Co s kostely, co s liturgií

Dědictví otců rychle zbav nás, Pane, mohli bychom si občas zazpívat my katolíci namísto zavedených slov cyrilometodějské písně. Ne každé dědictví totiž přináší jen radost. V tomto čísle Getseman půjde hlavně o dědictví ústředního křesťanského "účinného znamení milosti", o liturgii a eucharistii, o prostor, v nichž se odehrává, a způsob, jakým je vysluhována.

Znamení společného jídla a pití je prosté a srozumitelné, všelidské. Rodina kolem prostřeného stolu u nedělního oběda, anebo i zaměstnanci v kantýně uspěchaně pojí-dající svůj polední žvanec, ale také pánové v hospodě nad večerní sklenicí piva. Vždy je to chvíle spočinutí v koloběhu života, projev pospolitosti blízkých či ales-poň bližních, maličký svátek pozdvihování sousta či nádoby k ústům - avšak svátek pevně zakořeněný do okolní všednosti, propojený se vším, co předcházelo a co bude následovat.

Dodnes si vzpomínám na kulturní šok, který jsem zažil před nějakými patnácti le-ty, když jsem si přečetl samizdatovou liturgiku Zdeňka Bonaventury Bouše. Samo-zřejmě jsem už dříve teoreticky věděl, že mše vlastně vznikla ze společného stolo-vání - píše se o tom v bibli a příslušnou pasáž čtou v kostelích každé velikonoce. Ale nyní jsem se dočetl, že by eucharistická bohoslužba mohla i dnes trochu připo-mínat společné stolování. Že by mohla používat i symboly běžnému člověku srozu-mitelné a vystříhat se těch bezmála nesrozumitelných. Že by to nemusel být hiera-tický rituál, strnulý a nepochopitelný, ale stolování: chvíle společenství s Kristem, hostitelem, i druhými hosty, chvíle povznesení se nad běžný chod věcí, která jej umožní nazřít z hlediska věčnosti, avšak neztratit dotek s časností. Dočetl jsem se, že smím brát slova Písma vážně.

Pro mě to tehdy znamenalo otřes a změnu perspektivy. Dodnes jsem za to Z. B. Boušemu vděčný. Všeobecné mínění ovšem klade v liturgii často zcela jiné otázky, než je srozumitelnost a prostota obřadu. Největší spor, který z poslední doby z české římskokatolické církve pamatuji, se týkal otázky, zda se smí tělo Páně podat i do dlaně, anebo zda je přípustné pouze vložení hostie na vypláznutý jazyk komunikan-ta. To by se sice dalo také vykládat jako spor o srozumitelnost gesta, ale především je z toho člověku stydno a smutno. Tuto smutnou atmosféru dokumentuje i dopis, který fr. Bonaventura Bouše napsal k současným liturgickým diskusím. Jako malou ilustraci k jeho dopisu přetiskujeme na obálce zprávičku z regionálního listu, která líčí ničení chrámových interiérů samotnými kněžími.

To ovšem nijak neřeší problém, co vlastně může římskokatolická církev rozum-ného podniknout se svými kostely a svými interiéry, tak vhodnými pro slavení tri-dentské mše a tak nevhodnými pro obnovené pojetí dnešní (ani pro jakýkoli jiný účel vyjma natáčení historických filmů).

Upozorňuji i na výzvu německého hnutí My jsme církev k interkomuniu. Oficiál-ní ekumenismus postupuje z hlediska trvání dějin církve poměrně rychle. Ale zjevně zatím nedokáže překročit svůj stín, překonat tu poslední, nejtěžší a nejmalichernější ze všech otázek, a tou je otázka moci v církvi. Leckdo si myslí, že drží v ruce klíče, ale odemknout nechce nikdo. Zákaz interkomunia je toho projevem a předpokladem.