijí různých nabídek, aby se se svým Pánem setkávali. Jestliže se s Kristem lze setkat právě v bližních, přicházejí mezi své modlící se bližní. A jednají tak koneckonců i proto, že si tohle Ježíš toužebně přál: sejdeme-li se takto (takzvaně „v jeho jménu"), bude On živý mezi námi.

Tito lidé jsou plní Boha, anebo po setkání s Bohem naopak živě touží, a proto přicházejí. Jejich Bůh je tam, kde se děje setkávání, už starý Izrael to věděl. Přicházejí být při dobré věci prostě spolu: spolu objevovat nové, spolu zakoušet ten div, kdy se ze čteného slova bible stává boží slovo, něco živého a mocného, něco, co oplodňuje; chtějí zakoušet ten div, kdy Duch, Pán a dárce života je při práci a lidi přetváří, učí je skutečné zbožnosti a svobodě v této zbožnosti. Učí je svobodě od všednosti; dává jim zakusit tvořivost, novost, neopakovatelnost setkání s živým Bohem. Taková zbožnost nemůže nebýt svatodušní.

Díky Duchu a jeho daru zbožnosti jsou v našich kostelích i lidé, kteří vidí za postavou u oltáře navzdory podivnému kostýmu připomínku celku živé struktury, v které je náš Pán Ježíš Kristus doma, mezi svým lidem, protože z něho chce učinit bližní. Taková zbožnost je nesporně znamením, že člověk se pohybuje v božím prostředí, v prostředí, ve kterém je Duch činný. Tvoří v něm a svému dílu dává zrát.

Bázeň před Bohem a strach ze silnějšího

A je kupodivu také dvojí bázeň z božského. Jedna, která se bojí narazit, dráždit nevyzpytatelného Boha, protože Bůh je mocný a umí se mstít, jak říká Písmo. A pak je tu bázeň, o které svědčí Jeremiáš, Eliášův příběh, kniha Job: tito velcí lidé se s Hospodinem přeli, až divoce, až rouhavě přeli, ale přeli se jenom proto, že Hospodina brali nesmírně vážně. Byl jim autoritou, ne modlou, ani tím, kdo má všechny trumfy v ruce. Jejich rozhořčení je jen důsledkem jejich dávno fungující oddanosti.

Možná, že až budou milovat Hospodina zraleji, nebudou mu už muset vyčítat; ale dnes jej milují, a pokud mu zároveň někdy nerozumějí, bolí to, musí křičet. Musí se tedy přít. Bůh není samolibý samovládce. Považuje i odůvodněnou výčitku za rozhovor, za dialog. Tak o tom svědčí všem věkům příběh ukřižování našeho Pána Ježíše Krista.

Ty dvě bázně se neliší slovníkem ani mírou emocí, ale ovocem. Ta požehnaná, z Ducha čerpaná bázeň Boží je tvůrčím přínosem Ducha svatého k lidskému životu. Nesmí se zapomenout, že právě poslušnost udělala z Nazaretského velekněze, schopného vykupitelské role. Dnes, kdy se autority bortí ve velkém, by se snadno mohlo stát, že z našeho Pána zbude cosi jako monarcha anglického střihu: kdekdo před královnou smekne, ale nikdo se jí neptá ani na radu, ani na její přání.

Je Božím darem, jestliže se podaří vytvářet nosný systém, který současníkům umožní opět rehabilitovat obě role autority: tu moudře usměrňující a evokující poslušnost, i tu pastýřskou, podpůrnou, spásnou v dobách zlých.

5.  Závěr

Jak neztratit start

Před vámi leží velká boží nabídka. Nabízí se vám, že bližní, vaše církev, váš Bůh vás bude pokládat za dospělé. Možná to někteří z bližních odmítnou, možná že církev nebude nijak vzrušena touhle vaší šancí. Zcela jistě však ji bere se vší vážností váš Bůh. Na to se můžete spolehnout.  Je to nabídka být přijat jakožto dospělý a nabídka pomoci, abyste se dospělými opravdu dokázali stávat.

Je možno reagovat jaksi „šimonovsky": Petr se do všeho s vehemencí hnal, byl si jist, nikdy prý nezradí. Pokud jej Pán zavolá, prý půjde i přes vlny jezera...

Je také možno reagovat jako ten sympatický, příkladně zbožný, ale příliš bohatý mládenec, který přichází za Ježíšem a velice dobře ví, co všechno je ve hře; je zřejmé, že by rád byl Ježíšem přijat do úzkého kruhu důvěrníků.  Ale když se na sebe a na svou situaci kriticky podívá, musí nakonec odejít.

A je nakonec možné i to nejprostší řešení, které vidíme při povolání apoštolů;

Ježíš jde po břehu jezera a říká: Pojďte, něco z vás udělám. A oni prostě šli a dovolili mu, aby z nich něco kloudného udělal.

Jistěže tenkrát dost dobře nevěděli, čemu se nabízí, k čemu to vlastně dávají souhlas, jistěže netušili konce, jinak by se báli, jinak by namítali, anebo by docela realisticky řekli, že rybářské řemeslo ovládají docela obstojně a rybáře lidí že nikdo nepotřebuje. Přesto se tato třetí pozice - pozice důvěry - prokázala v dějinách spásy jako moudrá.

Nebylo to dětinské. Ti tvrdí hoši tušili, že odcházejí-li ze svých živností do neznáma, že končí legrace. Věděli, že odcházejí za podivným člověkem Ježíšem. Věděli málo, ale přece jen dost. Rozhodli se, že půjdou, ať to stojí, co to stojí. S těmito lidmi Ježíš udělal zázraky, tyto lidi postupně přetvořil pro své dílo. Ano, Duch svatý v nich uzrál, jak vidíme v dějinách první církve.

