Rok 1951 v oběžnících litoměřické diecéze

Tématem mé práce je příspěvek k životopisu významné osobnosti moderní historie římskokatolické církve a našeho kraje, biskupa litoměřické diecéze Štěpána Trochty na pozadí střetu mezi totalitní mocí a římskokatolickou církví. Pokusím se do již poměrně důkladně zmapované historie těchto pohnutých událostí našich moderních dějin zařadit některé materiály uložené ve fondech Státního okresního archivu (SOkA) Děčín.

Při pročítání pramenů i souborných pojednání z nedávné historie konfrontace mezi křesťanskými církvemi a totalitním komunistickým režimem je jen těžko možné vyhnout se protikladným emocím. Na jedné straně stojí odvaha a jednota věřících, která dodnes může působit povzbuzujícím dojmem. Na druhé straně je těžké ubránit se tísnivým pocitům, když se odkrývá, jak pod nemilosrdným tlakem totalitní moci mnoho z počáteční odvahy a jednoty vyprchává. Právě závěrečné období této konfrontace v letech 1951-52 nabízí bezútěšný pohled na situaci, kdy se komunistickým orgánům státní moci podařilo dostat alespoň viditelnou a oficiální část církve pod svoji kontrolu. Hloubku podrobení a ponížení, kterým trpěli významní i méně významní představitelé římskokatolické církve, ilustrují i pastýřské listy biskupů z roku 1951, které byly zřejmě vydány již na pokyn Státního úřadu pro věci církevní.¹ V práci na závěr rozeberu dva pastýřské listy litoměřického biskupa Štěpána Trochty, které byly vydány právě v tomto velice těžkém období. Výmluvné je jejich srovnání s oběžníky pro kněze litoměřické diecéze, které vydával totalitním režimem dosazený generální vikář Eduard Oliva. Aby byly tyto prameny zařazeny do řádných souvislostí, pokusím se napřed o krátkou rekapitulaci jednání mezi státem a římskokatolickou církví v letech 1948-51.

1. Vývoj vztahů římskokatolické církve a státu v letech 1948 až 1953

1.1. Výchozí bod konfrontace mezi církví a komunistickým státem

Základním bodem, ve kterém vznikl rozpor mezi římskokatolickou církví a komunistickou mocí, je rozpor obecně řečeno ideologický. I nejvyšší představitelé církve dávali najevo svůj nesouhlas s komunistickou ideologií, například dekretem o bezbožeckých naukách vydaným v Římě 1. 7. 1949, který se spolu s některými dalšími dokumenty stal právním podkladem pro exkomunikaci komunistů z církve. Zásadně protináboženský postoj komunismu sovětské éry není potřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, shrnuje ho okřídlené rčení „klasika" komunistické ideologie Karla Marxe, že náboženství je „opium lidstva".

Radikální mocenský zvrat ve prospěch komunistů po únoru 1948 vyvolal potřebu sjednání nových podmínek vztahů mezi komunistickou vládnoucí mocí a římskokatolickou církví v Čechách a na Slovensku. Do čela jednání byl za biskupy postaven právě litoměřický biskup Štěpán Trochta², který nezakrytě generálnímu tajemníku Ústředního akčního výboru Národní Fronty JUDr. Alexeji Čepičkovi během prvního jednání řekl: „Aby bylo mezi námi jasno, tady jednají dvě síly. Jedna je známá, druhá neznámá. My jsme známí, my jsme tady skoro dva tisíce let. My víme, co jsme, a vy také víte, co jsme. Ale co jste vy, to nevíme..."³.

