Bůh a moderní věda: perspektivy

Již po staletí je patrný rozpor mezi teologickým myšlením a teoriemi na jedné straně a vědeckým myšlením s jeho teoriemi na straně druhé. Koperníkovy teorie a Newtonova fyzika přinesly dramatické změny našeho chápání světa, od světa, který měl jasný účel, inteligenci a byl řízen boží láskou pro dobro člověka, ke světu, který je pouhým obřím hodinovým strojem.  Jinými slovy, klasická fyzika nabízela neměnný a určitý vesmír, kde se lidské bytosti s jejich denními starostmi staly nepodstatnými v nezměrném mechanickém vesmíru. Samozřejmě, že newtonovský pohled na vesmír, i když s ním někteří polemizovali, například Bede Griffiths v roce 1982 a Danah Zohar v roce 1990, přinesl pocit odcizení od přírody a hluboké odcizení od našeho bezprostředního okolí. Z jistého hlediska nás mechanistický pohled na to jak vesmír „funguje" uspal a učinil nadbytečným lidské svědomí.  Velice reálně byly zatlačovány do pozadí spirituální rozměry lidské existence a života. Kreativita a snaha tvořit byly potlačovány a emoce, záliby, vnímavost, spolu s celou řadou vhledů vlastních člověku byly brány v pochybnost.

Hledání smyslu

Ve čtyřech dílech Johna Banvilleho - Dr. Copernicus (1976), Kepler (1981), The Newton Letter (1982) a Mefisto (1986) se zasvěceně píše o vědecké představivosti. .Vnější svět" rozpínajícího se vesmíru je konfrontován s „vnitřním světem" mysli a představivosti. Samozřejmě je v těchto knihách podchycen tvůrčí zápas Koperníka, Keplera a Newtona s definicí a vysvětlováním jak vesmír pracuje. Tito fiktivní hrdinové, protějšci vlivných vědců minulosti, ukazují obtíže tvořivého přístupu ke spletitosti lidské existence.  Například, jak zjistí Dr. Copernicus, jeho pokus o vysvětlení vesmíru je mnohem problematičtější, než zprvu předpokládal, protože:

Dále Kepler zjišťuje, že se nechal zmást, když nadutě předpokládal, že hledá „geometrický, dokonalý, uzavřený vesmír. Obyčejný hodinový strojek by byl ničím ve srovnání se skutečností" (str. 182). Ve všech čtyřech románech je patrné hledání smyslu, pravdy a „zářivé skutečnosti". Hledání, které tito vědci podstupují, má duchovní rozměr tím, jak se sami stávají součástí tvořivého procesu. Dr. Koperníkovi nezáleželo ani tak na problémech samotných, jako na „jejich kombinování: tvůrčí akt" (str. 85). A Joseph McMinn (1991) ukazuje, že tyto romány nejsou jen literárně zpracované životopisy vědců, ale „výpovědí o nadřazenosti všech forem představivosti nad myšlením". To bezesporu zahrnuje jak literární, tak i vědecké a teologické úvahy. Vše zahrnující přirozenost mysli, která se intuitivně vzpouzí složitému světu, je jádro kvantové teorie.

Nová vize

Danah Zohar ve své knize Kvantové Já (1990), poukazuje, že v naší západní civilizaci jsme „odpojeni od vnějškového potvrzení vnitřního života, což vede k nihilismu a bez potvrzení svých myšlenek se dostáváme k relativismu a subjektivismu" (str. 217). Součástí myšlení klasické filozofie vědy bylo, že pokud je vesmír uspořádaný, mechanický systém s předem určenými pohyby a jejich následky, pak jednotlivci zůstávají bezmocni cokoli ovlivnit nebo změnit. Svobodná vůle je bezvýznamná, protože lidstvo má svoji dráhu „předurčenu", podobně jako planety sluneční soustavy obíhají po přesně určených eliptických dráhách kolem slunce. Avšak, jak si ukážeme, „nová fyzika", jak byla široce diskutována autory jako Bohm, Capra, Davies, Hawkins, Sheldrake a Zohar, abychom vyjmenovali alespoň některé, nabízí jiný pohled na realitu. Opět se snaží spojit duchovní i vědecké myšlenky a hodnoty. Znovu obhajuje význam vědomí a ujišťuje nás, jak důležitý je jedinec, každý z nás v tomto pulsujícím, stále se měnícím a dynamickém světě. Jak uvádí Fritjof Capra (1975):

Současné teologické myšlení uznává vcelku zřetelně význam každého jednotlivce, ne jenom jako pozorovatele, ale také jako nezbytného spoluúčastníka v božském díle stvoření.

