Jste zde

Degradace papežské autority na pouhou fasádu

autor: 

Kuba: Nejnovější papežovo vystoupení v roli protikomunistického křižáka!

Ohromný triumf: opakované ovace římskému pontifexovi za jeho odvážné zasazování se za lidská práva, svobodu a spravedlnost, a Fidel Castro musí přihlížet. Nenechme se však těmito ovacemi klamat: Co se stane z „katolické" Kuby, jakmile tam bude ustanovena demokracie? Stane se tak pluralistickou a nepapežskou jako Polsko po r. 1989. Není to přímo tragické, že právě Polsko se stalo fiaskem papežova pokusu o ideální model církve? K tomu dále: Co papež zastává navenek, stojí v křiklavém rozporu s potlačováním lidských práv, svobody a spravedlnosti v církvi samé.

Německo: Stejně tak ztroskotává papež v roli protimodernistického Dona Quichotta.

Zřejmě se papežská autorita hroutí: Započalo to encyklikami Pavla VI. o pilulce a celibátu, na to navázáno Janem-Pavlem II. přiostřením neomylnosti, jeho římským katechizmem, morálními encyklikami, dekrety proti rozvedeným, proti svěcení žen, proti laikům a konečně vyvrcholilo v akci proti státem zavedené poradní protipotratové službě v Německu, které mimochodem poskytuje Vatikánu nejvíce peněz.

Světová římská kampaň proti modernismu je podporována tajnými inkvizičními procesy proti úchylkářům, jmenováním reakčních biskupů, a podobně jako v Polsku teď i v Německu masivními intervencemi do politických poměrů v roce voleb. Nakonec však přesto totální fiasko: Katolický lid i klérus, politici i politické strany se bouří. Počet katolíků, kteří se řídí spornými papežskými nařízeními, je po celém světě minimální. Papežská autorita degradovala na pouhou fasádu.

Biskupská konference:

Biskupové se nacházejí v bryndě, kterou si sami nadrobili! „Apoštolskou upřímnost", které se těšili kdysi za pobytu v Římě, po koncilu zcela ztratili, a k římskému Kremlu zaujali postoj zbabělého mlčení a servilní poslušnosti.  Jednat jako Pavel, který se kdysi „postavil otevřeně proti Petrovi", jestliže „nešel přímo za pravdou evangelia"? Ne, pohodlnější je zavírat oči před krizí a vykládat polopravdy, nabízet „diskuse", porážky nazývat .etapovým vítězstvím", proti Římu vystupovat jako lev, ale jen z gumy a nakonec se i přesto kardinálem nestat.

Těžce utrpěla i věrohodnost biskupů. Jejich odmítnutí vydávat potvrzení o návštěvě protipotratové poradny je ve skutečnosti nakonec společná plíživá cesta k revizi § 218 CIC. Nebo že by se přece - v poslední minutě - aspoň jeden biskup odvážil dát přednost svému svědomí před Římem?

Vatikán: Vinu za krizi, tak dramatickou pro katolickou církev, nese papežský komplex!

Tím nemám na mysli jen osobní komplex starce, který se zdráhá vidět, že se svět od doby jeho nastoupení do úřadu změnil.  Ani nemyslím na národní komplex polského biskupa, ať už jakkoli fascinovaného mesiášským mýtem o „slovanském papeži".

Myslím především na církevní komplex zarytého zastánce středověkého papežského absolutizmu, který se prosadil v Římě v 11. století (Řehoř VII.), byl upevněn reformací a osvícenstvím, působil v 19. a 20. století v antimodernismu, a jen zdánlivě byl druhým vatikánským koncilem spjat s biskupskou kolegialitou.

Čili: Vinu za celou tu církevní bídu nese římský komplex, neodůvodnitelný ani z bible, ani z velké církevní tradice prvního tisíciletí. Na rozdíl od omylného Petra si však stále ještě někdo myslí, že v otázkách víry a mravů je on jediný vlastníkem pravdy, že jen on může, smí a musí tuto pravdu prosazovat v církvi i společnosti, a to všemi prostředky.

Shrnutí:

Jen tehdy, když se katolická církev vyléčí z tohoto katolického komplexu (příštím koncilem?), se umožní, aby dlouhotrvající domácí zásadní krize byla překonána, a aby se opět získala hodnověrnost církve v moderním světě. V Německu nyní nejde o to pořádat porady o „variantách" jak od něčeho upustit, nýbrž jde o to postavit se rozhodně na odpor proti římské aroganci moci! Tento papež totiž nepřestane! A na závěr: Ochrnuté protestantské církevní vedení a teology vyzýváme, aby se přihlásili ke svému reformátorskému dědictví a byli solidární s katolickými reformátory.

Podle Süddeutsche Zeitung, 28. 1. 98 připravil Petr Blaha