Kámen na krku

Mladá fronta Dnes ze 7. března přinesla na str. 13 polemiku olomouckého arcibiskupa Graubnera Zkoušky dietou se církev nebojí. Autor píše o financování církve: duchovenskou činnost si katolíci dokáží zajistit sami, údržbu kostelů nikoli. Přitom se jedná o objekty, které prospívají např. i turistickému ruchu. Na stejné straně noviny ještě otiskly dopis rovněž olomouckého pisatele L. Březiny, kritizujícího „stálý a jistý přísun peněz" státu církvím:

„Co všechno si musíme odříkat všichni na úkor určité skupinky obyvatel, která sympatizuje s tím či oním." Nechtěl bych vybízet k soucitu s oběma askety a jejich „dietou" (Graubner) či „odříkáním" (Březina); tuším, že chudinský hrob nehrozí ani jednomu z nich. Přes špetku emocí a stranického zaujetí však oba svůj díl pravdy mají, i když arcibiskup otázce pochopitelně rozumí hlouběji než liberálně rozhořčený bezvěrec. Církev vskutku má za kostely zvláštní odpovědnost a mnohé z nich ještě nyní dokáže za společensky přijatelnou cenu udržet při životě, tj. nenechat je spadnout a alespoň občas je využívat v souladu s jejich stavebním určením. Většinou se přitom jedná o stavby kulturně a turisticky významné pro všechny občany, takže státní příspěvek není nemístný, i když by ho církev měla být schopna jasně vyúčtovat, aby strádající antiklerikálové mohli klidně spát. Přesto zde nutně vznikají rozpory, protože mnozí daňoví poplatníci by státními penězi raději dotovali něco jiného, navíc církev takto pečuje o objekty, které často nedokáže využít ani zlomkem jejich kapacity. Mám dojem, že v mnoha oblastech zejména českého venkova jsou kostely v současné době většinou spíše kamenem na krku římského katolicismu než jeho oporou. Bylo by na místě se snažit urychleně zbavit všech kostelů v „mrtvých farnostech", jejichž údržba stojí neúměrně mnoho úsilí: bude-li nový majitel chtít a stanoví-li přijatelné podmínky, může si církev kostel v neděli pronajmout. Jinak ať se bohoslužby slaví třeba po bytech a po hospodách, jako ve skutečných misijních územích.  I mě bolí srdce, když vidím poničené, vykradené, rozpadající se kostely na českém venkově. A dobře vím, že pokud by církev své kostely opustila a předala je státu, bude leckde devastace rychle postupovat: nedělejme si iluze o schopnostech a prioritách úřadů či obcí. Přesto si musíme uvědomit, že evangelium nás k údržbě kostelů nezavazuje a že ty věci, ke kterým nás zavazuje, jsou často opomíjeny právě pro zoufalý boj o zachování památek.  Každé křesťanské společenství a každé město či obec se musí rozhodnout, zda může a chce své umělecké dědictví opatrovat.

Boj o kostel se neprohrává v okamžiku, kdy zemře unavený kněz, který sem zajížděl za čtyřmi starými lidmi, a biskup nemá koho vyslat na jeho místo.  Kostel byl ztracen již ve chvíli, kdy ho přestala milovat většina lidí, bydlících kolem něho. Teď už nemá cenu ho oplakávat. Nechme mrtvé pohřbívat své mrtvé.