Thomas Matus, křesťanský mnich se širokými znalostmi světových náboženství uvádí v Náležící vesmíru (1991), že klasická definice teologie je porozumění víře nebo .víře v hledání pochopení", fides quaerens intellectum (str. 23). Navrhuje, že teologické pochopení potvrzuje podobnost mezi Bohem a tím, co známe prostřednictvím svých smyslů a rozumu, a přitom zároveň nás ujišťuje o „božské nekonečné odlišnosti". Dále uvádí:

Tedy raději než vnímání vědy a teologie jako konfliktních interpretací života a světa, ve kterém žijeme, Matus navrhuje, že teologie a věda jdou tak zvaně „ruku v ruce". Tento pohled v jisté míře podporuje Einsteinův pronikavý postřeh, že „Náboženství bez vědy je slepé. Věda bez náboženství je nepřesvědčivá." Duchovní a fyzická dimenze reality jsou uznány jako stejně důležité k porozumění nás samotných a světa kolem. Tímto způsobem jsou teologie i věda cesty k porozumění reality světa, ve kterém žijeme.  Obě jsou podstatně založeny na lidských zkušenostech a zahrnují pozorné a přemýšlivé pozorování a analýzu.

Změny v myšlení

Mnoho teologů a vědců argumentuje, že v posledních desetiletích nastal v teologickém a vědeckém myšlení zřetelný posun. Mluví o paradigmatickém posunu myšlení. „Staré" mechanistické pojetí vědy navrhované mimo jinými Galileem, Koperníkem, Newtonem a Baconem a patriarchální systém hodnot v teologii byl nyní nahrazen novým paradigmem, které nabízí holistickou interpretaci reality. Celek je zdůrazňován více než části. Je vskutku z literatury jasné, že současné vědecké myšlení usiluje o znovuspojení duchovních hodnot a chce postihnout „podstatnou spojitost a vzájemnou provázanost všech jevů a také podstatnou dynamičnost jako přirozenost reality" jak se zdůrazňuje (Capra, 1988). Byl zde jasně definován posun od účelů ke vztahům a pokračuje hledání úplné teorie sjednocení, o které někteří vědci, včetně špičkového fyzika Stephena Hawkinga, uvádějí, že bude brzy nalezena. Přesto však Hawking v Krátké historii času (1988) ihned píše:

Tato perspektiva vrací lidstvo do ústřední pozice v celkové „rovnici" a Bůh zůstává ohniskem a centrální částí v každé úplné teorii vesmíru. Jak Hawking končí, jestliže najdeme odpověď na otázku proč my a vesmír existujeme:

Je jasné, že „noví fyzikové" podobně jako teologie, touží ukázat spojitosti všech věcí. Bede Griffiths v knihách Sňatek Východu se Západem (1982) a Nová představa reality (1989) zdůrazňuje potřebu „sňatku" mezi intuitivním, mystickým a imaginativním uvažováním a takovým, které je asociováno s logickou, racionalitou s experimentálním přístupem. Pro Griffina ztotožňuje východní mysticismus ženský princip nenásilí, pevně spojený s intuicí a sympatií. Zahrnuje v sobě duchovní spojení s Bohem, naprostou realitou. Griffiths mluví o důležitosti imaginace, která je, jak uvádí, „jazyk srdce". Tvrdí, že moderní člověk se rozešel „se zdroji života v imaginaci" (str. 48). Namísto toho si vytvořil svět vědy a rozumu. To druhé je v podstatě produktem západní civilizace, a jak Griffiths argumentuje, ta je v základě maskulinní, a také racionální, agresivní a dominantní. Zastiňuje potřebu meditace a spirituální reflexi. Mnoho autorů uvádí, že moderní fyzika se snaží napravit tuto nevyrovnanost.

