Znamení nebo symbol?

Stále znovu se mluví a píše o znameních a symbolech. Existuje mezi těmito výrazy nějaký rozdíl, nebo je jimi míněno totéž? Je „znamení" pouze českým překladem slova „symbol"?

V běžné mluvě jsou oba pojmy široce zaměnitelné. Jako synonyma se používají především v přírodních vědách. Běžně může být dokonce pojem „symbol" užit ve zcela opačném významu: významný čin je označován za .skutečně symbolické gesto", zatímco něco bezvýznamného je odbyto jako „jen symbolické".

Původně „symbol" označoval části celku, dvě poloviny rozlomeného předmětu. Spojením (řecky „symballein") zlomků mohl tento symbol sloužit jako poznávací znamení: vlastník jedné části se prokázal jako posel, host nebo smluvní partner. Později tuto funkci převzala pečeť; protože ona a její otisk tvoří jeden celek, mohlo být např. potvrzení demonstrováno zpečetěním. Symbol je tedy znamení sestávající ze dvou částí, které je viditelné až po spojení obou částí v celek.

Nyní jsou „nazývány symboly jen ona znamení, jejichž význam obsahuje zvláštní hodnotu. Každý symbol je sice znamením, avšak každé znamení není symbolem. V náboženském a filosofickém jazyku je nezřídka vyhrazen pojem symbol pro znamení víry, tedy pro taková znamení, k jejichž přednostně přirozenému významu se připojuje dodatečný význam nadpřirozený." (Ph. Harnoncourt). Pro antického člověka není symbol jen viditelnou částí nějakého celku, ale představuje právě onen celek, který zůstává neviditelný. Jako symbol je tedy chápána celá takto sdělovaná skutečnost.

Během středověku ztratilo západní křesťanství přístup k tomuto způsobu pohledu. Otázku, zda je Kristus v eucharistických způsobách přítomen skutečně nebo symbolicky, si starověk nekladl, protože v symbolu viděl obsaženu skutečnost celou. Původní symbol tedy „nezastupuje něco jiného, než co představuje. Není zástupným symbolem, nýbrž je skutečně tím, co představuje a znamená; ještě radikálněji řečeno: sám se sdílí a dává tím, že se představuje a ukazuje" (A. Wucherer-Huldenfeld). Teprve když se symbolem chápe „ne už ve zjevení nastupující, nýbrž zeslabená skutečnost", pak „může s touto otázkou dojít ke sporu o Večeři Páně" (A. Adam/ R. Berger).

O liturgii jako o znamení je možné mluvit jen tehdy, když nepoukazuje jako každé znamení jen na něco dalšího, ale zpřítomňuje nějakou skutečnost. „Pojem symbolu tak obsahuje dalekosáhlý smysl, protože vykládá a chce popsat skutečný symbolický způsob spojení mezi Bohem a člověkem" a tím míní „neohraničitelné sám (Ineinander) a společně (Miteinander) lidského, vnitrosvětského aspektu a božské složky" (Th. Schneider).

To je zřejmé zvláště v Ježíši Kristu, který je podle četných svědectví Písma svatého ve svém lidství Božím Slovem (J 1,1.14; 1 J 5,7; Zj 19,13) a Božím obrazem (2 K 4,4; Ko 1,15; srv. již Mdr 7,26), znamením Boží přítomnosti ve světě. První Janův list začíná větou: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života." Pro křesťanskou liturgii je rozhodující, že Ježíš učinil spásu závislou na znamení: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný" (J 6,54). „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího" (J 3,5). Další důvod pro to, že liturgie závisí na znameních- verbálních (na slovo vázaných) stejně jako neverbálních (neboť i slovo je znamení, proto je řeč o „slovu a znamení" krajně nepřesná) - spočívá v člověku: i mezi lidmi je komunikace možná jen pomocí znamení.

Není tedy rozhodující, zda se užívá pojem „znamení" nebo pojem .symbol". Důležité je, jak tyto pojmy chápeme v liturgii.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 12-14; přeložil Ondřej Bastl