Přesvědčení víry a násilí na historické pravdě

Dlouho jsem váhal (a vlastně váhám ještě stále), zda „kritizovat" právě článek[1],  sympatický svou původností - autorů ochotných k publikaci osobního názoru právě v Getsemanech není zase tolik. Nemýlím-li se však, došlo tentokrát k několika zkratům, které si zaslouží vysvětlení. A tak i já nesu kůži na trh v naději, že mi nebude podsunut úmysl jiný, než přímo deklaruji.

V článku Ivany Dolejšové je podnětů k dialogu hodně, snad až příliš mnoho na pouhých několik stránek textu. Kmitlo tu téma dějin dogmatu (pro většinu katolíků bohužel málo srozumitelné - natolik málo, že leckdo z nich bude možná autorku podezřívat z pozice právě opačné, než sama skutečně zastává a chce zastávat). Připomněla tu něco z myšlenkového podhoubí, ze kterého se pak čas od času vynoří potřeba určité části křesťansky věřících formálně fixovat některé přesvědčení domněle nebo skutečně „obecné" („katolické") víry dogmatickou formulí římskokatolického magistéria.  Kmitly zde také problémy spojené s legitimitou křesťanského tradování a konečně i problém legitimity reinterpretací exegeticky korektně ošetřeného poselství minulých věků.

Jen zdánlivě jde o pouhý šerm, zábavu intelektuálů nebo věčných kverulantů, kteří potřebují nalézt v každé skříni schovaného kostlivce. Ve skutečnosti je pro dospělého křesťana vědomě reflektujícího svoji víru užitečné znát a pokojně se vyrovnat s faktem, že u kolébky té či oné katolíka nadále obecně zavazující formulace stála mimo jiné i sudička implikační teorie[2] .  Jsou ostatně i jiné sudičky; kdo o nich nemá tušení, bývá při důkladnějším studiu nepříjemně zaskočen. Anebo si vyloží např. právě jen negativně skutečnost, že mnohé dogmatické formulace opravdu porodila právě defenzivní víra starověku - a nebyla to víra nemocná.

Bez opravdového vyrovnání s faktickou stránkou dějin dogmatu se může stát každému - i těm praktikům! - že sám pevně přesvědčen o nějaké teorii, pokládá ji tedy za pravdu pravdoucí, za pravdu všem ne zrovna hlupákům nebo neznabohům naprosto evidentní. Snad všichni jsme také v konkrétních kauzách už někdy tiše žasli při autoritativních výrocích typu: .. . .protože tak se v církvi věřilo od nepaměti", pokud i jen povšechná znalost církevních dějin jasně dokládá, že to bývalo velmi dlouho prostě jinak, že ona deklarovaná „nepaměť" začíná kdesi v minulém století. Musíme si prostě zvykat, že i některé naše autority znají buď jen dějiny orwellovsky ošetřené, anebo vůbec žádné a vystačí si s osvědčenými ideologiemi a sankcemi práva.

Jako vážnější vidím problém legitimity mladších vrstev tradice oproti normativní vrstvě v Písmu resp. tzv. víře apoštolské církve. Je nejen zajímavý, ale pro výchovu křesťanské svobody a zároveň poslušnosti nesporně důležitý. Tak se třeba Ivaně Dolejšové (a mně také) jeví jako nesporné právo efezského sněmu definovat formulaci o Bohorodičce. Důvod je prostý: taková formulace tehdy opravdu vyhovovala „katolické" (všeobecné) víře, jinak věřil jen zanedbatelný zbytek. Jenže autorce připadá už nepřípustné[3] , jestliže víra místního proroka kdesi na jiném kontinentě či v Oceánii najde pro mimořádnou vznešenost nazaretské Marie výraz, který dnešním lidem drceným konkrétní sociální situací nezní tak hluše jako efezský výrok řeckého establishmentu o Theotokos. Domnívám se, že vyznáváním své víry nemohu nikoho - ani historii - znásilňovat, pokud ovšem nebudu zneužívat případné autority a svoji osobní víru nutit coby normu normans křesťanské víry vůbec či aspoň té domněle „dokonalejší".[4]

