Svátost smíření

Křest byl vedle eucharistie jedinou svátostí v prvotní církvi a ještě dlouho potom. Pojmu svátost ovšem tehdy nepoužívali vůbec, rozhodně ne v našem dnešním slova smyslu. Také svátost pokání v našem smyslu první křesťané neznali a dlužno říci také nepostrádali. Ne proto, že by snad byli „dokonalejšími", méně chybujícími než my. Pro naději v budoucnost společnou s Kristem (a o tu jim šlo, o žádnou jinou) udělali to rozhodující už křtem.  Navíc „očekávali požehnaný příchod Páně" každým dnem či rokem. Později ustoupilo očekávání konce a bylo třeba budovat obce, které by jednotlivé věřící zaštítily. Co jednotu takové obce zvlášť nebezpečně narušovalo, to se muselo exemplárně léčit. A tak veřejné přečiny vraždy, cizoložství a odpadlictví se řešily vždy spolu s celou obcí za předsednictví biskupa veřejně jednou ročně, a to v souvislosti s velikonoční slavností křtu. Prvé náznaky svátostné formy odpuštění jednotlivých hříchů vyznaných tajně zástupci církevní obce (obvykle některému ze spolubratrů či spolusester, nemusel být knězem, mohla to být tehdy i žena) se rodí až v raném středověku (7. až 8. stol.) v iroskotských klášterech. V obecné církvi se prosadila svátost pokání až skoro pět století později.

V Tresmontantově knížce Bible a antická tradice můžeme zjistit překvapivý rozdíl mezi významem biblického „metanoia" pro řecky nebo semitsky myslícího věřícího křesťana. Helénista věří v řád věcí, v dokonalost úměrnou míře ztotožnění se s tímto neměnným a jednoduchým řádem. Metanoia tedy vyžadovala od Řeka „zbavit se všeho, co v něm neodpovídá jednoduchosti a řádnosti božství; čím víc zájmů, sklonů, tužeb v sobě máte, tím je to horší, protože Platonův Bůh je Jediný a prostý, tj. s jedinou vlastností: JE." Člověk ponořený do světa má spoustu vlastností a spoustu zájmů; tím prý se nutně vzdaluje Bohu, který je prý jednoduchý a neměnný. Změnit smýšlení pak znamená oprostit se od složitosti (a komplexity) i od proměn, fixovat kvality ctnostmi.

Semitské (a ovšem biblické) pojetí změny smýšlení míří docela jinam. Pro Izrael je svět světem stvořeným, dobrým; podstata hříchu není v nedostatku řádu, ale v odcizení původnímu obcování člověka s Bohem „uprostřed ráje".  Metanoia pak člověka vrací do spolupráce s tím, co Bůh stále ještě tvoří.  Říká-li Petr (Sk 2, 14-21; 37-39) „obraťte se", tak nezve Izrael na poušť, ale do života. Nezve je, aby se zbavovali toho či onoho, ale aby přijali Ducha svatého. Říká-li: Zachraňte se z toho zvrhlého pokolení, pak tím vůbec nemíní opustit svět, ale rozumět své roli v tomto světě jinak než dosud: plodně, ke slávě stvořitele plodně, z Ducha svatého plodně, vstříc závěrečné zralosti všeho stvoření. Jiné postoje jsou pro Petra ztrátou času, kterého je už málo. Co vlastně Petrovi jeho posluchači porozuměli, to naznačuje text sám: Pečetí jejich obrácení je křest ve jménu Pána Ježíše. Ne křest Jana, křest obrácený čelem k ohavné minulosti; ani křest kumránský, zaměřený jen na utopickou vizi budoucnosti. Petr horuje pro změnu směrem křtu Krista Ježíše, toho, který byl zmařen, ale hle, žije ne méně než předtím.  Smyslem pokání podle bible má být obnova stavu před odcizením, před zmarněním božího tvůrčího díla. Všimněte si, že se tam vůbec nemluví o hříších, kterými hýří naše zpovědní zrcadla - nekonečný výčet variant „přestoupení Božího zákona". V době Ježíšově už také existovala - a Ježíš tohle zákonictví radikálně odmítal. Ostatně tyhle do vin zpředmětněné hříchy ukládal Izraelita na hřbet kozlu vyháněnému veleknězem do pouště jednou ročně. O jakém hříchu tedy Petr mluví? Hřích Izraele vidí Petr v tom, že už přestal počítat s tím, že je božím lidem. Právě to vyčítal farizeům náš Pán: že se dovedli odvolávat na Abraháma, ale nemínili jít s jeho vírou vstříc boží dobrotě, nedůvěřovali jí, Boha si korumpovali dary a dárečky, desátky z obilí i z koření. Že se zaklínali Mojžíšem, ale jeho statečný a poslušný průchod neznámou pouští za Hospodinova vedení raději nahrazovali pečlivým uchováváním i zachováváním Mojžíšových pravidel.  Místo cesty s jejími riziky se zbožní raději zabydleli a hřivny pro jistotu zakopali. Co jim bylo svěřeno, mělo charakter kvasu - a oni z toho udělali zlatý poklad uložený v truhlicích. Boží stvoření se má rozšiřovat, zvětšovat, jako kvas, jako zrno, které se dá do země. Víra farizeů byla sice poctivá, je ale neplodná. S tím chtěl Ježíš otřást, tady naléhal na změnu smýšlení.  Bylo by jistě neodpustitelně pyšné, kdybych pohrdal zpovědní praxí celých staletí a tvářil se, že do zpovědnic zaklekají lidé zbytečně. Nikoli, tak problém nestojí. Jde spíš o to, zda se ta katolická praxe nestala samoúčelnou, na biblickém pokání zcela nezávislým institutem. Anebo jinak: Pokusíme se porozumět, proč poslední koncil vyžadoval reformu této svátosti, proč se v novém rituálu ze začátku let sedmdesátých trvá na četbě biblických perikop i při svátosti smíření.