Co byla nově nastoupivší moc zač, se ukázalo v pokusech vládnoucí moci dostat římskokatolickou církev pod svoji kontrolu a přinutit ji k bezvýhradné spolupráci s režimem. Na celostátní úrovni se stala jablkem sváru snaha vládnoucí moci, aby římskokatolická církev povolila účast kněží ve veřejných funkcích. Komunistům šlo nejvíc o osobu „vlasteneckého kněze" Josefa Plojhara, který přes zákazy vyplývající z kanonického práva přijal funkci ministra zdravotnictví, a byl proto pražským arcibiskupem Josefem Beranem suspendován z kněžství. Vzhledem ke svému otevřenému přihlášení se ke KSČ upadl i do exkomunikace ve smyslu výše uvedených dekretů římské kurie.⁴ Ale kromě tohoto sporu mezi nejvyššími představiteli státu a církve se totalitní režim snažil ovládnout církev i na místní úrovni. Ve Fondu římskokatolického farního úřadu Podmokly v SOkA Děčín je uchována korespondence⁵ dokládající snahu Krajského akčního výboru Národní Fronty v Ústí nad Labem svolat schůzi duchov­ních všech křesťanských církví v kraji. K pozvánce byla připojena doložka pro římskokatolické duchovní, že tato akce je konána po projednání s litoměřickým biskupem. Jak ale vyplývá z okružního dopisu biskupa Štěpána Trochty kněžím litoměřické diecéze z 15. 5. 1948⁶, byla tato informace smyšlenkou pracovníků Krajského akčního výboru Národní Fronty. Jednalo se o jasný doklad snahy orgánů politické moci obcházet legitimní vedení diecéze, který byl zřejmě projevem celostátní komunistické politiky, jejíž cílem bylo oddělit nižší duchovní od jejich představených podle známého hesla „rozděl a panuj".⁷

Kromě těchto administrativních soubojů se v závěru roku 1948 rozbíhaly první vlny pronásledování a šikanování duchovních i laiků. Docházelo k zákazu katolických periodik, k vylučování studentů z vysokých škol pro jejich náboženské přesvědčení a nakonec i první zatýkání a zavírání do táborů nucených prací.⁸

1.2. Případ „Katolické akce" - dočasné vítězství římskokatolické církve

V roce 1949 se totalitní režim pokusil pokračovat už v naznačené politické linii rozdělení církve. Tuhé represe nebyly dále rozvíjeny, ale zintenzivnila se snaha odtrhnout nižší klérus od představených, a tato snaha nabývala organizované podoby. Politické orgány, ale i exponenti režimu z řad „vlasteneckých kněží" se pokusili vyvolat hnutí nazývané Katolická akce, které mělo být hnutím prorežimně laděných laiků a nižších duchovních plně konformních vůči komunistickému režimu s cílem rozložit římskokatolickou církev zevnitř. Tato snaha vrcholila v červnu 1949, kdy se orgány politické moci snažily získat ať už různými sliby nebo tvrdým nátlakem podpisy na přihlášku do Katolické akce od kněží a významných laiků, poté uveřejňovaných z propagandistických důvodů v denním tisku.⁹

Právě v Litoměřicích došlo k demonstrativnímu projevu odporu vůči Katolické akci. Dne 16. 6. 1949 kněží přítomní na diecézním shromáždění kněžstva přísahali veřejně a před zraky pracovníků Státní bezpečnosti věrnost litoměřickému biskupu Štěpánu Trochtovi.¹⁰ I kněží, jejichž jména se objevila na seznamech přívrženců Katolické akce v denním tisku, zasílali prohlášení věrnosti svému sídelnímu biskupovi, jak dokládá dopis duchovního podmokelské farnosti Karla Kvítka. Z dopisu ze 17. 6. 1949 vyjímám: „Když čtete moje jméno mezi zrádci, pak se tam dostalo bez mého souhlasu a proti mé vůli... nikdy Vás ani Církev ani národ nezradím a nic nepodepíši."¹¹ Kromě tohoto osobního dopisu zaslal Karel Kvítek také dopis biskupské konzistoři v Litoměřicích, kde popisuje, jak byl vystaven po několik dní mnohahodinovému nátlaku od místních politických a veřejných činitelů.¹² Pro ilustraci atmosféry, ve které byly podpisy vynucovány, opět uvádím krátký citát z dopisu: „V sobotu se ke mně dostavili pánové tajemník OAV Sborník a předseda církevní komise Sršeň a nutili mne k podpisu skoro dvě hodiny. Nepodepsal jsem. V pondělí 16. VI. se dostavili s tímtéž požadavkem předseda ONV Hulcer a tajemník OAV Sborník. Nepodepsal jsem. V úterý se dostavil po celé dvě hodiny. Nepodepsal jsem..."