David Bohm v knize Celost a implicitní pořádek (1980) a Fritjof Capra v práci Tao fyziky (1975), spolu s dalšími moderními fyziky, se snažili zdůraznit spirituální dimenzi reality. Namítají, podobně jako Hawking a Zohar, že kvantová teorie nás podněcuje vidět svět ne jako sbírku fyzických objektů, ale spíše jako spletitou síť vztahů mezi různými částmi sjednoceného celku. Danah Zohar v Kvantovém Já navrhuje, že dynamické vztahy jsou část a součást kvantového pohledu na svět. Uvádí, že:

Vzájemná propojení

Moderní fyzika a teologie v zásadě uznávají, že všechny jevy jsou podstatně spojeny. A také představy spojené s touto novou interpretací reality jsou podobné v některých důležitých bodech. Například, slova .ekologický" a .ekumenický" jsou odvozena z toto stejného řeckého slova, které znamená dům, totiž oikos. Náš „pozemský příbytek" se stane bezprostředním ohniskem vědeckého a nábožensky-filozofického myšlení. V jistém významu můžeme uvažovat, že tento „nový" způsob uvažování povzbudil moderní fyziky k novému znovu objevení duchovních hodnot, zatímco církevní kruhy se odvážily komentovat společenské, ekologické a náboženské otázky. Smíření mezi vědeckým a náboženským myšlením nás povzbuzuje k pečlivějšímu pohledu na každé hledisko našeho bytí, včetně fyzických, psychologických, společenských, emocionálních, ekologických a duchovních aspektů. Je to právě tento celkový „pohled", který nám umožňuje vyvážený, obsažný a informativní přehled komplexní sítě naší reality. Bůh ale stále jednoznačně zůstává součástí této dynamické sítě vztahů, tvořících naši realitu. Chceme-li popsat tuto komplexnost, musíme však mluvit velice přesným jazykem.  Teologové a vědci tedy často používají analogie, metafory a modely, aby nastolili pojmové rámce pro naše myšlení.

Samozřejmě že teologie a věda často vysvětluje a ujasňuje koncepty a myšlenky pomocí modelů. Například v teologii se jazyk rozsáhle používá k popisu různých kvalit Boha. Kupříkladu je Bůh srovnáván s otcem, matkou, milencem, soudcem, vinařem a pastýřem. Je spojen s jemnou, ale mocnou silou větru. Je srovnáván s hřejícím, stravujícím ohněm, se zářivým světlem a s čistou, jemnou holubicí. Toto vše jsou „moderní" pojetí Boha, která se nacházejí v Novém zákoně a která jsou integrální částí moderního křesťanského učení. V těchto příkladech je Bůh prezentován ve své jednotě s lidstvím, jako součást přírody, jako existující a bezprostředně přítomný.  Je to milující Bůh, který je snadno přístupný pomocí modlitby a meditace. 

Z těchto popisů nebo modelů se nám neukazuje Bůh jako umělec, jak je vyobrazen hrdinou Stephenem Delalusem v knize Jamese Joyce Portrét umělce jako mladého muže (1916). V této novele „Bůh stvoření zůstává uprostřed nebo za nebo nad prací jeho rukou, neviditelný, vytříbený mimo existenci, indiferentní, povrch jeho nehtů" (str. 215). Na druhé straně existuje vůbec Bůh mimo čas a prostor? Je Bůh skutečně „nad" a „za" přírodou, jak nabízí Joyce? Na základě toho, že Bůh stvořil svět, sv. Augustin ukazuje, že „svět byl stvořen ne v čase, ale společně s časem" (.Na počátku času" v Městě božím, přeložil M. Dods; Hafner, 1948, 354-430). Bůh v tomto smyslu stvořil čas. Sv. Anselm dále rozvíjí tuto myšlenku těmito slovy, „Ty [Bože] jsi ne včera, dnes či zítra, ty jsi mimo všechen čas" (Proslogion, kapitola XIX).  Někteří však budou argumentovat, že Boží pozice v rámci času je podstatná k porozumění a přijetí myšlenek, že Bůh je jako otec, jako pastýř, jako vítr nebo jako světlo v temnotách.

Jsou to právě tyto analogie, které vytváří působivé slovní obrazy, které zdůrazňují bezprostřednost a lásku, s kterou je Bůh přítomen ve světě a v našich životech. V tomto smyslu se Bůh neprojevuje „mimo čas". Proto také Karl Barth navrhuje že „Bez úplné boží světskosti je obsah křesťanské zvěsti beztvarý" (Církevní dogmatika II, str. 620).

