Nevykládáme svátostná znamení často mylně?

Magie, alegorie, atrapa

Liturgická znamení potřebují k účinnosti na věřící zdravý přístup. „Dokud je věřícím ztížen nebo zahrazen přístup k pochopení symbolů, protože znamení jsou chápána nejasně, jen spíše historicky a nejsou bezprostředně představena, pak je zbytečné si stěžovat na nechuť technického věku k symbolům" (A. Wucherer-Huldenfeld). K průhlednosti a k pochopení svátosti patří, aby k ní věřící mohli slyšet slova vysvětlení. Jestliže tomu tak není, existuje nebezpečí magického chápání svátosti. Příkladem pro to jsou latinská konsekrační slova eucharistie: Slova „Hoc est enim corpus meum" byla zkomolena do podoby „hokuspokus". Tím byla slova, ustavující eucharistii, špatně pochopena jako kouzelnické zaklínadlo. Pak vznikl dojem, že ten, kdo smí a může toto zaklínadlo vyslovit, může udělat něco jako zázrak.  Pak také ani neudivuje, když v důsledku takového zvráceného chápání byly zneužívány konsekrované hostie, ať už proto, aby přiložením na zraněné místo způsobily jeho zahojení, nebo aby přimíchány do krmiva zabránily onemocnění dobytka.

Tak může vést neporozumění nějakému symbolu nebo znamení k chybné interpretaci, v tomto případě k možnosti jakéhosi magického chápání. Magie je pokus dosáhnout démonickými silami účinku k prospěchu nebo ke škodě.  Aby se vyloučilo mylné magické chápání, patří do liturgie k symbolickému jednání a k obrazu vždy také vysvětlující slovo. Proto je ve východní církvi zásadně do každé ikony vepsáno nějaké slovo. Obojí dohromady, obraz a vysvětlující slovo, dovoluje skrze zobrazené skutečné zpřítomnění toho, co se jím myslí. Proto je tedy pochopitelné, že stará církev rozuměla pod „symbolem" zcela specifickým způsobem Krédo, základní vyznání víry a knihy vyznání víry, jako poznávací znak vlastního společenství.  Další omezení lze nalézt v západním křesťanském umění pro obrazná znamení, která nepředstavují žádné vlastní symboly, ale na základě dohody vyjadřují náboženské skutečnosti v obrazech. Tak mohou pastýř, beránek a ryba představovat Krista, holubice duši zemřelých a koruna s palmou mohou být znamením mučednictví. Nejsou ovšem svátostnými znameními ve vlastním slova smyslu.

Jestliže výklad znamení již není přiměřený, ale vypovídá o něčem zcela jiném, než se znamením myslí, pak se liturgický symbol překrývá alegorickým výkladem. Zvláště ve středověku se stal alegorický výklad základem interpretace všeho liturgického konání, které bylo právě tím zbaveno své pravé symboličnosti. Alegorický výklad je způsob výkladu, který nechává vyprávět text nebo děj něco jiného, než je jeho bezprostředním smyslem. Alegorie je přitom ve spojitosti s rostoucím odcizením lidu od liturgie. Tak byl třeba různě interpretován průběh a obsah eucharistické slavnosti, možností je zde celá řada. Se znamením tak mohla být spojena mravní napomenutí, když byl mešní oděv interpretován jako znamení všeobjímající lásky Kristovy (morální alegorie). Nebo byly prvky eucharistické slavnosti vykládány jako naplnění starozákonních předobrazů, pak byl zpěv žalmu k procesí s dary pokládán za obnovení troubení levitů na pozouny při obětování v chrámu (typologická alegorie). Většinou ale byl průběh mešní slavnosti chápán jako zpřítomnění Ježíšova života. V mytí rukou po přípravě darů, které bylo původně nezbytnou očistou po přijetí darů přírody, bylo spatřováno např. Pilátovo ujišťování o své nevinně: Myji si ruce; tím ale zároveň vychází najevo problematické chápání mešní oběti, neboť pak kněz obětuje tělo Kristovo stejně jako kdysi Pilát. Jiný příklad: Pět znamení kříže na závěr eucharistické modlitby představuje pět Kristových ran.  Zde se bezpochyby jedná o nepřiměřené interpretace. Když se však mytí rukou vykládá, tak jako dnes, jako znamení čistoty srdce, pak je to jeden z možných přiměřených výkladů jednání, které je nezbytné spíše ze zcela jiných důvodů. Další příklad: při čtení Písma svatého je vhodné, aby lektor stál tváří k obci. Až do reformy však musel stát čtenář nebo předzpěvák zády k lidu a evangelium (v kostelech orientovaných na východ) muselo být zvěstováno směrem k severovýchodu. Alegorické odůvodnění: Evangelium je hlásáno pohanům, kteří žijí v temnotě, kterou symbolizuje sever.  Ještě větším znevážením a znehodnocením nějakého znamení nebo jednání, které kdysi mělo smysl, je atrapa. Atrapy jsou zavádějící, ničí schopnost znamení a křiví pojem liturgie. Atrapou se rozumí kopie předmětu, reklamní předmět ve výloze. Bohužel existovala i v liturgii. Atrapou byla tumba jako znamení přítomnosti mrtvých (dnes již není dovolena) tam, kde byla jen rakev. Použít ale jen černé plátno namísto tumby je atrapa atrapy. Proto by ani neměl být používán k rozdílení eucharistického chleba kalich, který je přece symbolem pro pití, ne ale pro pokrm. .Atrapou se může nazývat všechno, co se při bohoslužbě dělá, aniž by to mělo nějakou skutečnou funkci, jen proto, aby to ,platilo‚" (A. Wucherer-Huldenfeld). Po liturgické obnově neexistuje již při bohoslužbě žádný prostor pro atrapy.  Abychom do budoucna vyloučili takovéto chybné výklady, je nutné v obci stále přemýšlet o tom, zda při liturgické slavnosti neexistují liturgicky cizí symboly.