Jste zde

072 - duben 1997

Máme papeže

Jan Spousta

V hádkách o papežství mezi křesťany různých církví se nejčastěji slýchá biblická argumentace. Prořímští katolíci citují Matoušovu blahověst na důkaz, že papežství založil osobně Kristus Pán, evangeličtí odpůrci listují dále a předčítají výroky proti Šelmě a Falešnému prorokovi. Zakrývá se tím smutná skutečnost, že o historické instituci římského stolce nestojí v celé Knize knih zhola nic konkrétního. Petr sice dostal službu a služby se v Novém zákoně obecně předávají dále, o úřadu klíčů se to však nikde nepraví výslovně; a třebaže se někteří Svatí otcové mohli pochlubit ctnostmi Šelmy, Falešného proroka i Nevěstky zároveň, je nutno připustit, že také Jidáš byl právoplatným apoštolem, i když se odvrátil ke zlu. Paušálně vztahovat apokalyptické obrazy na kdekterého papeže nelze. Bible tak v tomto směru poskytuje pouhá východiska a možnosti k rozvíjení, nikoli příkazy a zakládací listiny; pouhá vážná varování a zákazy vjezdu do slepých uliček, nikoli definitivní zápovědi a prokletí. Z toho zdaleka neplyne nedůležitost biblické diskuse o papežství a jeho historických či možných podobách, ukazuje to však meze takové diskuse právě nad mezikonfesně klíčovou otázkou zda papežství ano či ne.

Zdá se mi, že tato otázka, která je otázkou úřadu a autority, stojí u kořenů současného rozdělení křesťanstva do tří hlavních proudů, pravoslavného, katolického a evangelického, a zároveň je snad nejtěžší překážkou možnému znovusjednocení. Upíráme-li si dnes navzájem eucharistii, a často i docela obyčejnou pracovní spolupráci v oblasti pastorace, není to pro těžké bludy nebo povážlivé mravní nedostatky druhé strany. Své sektářství (ano, takové jednání se jeví sektářsky) zakládáme vesměs na věcech, které svatopiscům buď vůbec nepřišly na mysl, nebo jim nestály za zmínku, a mezi těmito věcmi na prvním místě je právě otázka nejvyšší pozemské náboženské autority po smrti Petrově.

Ať už je vnímáme jakkoli, papežství je zkrátka zde; a vedle četných problémů (které si běžný katolík mnohdy neuvědomuje) má svá pozitiva (před kterými často zavírají oči jeho „odloučení bratři"). Nezaujatému pozorovateli ukazuje současný Pontifex maximus velice dobře obojí: jak možnosti hlásat evangelium doslova celému světu a spojovat národy, tak nástrahy autoritářství a konzervativismu. Podobného druhu jsou ostatně možnosti a nástrahy i jiných „církevních knížat", a sice nejen římskokatolických.  Dobrý papež Jan si navždy sundal tiáru, znamení nejvyšší moci. Věděl, že pyšný vládce těžko obstojí na místě Kristově. Tiše a snad bláznovsky doufám, že jeho následovníci i ostatní církevní vůdcové půjdou dále tímto směrem, že budou stále více sloužit a méně rozkazovat, až bude jejich služba tak dobrá, že si ji budou rádi prokazovat i navzájem, čímž se samozřejmě a jaksi mimochodem vyřeší i otázky úřadu v církvi.

Nesmím se však takovou nadějí příliš opájet. Sundá-li si totiž člověk tiáru, může mu někdo jiný nasadit třeba trnovou korunu.