Církev zvenčí

Je zajímavé vědět, jak se na církev dívají lidé „zvenčí" a „na okraji" - tak uvažovali křesťané v Novém Městě n. M.; anketa, kterou v souvislosti příprav na plenární sněm české římskokatolické církve zorganizovali, přinesla několik zajímavých odpovědí od lidí, kteří by se sami od sebe asi do diskuse o křesťanství nezapojili. Samozřejmě se mezi jejich názory objevily i věci celkem triviální, starodávné předsudky z dob josefínských i stalinských, snad důsledky školní indoktrinace. Je asi zbytečné z nich in extenso citovat, jen musíme vzít vážně na vědomí, že obrazy lenošivých buržoustů v sutaně nejsou v našem národě mrtvé ani po totální přeměně sociálních kulis, stejně jako ani po sto padesáti letech zcela nevybledl „darwinovský" konflikt moderní vědy z vírou (pro jehož oživení ostatně mnozí nábožní horlitelé nyní dělají co mohou). Ale jsou tu i postřehy, které se trefují do živého. Proto jsme se rozhodli výběr ze čtyř anketních odpovědí předložit čtenářům Getseman.

Je samozřejmé, že citované názory nejsou v žádném smyslu reprezentativním vzorkem. Pocházejí také povětšinou spíše od lidí „na okraji", nikoli od náboženství zcela odcizených jedinců - takoví by pravděpodobně neztráceli čas formulováním svého stanoviska k jim zcela cizí instituci, a nejspíš by mnozí naši bezvěrci střední generace nadto měli v takovém případě podobné problémy jako průměrný Čech při formulování stanoviska k tureckému pravopisu: naprostý nedostatek základních znalostí a pojmů.

O církvi je známo, že je to organizace, kde na straně jedné je církevní hierarchie a na straně druhé - tak zvaní věřící, které tato hierarchie ovládá. Věřící jsou vcelku nesvobodní, protože jsou vázáni naprostou poslušností. Přitom učení Ježíšovo je naprosto jiné.

Na církvi odpuzuje její mocenská struktura, jejíž kořeny jsou ve Vatikánu. Současného papeže je možno pokládat za vzdělaného člověka, který se čas od času (na rozdíl od jiných duchovních katolické církve) vyjadřuje k celosvětovému dění. Co však je nepochopitelné, že dosud nedokázal změnit protokol vatikánské kurie a po celou dobu své kariéry se nechá oslovovat: „Svatý Otče!" Dle vzoru Kristova to asi není nejvhodnější! Je to kult osobnosti!

Jako děcko jsem byl přitahován k církvi katolické krásou kostelů, vůní kadidla, zpěvem a zlatem lesknoucích se ornátů. Osloven jsem byl spíše pohádkou. S rozvíjejícím rozumem, pozorováním a poznatky pozlátko zmizelo a objevila se spousta rozporů mezi biblí a skutečností všeobecně, mezi biblí a církví a mezi biblí a „křesťany".

Ale začněme od toho základního:

V církvi by měl být zrušen celibát jako anachronismus sloužící k hromadění majetku. Bohu by měla být milejší řádná výchova několika zdravých dětí než kněz nebo jeptiška žijící nepřirozeně v celibátu. Celibát by měl být otázkou dobrovolnosti. Je mi líto kněží, kteří žijí vpravdě nevolnický život služebníků církve, vlastně jakýchsi církevních agentů, výběrčích a správců církevního majetku, snažících se podle pokynů církevní vrchnosti ovládnout život lidí k prospěchu církve - aniž by to prospělo někomu jinému než církvi samotné.

Církev by měla působit na lidi prostřednictvím vzdělaných kněží, kteří by se dokázali orientovat a zapojit do občanské společnosti, působit životem a příkladem svých rodin, příkladem i radou - a to nejen v těžkých chvílích. Bohužel, většina duchovních nedokáže překročit hranice své farnosti, nezajímá se o kulturu a dost často se dál ani nevzdělává. Jsou v zajetí neúměrného množství rozličných pobožností a bigotních „věřících", kteří se v tomto vyžívají.

Katolická církev by rovněž měla poslat do důchodu včas, jako jiné lidi, všechny církevní otce a matky.

Církev, církev..., církev katolická... Těmito slovy se pateticky nejvíc ohání kardinál Vlk. Nedávno se nechal slyšet v rozhlase. Vykládal cosi o římských katolících, o řeckokatolících a dalších. Jedni že smí nosit vousy, jiní ne, druzí se smějí ženit, jiní ne!... To jsou problémy - na přelomu století!

Církev katolická se cítí být veledůležitá a je skutečně veledůležitá - ale pro vyšší klérus v závětří. „Ovečky" musí poslouchat a „držet krok". Občanská společnost církev v její dnešní podobě nepotřebuje, ovšem slušné, normální, pracovité lidi, kteří se dokáží pro tuto společnost angažovat ano!

Nevím vlastně, kam církev zařadit. Nechová se ani jako dobročinný spolek, ani jako občanské sdružení, ani jako žádná nezisková organizace. Spíš se projevuje jako instituce s vyhraněnými, zcela úzkými zájmy, jejíž funkcionáři jsou placeni.

Říká se, že církev vyznává učení Ježíše Krista, ale k tomuto učení „přibalila" různé přídavky, výmysly lidí, „dogmata" a další „stranické artikule" a vyžaduje jejich bezpodmínečně plnění. Jinak je každý hříšník a bludař. Původní dávné tradice křesťanské kultury mají něco do sebe a bible je kniha, která by mohla i v dnešní době lidem co říct! Ovšem většina církví se dosud nenaučila vhodně „přetlumočit" slova bible dnešním lidem. Nejhůř jsou na tom katolíci! Kněží často v dlouhých kázáních opakují neustále stejná biblická úsloví a nevědí si s nimi v moderní době rady. Jako by žili v 18. či 19. století! Rozpitvávají biblické příběhy, vysvětlují, co tím chtěl tehdy Kristus říci, a dělají svým způsobem z lidí nemyslící tvory a z části je i nudí! Dnešním lidem se v hlavě honí jiné starosti než „za časů Pána Krista"! Spojitost kázání se životem je téměř nulová!

Co potřebují lidé slyšet? Slova bible spojená se současným děním - se životem se vším všudy! Pokud žil v Novém městě nad Metují pan prof. Knittl, ten se nebál! „Neschovával se" jako jiní za církev, ale dokázal říci k danému problému i své vlastní stanovisko. I v kostele! A jeho kázání měla smysl. Každé vycházelo ze slov bible, a přesto bylo živé, aktuální. Probouzel lidi (katolíky) z pasivity k angažovanosti, a to ve všech směrech, nejen pro církev! Někdy nás dovedl taky pořádně naštvat, jindy ale povzbudit, a tak to má být. Žádná stojatá voda!

Pana profesora Knittla jsem měl i přes jeho chyby rád a chodil jsem mu do jeho domečku pomáhat, i když nejsem pravověrný katolík.