Nátlak, zastrašování kněží i věřících i řada lživě doplněných podpisů pod Katolickou akci, jak dokládá i případ Karla Kvítka, způsobily, že se situace obrátila v neprospěch komunistického režimu. Zapůsobil i známý společný list českých a slovenských biskupů označovaný dle úvodních slov „V hodině velké zkoušky". V konečném důsledku došlo namísto ke komunisty plánovanému odtržení nižšího duchovenstva a laiků od episkopátu ke sjednocení a upevnění církve.¹³

1.3. Církevní zákony, otevřená represe a pokoření představitelů církve

Přední činitelé totalitního režimu si začali uvědomovat neúspěch svoji snahy rozložit a podrobit si římskokatolickou církev pomocí různých přesvědčovacích kampaní a zastrašování duchovních i vrcholných představitelů episkopátu (záhy byli internováni arcibiskup pražský a primas český Josef Beran i českobudějovický biskup Josef Hlouch)¹⁴. Proto totalitní moc změnila kurz s cílem podrobit si církev pomocí mocenských prostředků. Nejvýraznějším nástrojem moci se stávají tzv. „církevní zákony". Šlo o soubor zákonů zahrnujících zákon o hospodářském zabezpečení církví č. 218/1949 Sb., který podstatně upravený platí dodnes. Dále byly nově zákonem upraveny oblasti vedení matrik i rodinného práva a byl zřízen Státní úřad pro věci církevní, jako nástroj kontroly státu nad církvemi. Zejména zákon o hospodářském zabezpečení církví, kterým se ze všech duchovních stali de facto státní zaměstnanci, umožnil státní moci rozsáhlou kontrolu a vynucování slibu věrnosti republice a lidově-demokratickému zřízení od všech duchovních. Tento zákon také přispěl k prvnímu významnému ústupku episkopátu vůči totalitní moci. Zprvu biskupové odrazovali svoje kněze od přijímání státního platu. Nakonec pod tlakem okolností vyslovili s přijetím platů souhlas.¹⁵ Zastáncem kompromisního přístupu vedeného snahou zachránit, co se ještě dá, byl zejména právě litoměřický biskup Štěpán Trochta, i když byl za to některými svými spolubratry kritizován.¹⁶

Všechny tyto pro církev nepříznivé události byly jen předehrou k daleko ostřejším krokům totalitní moci vůči církvi. Patří mezi ně rozsáhlá zatýkání a internace řeholníků v dubnu 1950, kterému předcházely vykonstruované procesy s některými představiteli řeholních řádů. Další souběžně probíhající represivní akcí byla násilná likvidaci řeckokatolické církve, rozšířené zejména na Slovensku, a násilné převedení části řeckokatolických duchovních pod jurisdikci pravoslavné církve. Na tyto akce navázala likvidace ženských řeholí na podzim 1950, a to buď násilným rozpuštěním, nebo internací řeholnic ve vybraných klášterech. Běžným jevem se staly politické procesy i s nižšími duchovními a angažovanými laiky. Mnohdy byly bez jakéhokoliv právního podkladu vynášeny rozsudky dlouholetých žalářů pro velezradu. Vynucovací a brutální praktiky vyšetřovatelů vedly k řadě úmrtí vězněných, jak tomu bylo například v případě čihošťského faráře Josefa Toufara, který byl Státní bezpečností zapleten do podivné aféry obecně známé jako „čihošťský zázrak".