Problém autenticity nelze redukovat na nějaký řez mezi tím a oním stoletím, jako by do století řekněme třináctého mohli architekti svobodně tvořit katedrály tak či onak a vždy to bylo ipso facto pravé sakrální umění, kdežto umělci barokní nebo rokokoví budou muset pro své dílo napřed získat mocného advokáta. Spíš je to tak, že pravost každého umění a také každé pravdy se musí legitimovat v každé době znovu. Opravdu nevidím snazší přístup k dějící se pravdě než ono jakoby nekonečné přezkoumávání legitimity nějakého přesvědčení, pokud to přesvědčení kandiduje mezi ta, která boží lid sjednocují (a pravda by sjednocovat měla a také sjednocuje, pokud je jí dost); veřejná (autentizovaná) katecheze sem zajisté patří. Právě trpělivou legitimací zde a teď se děje živá tradice hodnot dávných staletí i tisíciletí, tradice schopná plodit z pravd minulosti také nějaké pravdivé zítra.

Skutečný problém vidím jinde: pro ortopraxi osobní zbožnosti mohou vyhovovat jiná kriteria než pro ortodoxii autoritativního učení. Ta různost soustavy kriterií je legitimní, nikoli jen účelová nebo dokonce oportunistická. Každá z těch dvou forem křesťanské percepce sleduje k témuž (ovšem eschatologickému) cíli jinou cestu. Pokud tedy opravdový mariánský ctitel „slyší" v Magnifikat odpověď Marie solidární s jeho akutními potřebami, nejen mu nic nevyčítám, ale budu hájit jeho právo podobně, jako mají právo v Africe zobrazovat Marii jako černošku. Bude-li ovšem náš horlivý mariánský ctitel tvrdit, že historická Marie byla právě jen taková, jakou ji potřebuje mít on, pak lze mluvit o násilí, protože pro mnohé jiné taková Marie ohluchne a oslepne, ztratí prostě smysl - a podle přesvědčení všech křesťanských století nazaretská dívka smysl nejen má, ale má jej dokonce mimořádný. Jinými slovy: má li být pravdou jak osobní zbožnost, tak autoritativní vyznání víry, musí k tomu existovat různý jazyk, jinak pravda těch procesů zahyne. Tahle zkušenost je přece evidentní každému, kdo se někdy zamiloval: jeho vidění realit je dalekosáhle nepřenosné; jen nerozumný by je povýšil na obecně závazné jinak, než co do smyslu. 

Katolická mariologie už celá staletí provokuje mnohé zprava i zleva. A snadno se stane, že jak ti, kdo se počítají ke stoupencům, tak ti, kdo proti mariánským kultům vytrvale bojují, dřív nebo později podlehnou atmosféře boje. A v boji se osvědčují odjakživa jen ideologie, nikoli tajemství víry.  V boji také není nouze o nějaký ten zkrat. Nelze-li v našem podivném světě zabránit zápalu boje, lze aspoň minimalizovat rizika nechtěných důsledků.  Mohla by k tomu vydatně pomoci hermeneutika, protože ta mimo jiné systematizuje pravidla analýzy svědectví o víře minulých generací (včetně těch hodně dávno minulých) a pravidla syntéz kerygmatu určeného generacím současným i budoucím.[5]  Pokusím se věc osvětlit příkladem:

„Jsem trochu na rozpacích. . . způsobených jednoznačností s jakou je sociálně radikální význam Marii připisován. . .", přiznává ID. Nevím, není-li Tissa Balasuriya ve skutečnosti vedle proroka a vyznavače také ideologem. Teprve to by mu umožnilo vyvinout nějaké násilí. A tak nám, kteří jsme odkázáni jen na dílčí texty, nezbývá, než aspoň pro sebe a své přátele rozlišovat, kam takové vyznání vlastně vpustit. Nezbývá než naučit se trpělivě rozlišovat mezi věcí samou, samotným faktem vytěženým kdesi v hlubinách historie, mezi výkladem významu takového faktu a konečně mezi pokusem sdělit smysl faktu konkrétní komunitě. To vyžaduje nejen kausa Tissa Balasuriy nebo Gobbiho. Jde tu o klasický problém hermeneutiky, která se pokouší sjednotit výstupy výzkumu historie, odhalit v dějinách výkladu dějinné trendy tradice, její úspěchy i slepé uličky, a konečně s využitím současných humanitních věd reinterpretovat takové poselství tak, aby tradent i tradice zůstali věrni původnímu smyslu události i dějinám živé víry. To rozlišení fází je nejen metodicky výhodné, je také šetrné k pravdě takového počínání:

Proces tradování je složitá věc, nemusí se pokaždé zdařit rovnou na poprvé.  Spíš dokládají dějiny, že leckterou tezi se vyplatí v té či oné fázi poopravit, má-li její pravda zazářit i v jiné dějinné konstelaci. Pokud nutno opravit jen interpretaci, může se ponechat výsledek exegeze, a naopak. A někdy je nutno zpřesnit i výzkum zdroje historických dat či normy normans, pokud metodicky správná exegeze jakoby narážela na absurditu faktu. 