Barthův návrh je v pořádku v rámci našeho limitovaného poznání prostoru a času. Nyní jsme stále ještě neschopni postihnout „formu" nebo „místo" dalších rozměrů. Stále se snažíme porozumět tak zvané teorii velkého třesku a myšlence expandujícího vesmíru. Probíhají pokusy vyjádřit matematicky vesmír, který má zakřivený prostor. Tato vědecká analýza může potvrdit, že vesmír je menší, než jsme dříve počítali, a že vesmír je také mladší, než jsme původně očekávali. Přesto obtíže spojené s vysvětlováním tak zjevně složitého jevu naznačují potřebu kombinovaného přístupu, který užije vědecké, teologické a literární interpretace našeho světa.

Jak věda objasňuje

Věda také používá modely k objasnění abstraktních konceptů. Jednoduchý vědecký model je „model planetárního nebo solárního systému" pro atomy.  O elektronech se uvažuje, jak rotují kolem centrálního jádra jako planety kolem slunce. Věda umožňuje porozumění a předvídání událostí ve fyzikálním světě. Věda však neumí změřit krásu západu slunce, emocionální hoře způsobené ztrátou v rodině nebo radost zakoušenou při narození dítěte či úspěchu milované bytosti. Omezení vědy není ani tak v tom, co vyšetřuje, protože jakýkoli fyzický objekt nebo událost jsou v principu přístupné vědeckému zkoumání, jako spíše v metodách, které věda používá, v otázkách, které věda umí zodpovědět, a v druzích vysvětlení, které věda nabízí. Z tohoto hlediska nám tedy věda nedokáže říct, zda konkrétní průběh činnosti je správný nebo špatný. Věda však může předpovídat na základě předchozích experimentů, jaké mohou být možné výsledky a následky konkrétních činností. Současné vědecké uvažování uznává, že vědecké teorie a modely jsou pouhé aproximace skutečného průběhu věcí. Werner Heisenberg ve své Fyzice a filozofii (1963) uvádí, že .každé slovo nebo jasný koncept. . . má pouze limitovaný okruh užití". Nynější vědecké myšlení pochopilo, že vědecká metoda založená na systematickém pozorování, experimentování a přísné analýze nabízí pouze limitovanou interpretaci reality. Vskutku uznává, že se vlastně zabýváme sítí vztahů - „dynamická síť vzájemně souvisejících událostí" - a že my sami jsme nedílnou součástí tohoto dynamického vztahu (Capra, 1988, str. 52). Paul Davies v knize Bůh a nová fyzika (1983) rozšiřuje argument o boží roli ve vesmíru. Argumentuje tím, že věda nabízí jistější cestu k Bohu než náboženství. Avšak jeho poznání, že naše porozumění světa zahrnuje celé pole úvah a přístupů, vlastně podporuje myšlenku, že Bůh musí zůstat bezprostředním ohniskem našeho hledání. Naše porozumění prostoru, času a hmotě mohlo být změněno novou fyzikou, ale naše úsilí o porozumění Bohu a nám samým musí dále pokračovat a používat reflektující, zvažující a kritickou analýzu. Tohoto, jak si troufám tvrdit, lze dosáhnout, pouze pokud budeme otevřeni bohatosti a rozdílnosti duchovního, vědeckého a literárního myšlení. Protože:

Konečný cíl

Pouze malý počet lidí by nesouhlasil s názorem, že „běh" vesmíru a činnost lidské mysli jsou neobyčejně komplexní jevy. Každý pokus o vysvětlení, definování nebo objasnění takových složitostí čistě vědeckými prostředky bude zřetelně neadekvátní. Stejně tak není smyslem teologie mít všechny vhodné odpovědi. Matus uvádí „Teologie nikdy nemůže nabídnout kompletní a definitivní porozumění božským tajemstvím" (str. 145). Přesto je zřetelné, že duchovní dimenze vědeckého a literárního myšlení se stává stále důležitější při hledání jednotné teorie všeho. Naše omezené avšak rostoucí porozumění kvantové teorii nás povzbudilo ke svobodnějšímu přemýšlení o našem jedinečném spojení s realitou. Jak Danah Zohar zřetelně uvádí:

Hledání sjednocující teorie, která bude plněji objasňovat vztahy mezi Bohem, námi a vesmírem je konečným cílem jak pro teology, tak i pro vědce, protože právě pak, jak uvádí Stephen Hawking, budeme znát boží myšlení.