V této atmosféře strachu byly vynucovány sliby věrnosti republice od kněží i od části biskupů, o kterých se představitelé totalitní moci domnívali, že by je mohli ještě nějak politicky využít. Vzhledem ke své pověsti člena episkopátu nakloněného dohodě s totalitní mocí byl ke složení slibu vybrán i litoměřický biskup Štěpán Trochta. Slib, zřejmě pod nátlakem a se špatným zdravotním stavem vyvolaným už od července 1950 trvající izolací pod stálým dohledem StB, složil 12. března 1951.¹⁷ Ještě předtím mu byl v prosinci 1950 vnucen Státním úřadem pro věci církevní na místo generálního vikáře „vlastenecký" kněz Eduard Oliva, což dokládá jmenovací okružní dopis, který již nebyl biskupem ani podepsán. Místo podpisu řádného ordináře se pod okružním dopisem kněžím litoměřické diecéze objevila jména nového generálního vikáře Olivy a zmocněnce Státního úřadu pro věci církevní Jaroslava Zemana.¹⁸

Izolací nebo internací biskupů a převedením jejich pravomocí na režimu povolné administrátory nebo generální vikáře z řad „vlasteneckých" kněží skončily snahy oficiálních představených československé římskokatolické církve dosáhnout nějakého ujednání s totalitní státní mocí. V této situaci porážky na cestě oficiálních jednání se snažili někteří čeští a slovenští biskupové zachránit strukturu církve a pomocí tzv. „mexických fakult" vysvětit své utajené zástupce a pověřit většími pravomocemi vikáře jednotlivých oblastí. Mexické fakulty jsou zvláštními povoleními mimo jiné i k neveřejným biskupským svěcením, které využila římskokatolická církev v situaci ohrožení v krvavém proticírkevním vládním tažení v Mexiku v druhé polovině dvacátých let 20. století.¹⁹ Tato zvláštní povolení přivezl Štěpán Trochta z Říma už v listopadu 1948.²⁰ Ještě v roce 1950, který už byl těžce poznamenán proticírkevním terorem, podle těchto fakult tajně vysvětil faráře Ladislava Hlada na pomocného biskupa pražské arcidiecéze.²¹ Také přesunoval některé své pravomoci na vikáře své diecéze. Ale ani tato snaha o organizaci paralelní církevní struktury nezůstala utajena StB a většina vikářů litoměřické diecéze ustanovených Štěpánem Trochtou byla buď zatčena a uvězněna, anebo přesunuta do jiných diecézí.²²

Na konci roku 1950 byla tedy římskokatolická církev nejen v litoměřické diecézi ochromená, poničená, ale i pod kontrolou takových lidí jako „vlastenecký" kněz Eduard Oliva. Sám Štěpán Trochta byl ještě během roku 1951 alespoň formálně ve funkci. Svoje veřejné působení musel však omezit jen na Státním úřadem pro věci církevní kontrolované a ovlivňované pastýřské listy, kterým se budu věnovat v následující kapitole.

2. Pastýřské listy biskupa Štěpána Trochty v roce 1951 a jejich srovnání s oběžníky generálního vikáře Eduarda Olivy.

Podle průzkumu ve fondu SOkA Děčín byla obeslána podmokelská farnost v roce 1951 dvěma pastýřskými listy.²³ První je datován o Velikonocích 18. 3. 1951, druhý list nazvaný „Pastýřský list o míru" 22. 5. 1951. Vyhýbaly se tématu zjitřených vztahů mezi církví a státem a jejich společným tématem byl tzv. „světový mír". Velikonoční list ale ještě do jisté míry akcentoval potřeby diecéze a v závěru vyzýval k získávání kněžského dorostu a katechetů - učitelů náboženství. Obsahoval také rozsáhlou katechezi na téma Velikonoc.