Z těchto tří příběhů je třeba odvodit základní ponaučení. Je třeba:

Vyhnout se přílišné bezstarostnosti

Podobně jako u Petra vede bezstarostnost snadno k nečekané zradě. Setkání s Duchem je opravdu silná událost i pro ty, kteří o tom nic nechtějí vědět, anebo ty, kteří tomu vůbec nerozumějí.

Odmítnout přílišnou starostlivost,

která by podobně jako u bohatého mládence nebezpečně dramatizovala odvážná rozhodnutí. Má-li najít onu úzkou branku do božího království, nesmí se člověk předem moc bát. Ježíš přece říká zřetelně:

Hledejte nejprve boží království a to všechno ostatní vám bude přidáno.

Připravit cestu Pánu

Přichází-li dospělý křesťan požádat o svátost, měl by to být výraz jeho poctivého hledání božího království. Jeho ochoty dát se k dispozici tomuto božímu království, o němž stěží tušíme víc, než jsme právě mlhavě nastínili.  Taková životní startovní pozice zdá se ideálně připravuje Duchu svatému cestu.

Není připraven ten, kdo sice ví, že svátost biřmování musí přijmout tak zvaně ve stavu milosti, to jest bez těžkého hříchu, zato neví nic o dramatech víry, protože ještě v životě nezakusil svou pochybnost víry, a proto také nikdy ještě nezakusil chuť rozhodnutí navzdory pochybnosti, ono Petrovo rozpačité: „Pane, kam bychom šli..." Nevím, je-li připraven ten, kdo se ještě nemusel prát s beznadějí, kdo se nikdy nebál, a proto nikdy nemusel extrapolovat do zcela neprůhledné nevábné budoucnosti. Ten, který nikdy nestál tváří v tvář současnosti zcela bezmocný, a proto mu zbyla právě jen ta budoucnost s velikým B. Takoví lidé ještě neocení Paraklétovu pomoc, zatím si stačili sami...  Málo, možná vůbec nepřipraven je také ten, koho umění milovat dosud nic vážného nestálo, kdo měl vždycky jen radost, štěstí, kolem něhož lidi vždycky jenom chodili s úsměvem.

Prazvláštní milování

Boží láska není jen hřejivá, ta také pálí. Duch, který se setkává s člověkem, nejen svítí, ale někdy oslňuje: Pavel před Damaškem z něho dokonce načas oslepl. To všechno je užitečné vědět, ale není to rozhodující. Rozhodující je, že jakákoli bolest vyplývající nebo vznikající z tohoto kontaktu s láskyplným Duchem má budoucnost. Je zdrojem života, je zdrojem růstu podobně jako bolest porodu.

Kdo není ochoten k tomuto riziku, je na tom jako onen bohatý mládenec; v takové situaci je nejmoudřejší raději včas ze scény odejít, ani Ježíš si takového netroufal k sobě připoutat. Jsou totiž situace, a není jich v životě člověka málo, kdy se musí rozhodnout v podmínkách totální nejistoty. Jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že už nevěří, že si zoufá, že to, co považoval za lásku, byl omyl. Má pocit, že v tom, co zbylo, nemá už Bůh místo. Že on sám, ta troska, není čistá a nemůže být božím příbytkem. Tyto chvíle jsou sice také pravdivé, ale dívají se na situaci nebezpečně jednostranně, té pravdy je tam hrozivě málo. Jsou to chvíle, kdy je přítomnost Parakléta ničím k nezaplacení.

Už - a ještě ne

Nejsme-li takoví dnes, ale chceme, aby nás Pán svými učinil, pak to není překážkou přijetí svátosti, právě naopak. Je pak věcí boží, věc jeho kalendáře, věc jeho časomíry, kdy k té nebo oné dílčí zralosti dojde. Avšak ani láskyplná boží dobrota za nás nemůže udělat ono rozhodnutí, ono vydání se, ono přiznání si dospělosti nejen lidské, ale i křesťanské, ono přivítání této dospělosti. Poučný je v tomto smyslu příběh Samuela, který se odevzdává Hospodinu jako chlapec, se zkušenostmi chlapce. S rozhledem chlapce, ale také s totalitou chlapce. Nenechává si pro sebe vůbec nic. Tohoto chlapce si Hospodin vychová v jednoho z největších proroků Izraele.

Známe své meze?

Přesto je užitečné přemýšlet i o tom, jak právě já budu realizovat nadále svou dospělost. Nebo jinak řečeno: jak budu já dospělým křesťanem i tak, aby z toho měli prospěch ti druzí. Je to užitečné proto, že člověk se tímto způsobem učí reálněji dívat. Každý z nás má totiž své specifické meze, něco, co nesnáší, a proto snadno selhává, kde sebemenší zatížení způsobí pád, rozpad. A na druhé straně má každý z nás jisté dary, umění některé situace zvládat s přehledem, s mnohem jistější rukou než ti druzí. Člověk má znát své meze pozitivní i negativní. A právě z tohoto hlediska, aby mohl být oporou jiným a také jim nebyl kamenem úrazu.

Umění se s tím v pravdě vyrovnat s úsměvem anebo aspoň s klidem je věc křesťanské moudrosti, rady, síly, prostě věc dobré součinnosti s Duchem svatým.

Svátost biřmování je setkáním se žhavým Duchem. Jsi vlastně ochoten k tomuto setkání se žhavými charismaty? Už víš, že budeš-li obdarován, budou z toho mít prospěch ti druzí, ty sám vlastně zchudneš. Chceš tedy na takovou matematiku svobodně a uváženě přistoupit? Jestliže ano, je to dostatečné znamení, že jsi už nazrál a jsi tedy na svátost připraven.