Jste zde

214 - březen 2010

Marsilio z Padovy

Předkládaný portrét představuje dalšího z aktérů staletého středověkého zápasu mezi svět­skou a církevní mocí, který byl v osobě a názorech Marsilia z Padovy doveden ke kraj­nímu zdůraznění moci světské.

Marsilio (kol. 1270, Padova - 1342/3, Mnichov) se narodil v dobře situované rodině padovských notářů. Po krátké avantýře v roli císařského žoldáka se definitivně rozhodl pro studia. V Paříži vystudoval medicínu a na tamní universitě se také stal na krátkou dobu na přelomu let 1312/1313 rektorem. Zároveň s akademickou dráhou se ale záhy začal profilovat i jako postava politicky exponovaná, když ve Francii zastupoval v jednáních severoitalské ghibellinské předáky Mattea Viscontiho a Cangranda I. della Scala.

Někdy kolem roku 1320 začal s prací na svém hlavním díle, traktátu Defensor pacis (Obránce míru), který byl dokončen a jako anonymní zveřejněn v r. 1324. Již soudobí polemici odhalili velmi rychle Marsiliovo autorství a měli za to, že traktát sepsal ve spolupráci se svým přítelem Janem z Jandunu, což ovšem moderní bádání nijak nepotvrzuje. Když byli oba magistři r. 1326 předvolání před pařížského inkvisitora, neriskovali možné následky a zvolili okamžitý odchod k mnichovskému dvoru císaře Ludvíka IV. Bavora. Ten v oné době vedl vleklý zápas s papežem Janem XXII., který odmítal uznat Ludvíkův těžce vybojovaný nárok na císařský trůn.

Marsilio ve svém textu opouští doposud panující teokratické pojetí společnosti a nahrazuje ho radikálně demokratickým konceptem „společenské smlouvy". Veškerá moc podle něj sice stále pochází od Boha, ale jejím nositelem je výhradně lid. Je tomu tak i v cír­kvi, kde připadá věřícím dvojí právo - volební a legislativní. Lid si ze svého středu volí kněze i biskupy a delegáti lidu, přítomni na sněmu, rozhodují, jak vykládat Písmo a jaká z toho vyvozovat pravidla pro život křesťana. Kněžský úřad se předává kněžskou sukcesí na subjekt, který byl opět vybrán lidovou volbou. Sám papež není v Marsiliově pojetí více než jeden z biskupů - tedy delegátů lidu, který může církev města Říma zastupovat na koncilu - ten ovšem svolává panovník.

Marsilio ve svém vlivném textu představil moderní koncept laického státu (státem se rozumí onen titulní „obránce míru") v jehož rámci ovšem nedochází k odluce světské a cír­kevní moci, ale k totálnímu podřízení církve moci světské, která stojí na dvou principech - demokratickém rozhodování a přítomnosti nej­vyššího suveréna (který je ovšem sám lidem kontrolován, odvoláván či dokonce souzen). Kurie ihned rozpoznala podvratný charakter Marsiliova textu a již v r. 1327 jeho autora odsoudila jako heresiarchu.

O aplikaci těch reálnějších z Marsiliových myšlenek se pokusil Ludvík Bavor při své „korunovační" cestě do Itálie, které se účast­nili i oba pařížští mistři. Ludvík se nechal v Římě korunovat nikoli zástupci papeže, ale delegáty římského lidu, senátem v čele s dosazenými zástupci rodu Colonnů. Vzápětí „sesadil" papeže Jana XXII. (který celou aféru sledoval samozřejmě z francouzského Avignonu a stíhal její aktéry klatbami) a papežem jmenoval (císařským dekretem) minoritu Petra z Corbary, který přijal jméno Mikuláš V. Netřeba zdůrazňovat, že tento papež byl obdařen pravomocemi přesně podle Marsiliových představ, takže jeho úřad byl stěží více než dekorativní. Marisilio z Padovy byl jmenován císařským vikářem a za věrné služby mu Ludvík dokonce svěřil úřad milánského arcibiskupa, ačkoli neobdržel ani nižší svěcení. Po roční vládě v Římě začaly ale císaře sužovat vojenské neúspěchy a nedostatek financí, a když došlo i na nepokoje v Říši, rozhodl se Itálii opustit. Moc v Římě zanedlouho bez větších problémů převzal opět avignonskému papeži věrný rod z Anjou.

Jako politický rádce upadl Marsilio krátce po italské cestě u císaře v nemilost, ale až do své smrti setrval na pozici Ludvíkova osobního lékaře. Vliv jeho myšlenek lze vystopovat nejen v konciliaristickém hnutí a u Martina Luthera, ale především v pozadí zákonů o svr­cho­vanosti, kterými anglický parlament pod vlivem Jindřicha VIII. r. 1534 stanovil, že nejvyšší hlavou anglické církve je anglický král, a které všechny projevy loajality vůči papeži klasifikují jako vlastizradu.

Jan Klípa