Jakou roli při stvořitelském díle hrají naše špatné vlastnosti, které vyznáváme při našich zpovědích? Je-li úvaha nad Petrovým pojetím obrácení správná, pak na přední místo v našem vyznání patří ty postoje nebo činy, které se příčí božímu dílu rozvoje světa a jeho záchrany (spásy). Na hřích ukazuje to, co mne odděluje od bližního, co láme jednotu stvoření; na hřích s jistotou poukazuje vše, co odcizuje mé bližní od jejich úkolu nebo od jejich Boha. Na druhé straně nemusí být hříchem, že mám nějaké nešťastné vady charakteru, se kterými si nevím rady; můžeme do smrti vyznávat, že se nedovedeme vždycky nadchnout pro dobrou věc, že se snadno sami omlouváme, že jsme nevložili do dobré věci všechny svoje síly. . . To všechno sice pravda je, ale nedůležitá. Pokání nevyžaduje zbavit se svých nedokonalostí - kdo by v to doufal, buď se obelhává, anebo skončí jako neurotik pronásledovaný vlastním stínem. Tihle lidé věnují spoustu energie na to, aby poopravili nepříliš dokonalé boží dílo, které se ovšem Bohu přesto líbí i dnes. Biblický člověk velice dobře věděl, co znamená postavit se mimo boží lid, mimo proud života. Vidíme to na známé dvojici Petr - Jidáš. Oba se provinili zradou. Ale zatímco Petr usiluje neoddělit se, Jidáš se staví mimo, radikálně mimo proud života v Nazaretském. Jidáš totiž důvěřuje čemusi jinému. Není pak už důležité, zda to „jiné" je autentický velekněz, velerada, peníze nebo ideologie zelotů.

Janův Ježíš je v tomhle nekompromisní, ví totiž, že pro ty, které si Ježíš přijal za své, existuje jen jeden jediný pramen života, všechny ostatní je nutně zklamou (srov. J 15, 3-7; 16-17).

Naše svědomí je třeba učinit bdělým v tom směru, aby správně a včas registrovalo odchylky od toho směru existence, který sledoval Kristus Ježíš.  Korigovat takovou odchylku tím, že zamíříme znovu na týž cíl, ke kterému spěl Ježíš, tomu se právě říká s-míření. To, co brání smíření, anebo co brání setrvání v dobře nastaveném kursu putování božího lidu, tomu právě říká Nový Zákon hřích. Jsou to zhruba dva scestné postoje: být příliš zaměstnán sám sebou (klasicky řečeno: sobectví) a snaha panovat (klasicky: pýcha).  Zdá se, že všechny druhy odcizení pramení v jednom nebo druhém postoji, někdy i v obou současně.

Víte, že každá katolická svátost pečetí to, co jsem se s celou vahou osobnosti rozhodl uskutečnit. Pečetí to Duch. I o svátosti platí Ježíšovo: cokoli svážete - rozvážete na zemi, bude svázáno - rozvázáno na nebi. I o znovunamíření do Krista, který je naší Alfou i Omegou.

Zbývá reflektovat ještě smysl vyznání. Tridentský sněm vyžaduje od katolíka, aby vyznání bylo aspoň v hlavních rysech úplné. Jde o to, aby si hříšník sám před sebou nehrál na schovávanou či jiné dětinské hry. Bůh pochopitelně nepotřebuje slyšet naši diagnózu, zná ji. Nepotřebuje ji slyšet ani zpovědník, bylo by stejně iluzí myslet si, že se musí správně zorientovat v cizím svědomí, kdykoli se kajícník opravdu poctivě vyzná. Slyšet své vyznání potřebuje především kajícník sám. Nikoli jen ve svědomí, ale ve vyznávání. Kdo se nehodlá upřímně vyznat, bezesporu netouží po korekci směru své cesty, ale jen po vyvinění. Takový člověk prostě nechce být „jednou" odsouzen, toť vše, co chce. A to je ke smíření příliš málo.  Smyslem smíření je opravit kurs své vlastní existence tak, aby se neminula s Kristem, s tím Vzkříšeným, který našel ten správný směr do boží náruče ze světa lidí. To máme mít na paměti, když se na tuto svátost připravujeme.  K tomu je také třeba cvičit svědomí: jde o porozumění řádu věcí, řádu vztahů, o zacílení procesů dozrávání světa i jeho komponent. Petr se ve svém kázání nemýlil, žijeme skutečně v poslední fází stvoření. Náš svět (tj. svět, k jehož dotvoření jsme zváni tím, že jsme se narodili teď a nikoli před sto lety či za padesát let) opravdu dozrává, druhý příchod Páně do tohoto světa každý z nás zažije. A měli bychom podle toho posuzovat, co je a co není ke slávě toho, kdo přichází. Stěží v tom budou hrát roli roztržitost při modlitbě či prostořekost.