Ale zdá se mi, že v praktickém životě víry je třeba ještě dalšího důležitého rozlišování. Autorka jistě právem žádá .. . . nedopouštět se stejného násilí: abychom mohli ospravedlnit současnost, měnit minulost." Nezdá se mi, že by citovaná Astrid Gajiwala nebo sám Tissa Balasuriya potřebovali měnit něco v minulosti tím, že jejich víra vidí Marii evangelií tak, jak ji jejich životní zkušenost touží zahlédnout. Podstatou každé smysluplné inkarnace musí být zcela zásadní jinakost šance vidět. Víra žije z neviditelného, proto je vírou, a ne evidencí nebo iluzí. Naděje dokonce „vidí" i to, co ještě ani neviditelně neexistuje, ale co se realitou - možná i realitou právě víry - teprve stane. Ani víra, ani naděje však minulost neznásilňují. Znásilnit je dokáže ideologie (ať světská, nebo náboženská). Konkrétně: ani já nemyslím, že otcové efezského sněmu znásilnili minulost tím, že vyjádřili svoji víru v Marii jako Bohorodičku. Pokud by ovšem tvrdil někdo z otců nebo jejich dnešních vyznavačů, že tohle bylo všem zbožným současníkům nazaretské Marie jasné už tehdy, nešlo by o víru, ale o násilí na historii. A stejně tak se domnívám: Vidí-li víra Astrid nebo Tissy v Mariině osudu jakoby v kořeni přítomná (a to znamená radikalita především: „v kořeni") bolestná dilemata svých vlastních dní, neznásilňují nikoho a nic. Pokud by ovšem tvrdili a na textových falsech „dokazovali", že už v době Ježíšově měla feministická nebo nevím jaká ideologie těžké časy nebo skvělá vítězství, vždyť to přece zjevila Bohorodička tomu a tomu, pak to s vírou nemá společného víc než slupku slova.

Vypadá to těžkopádně, ale vyplatí se rozlišovat mezi faktem, výkladem smyslu faktu a aktuální interpretací v kontextu vlastního života. To všechno dohromady patří k legitimní tradici i k procesu tradování. Patří to tam však nesmíšeně, podobně jako jen nesmíšeně je Ježíš naší víry Bohem a člověkem.

[1] Marie - vzor církve. Ivana Dolejšová, Getsemany č. 79, 1997, Praha, str. 249-252

[2] tak podle článku ID u jezuity Tyrella; mnichovský dogmatik J. Finkenszeller v  té souvislosti cituje teorii tzv. konvenienční, která postupuje podle schématu ještě údernějšího, totiž : jestliže mohl Bůh učinit realitou to, co by např. současná zbožnost ráda viděla, a tudíž je to jaksi a priori „velmi vhodné", pak to zajisté také učinil, třebaže pro to chybí důkazy z Písma i tradice starší než řekněme staleté. Text Tyrella nemám k dispozici, text Finkenzellera in: Teologie, dálkový kurs, str 912 - 962. Samizdat Praha.

[3] .. . .myslím zásadnější problém, totiž zda je možné natahovat donekonečna, co nám o Marii říká Písmo a ranně křesťanská tradice a podle naší touhy zesilovat v minulosti ty akcenty, o nichž prameny mluví jen v náznacích" - ID v citovaném článku.

[4] Jestliže otec Gobbi manipuluje vírou mnohých, může se mu to dařit jen díky tomu, že se zaštiťuje autoritou zjevující se Marie.

[5] V dnešní spěchající době je hermeneutika v českém katolickém prostředí ne-li rovnou podezřelá věda, pak však v nejlepším případě jen popelka mezi disciplinami, které mají formovat dnešní magistry a zítřejší učitele, možná i vyšší autority. Jak jsem nedávno zjistil přímým veřejným dotazem mezi magistry katolické teologie, plán jejich studia v samém konci dvacátého století pamatoval na celou hermeneutiku méně než deseti hodinami v celku pětiletého studia.