Budoucnost modernismu?

Jestliže byla katolická pravda prosazována takovými prostředky, nelze se ovšem divit, že například v našich zemích v popřevratové době téměř milion římských katolíků odmítlo takové zúžení katolicity. Mezi nimi bylo okolo 200 kněží, z nichž někteří před deseti lety podepisovali antimodernistickou přísahu, aby se vyhnuli nařčení z bludu racionalismu. Zvolili raději cestu experimentu v národní katolické (jak byli přesvědčeni) církvi. Byli stejně jako před lety označeni za svůdce a schizmatiky, za nepřítele Kristova kříže, kteří se snaží podlomit jednotu církve. Byli podezíráni z nedostatečné teologické a filozofické výzbroje, morálních selhání a nakonec jmenovitě exkomunikováni. Jelikož mlčet ke zlu je hřích, abychom použili slov encykliky, je naším přáním pokusit se po devadesáti letech od jejího vydání o analýzu modernistických důrazů. Jsme přesvědčeni, že jejich odsouzení bylo ukvapené a nespravedlivé. Nejednalo se totiž o záludný pokus rozebrat církev zevnitř, ale „k oklamání duší", jak se vyjadřuje encyklika, došlo také ze strany integralistů. Jak jinak si lze vysvětlit snahu hledat spiknutí tam, kde se jednalo především o nutnou reakci na rozvoj v oblasti filozofie, historie, přírodních věd i teologie. Ostatně odstranit kohokoli tím, že mu podsunu myšlenku spiknutí, je metoda hojně používaná před i po tomto datu.