Máme arcibiskupa

Konečně máme nového pražského arcibiskupa. Jak píše Pavel Hradilek v komentáři, je Dominik Duka podle všeho nejlepší volbou ze tří mužů, které navrhl předchozí držitel pražského stolce kardinál Vlk. Přejeme proto s radostí arcibiskupovi Dukovi boží požehnání a zdar v jeho nelehkém poslání.

Jako ekumenicky zaměřený projekt si ovšem nemůžeme odpustit přání, aby nový primas věnoval vztahům k ostatním církvím a náboženstvím více pozornosti a přízně než dosud. Jednak tato agenda k jeho postavení přirozeně patří a jednak se jako nejviditelnější z českých biskupů stane v naší zemi přirozenou výkladní skříní náboženství vůči většině společnosti. Ať chceme nebo nechceme, budou si běžní lidé tvořit představu o křesťanství víc podle něho než podle jakéhokoli jiného českého náboženského vůdce, už jen proto, že dostane největší prostor v médiích. Kéž tedy nastupující arcibiskup dokáže tuto příležitost využít ku prospěchu nejen své církve, ale také ku prospěchu ekumenismu, náboženství vůbec a ku prospěchu celé české společnosti.

O pastýřské a rybářské službě také hovoří první velký text tohoto čísla od Ladislava Hanuše, který analyzuje předpoklady rybářů lidí a hodí se i jako duchovní četba.

Druhý článek tohoto čísla je od Ivany Macháčkové a jmenuje se Rehabilitace Trojice v díle Jürgena Moltmanna. Nestor německého evangelického bohosloví Jürgen Moltmann (*1926) věnoval otázce boží Trojice dvě knihy. Zdůraznil v nich jak rozměr společenství - společenství božích osob ve vztahu a solidaritě se společenstvím církve, tak rozměr „ekonomie" a ekologie stvoření a posvěcení světa. Ivana Macháčková nás ve své stati Moltmannovými názory provede a neopomene dát i náměty ke kritickému zamyšlení nad některými tvrzeními tohoto teologa.

Před několika dny jsme dostali do redakce e-mail od slovenského politika a myslitele Františka Mikloška, který si na internetu povšiml chyby v rozhovoru, jenž mu v našem časopise vyšel v čísle 196. „Na otázku Aký bol vzťah vatikánskych politikov k tajnej cirkvi v Československu? dvakrát ,odpovedám‘, že Vatikán odhadoval život komunizmu na 600 rokov. Išlo asi o prepočutie, alebo nejaký iný omyl, ale správna odpoveď má byť 100 rokov," píše. Za omyl se omlouváme. Stejně se však nabízí otázka, zda někteří Češi a Slováci té doby na obou stranách barikády se na rozdíl od Vatikánu nebáli nebo nedoufali, že komunismus bude trvat dokonce tisíc let. Když o té době přemýšlím, často mě zaráží, jak málo si mnozí lidé, a zejména ti, kteří v komunismu prožili větší část života, dokázali představit změnu a připravit se na ni. Snad právě nějaká vhodná verze moltmannovské „teologie naděje" bylo to, co nám tehdy dost chybělo. Výjimky, jako právě František Mikloško, však existovaly a nakonec ke změně došlo.

To nás také přivádí ke třetímu hlavnímu textu tohoto čísla. Doba ponížení od Karla Hůlky s podtitulem Rok 1951 v oběžnících litoměřické diecéze se týká doby, kdy u nás komunismus zapouštěl kořeny, a sleduje osudy dvou představitelů církve, řádně jmenovaného litoměřického biskupa Štěpána Trochty a jeho komunisty dosazeného „vlasteneckého" generálního vikáře Eduarda Olivy.

Milí čtenáři, přejeme vám požehnaný čas přípravy na velikonoční svátky.