Důraz na téma míru už bezpochyby souvisel s uplatňováním přání státní správy na obsah listů. Ve velikonočním listě je zmiňovaná tzv. Stockholmská výzva, druhý list v závěru dokonce vybízel k podpoře hlasování organizovaného Světovou radou míru. Tyto aktivity i přes své líbivé názvy a slogany souvisely s mezinárodní propagandou komunismu a Sovětského svazu. Stockholmská výzva byla přijata v březnu 1950 výborem prokomunistických intelektuálů i ze západních zemí. Z tohoto výboru se později konstituovala Světová rada míru, v jejímž čele stál francouzský atomový fyzik Frederic Joliot-Curie. Proto byl pochopitelný zájem československých komunistů dosáhnout široké podpory této aktivity i v naší zemi a režimem byly organizovány rozsáhlé akce na podporu Světové rady míru, které jsou zmiňovány například v projevech poslanců Národního shromáždění republiky Československé právě v roce 1951.²⁴

Přesto se Štěpán Trochta vyhýbal v obou listech přímým a adresným politickým narážkám typu „nebezpečí západního imperialismu", kterými tehdejší veřejná prohlášení jen hýřila. V argumentaci pro mír raději volil citát z církevního otce sv. Augustina, který mu umožnil alespoň v náznaku vyjádřit myšlenku, že existuje vyšší dobro, než je totalitním režimem budovaný „ráj na zemi". Cituji z Pastýřského listu o míru: „A tu připomínám případná slova sv. Augustina, která nám všem mluví z duše: ,Mír v sobě chová takové dobro, že v této pozemské smrtelnosti nad něj nelze nic lepšího slyšeti, nic příjemnějšího žádati. Nic lepšího nalézti.‘"²⁵ Oba listy ale také svědčí o hloubce ponížení a fyzické i duševní manipulace, jaké byl biskup Štěpán Trochta vystaven. V závěru Pastýřského listu o míru čteme tuto výzvu, která zcela jistě dobře zněla představitelům totalitní moci: „V těchto dnech koná se v naší vlasti - podobně jako je tomu ve všech zemích světa - lidové hlasování o výzvě Světové rady míru... S upřímným srdcem sleduji toto šlechetné úsilí... Proto se obracím na Vás, abyste se modlili za zdar tohoto hlasování a abyste přispěli k jeho co nejplnějšímu úspěchu."²⁶

Dne 6. 11. 1951 byl sepsán oběžník, podle kterého předává Štěpán Trochta správu diecéze „vlasteneckému" generálnímu vikáři Eduardu Olivovi a odchází na zdravotní dovolenou do 30. 4. 1952.²⁷ Už k 1. 4. 1952 Štěpán Trochta požádal Státní úřad pro věci církevní o úplnou izolaci a souhlas s dalším spravováním diecéze Eduardem Olivou. Historik Karel Kaplan usuzuje, že z Trochtovy strany se jednalo o projev pasivního protestu a odmítnutí stát se figurkou zneužívanou režimem k vlastním propagandistickým cílům.²⁸ Státní správa na tuto formu pasívního vzdoru reagovala příkazem k zatčení vydaným 15. 1. 1953, který byl o den později uskutečněn.²⁹ Následovalo odsouzení ve vykonstruovaném procesu pro trestný čin velezrady na 25 let vězení.

Trochtův zástupce a nástupce ve funkci kapitulního vikáře Eduard Oliva byl povolným nástrojem v ruce totalitní moci. Zatímco se Štěpán Trochta i v listech psaných pod velikým tlakem totalitní moci snažil vyhnout explicitně politickým tématům a nepřekrucovat křesťanské poselství, aby se stalo pouhou fasádou pro komunistickou propagandu, Eduard Oliva se ochotně podvoloval tématům dle momentální politické objednávky. Už v jím vydaném oběžníku z 29. 12. 1950 čteme tuto tragikomickou výzvu: „Pokud důstojní pánové nevzpomněli významu pětiletky při novoročním kázání, mají dobrou příležitost učiniti tak o svátku sv. Rodiny ve spojení s poukazem na skutečnost, že Syn Boží v Nazaretě spolu se svou Matičkou a svým svatým Pěstounem pilně pracoval a tím práci lidskou posvětil a povýšil z nutného zla na výsadu dítek Božích."³⁰ Jde o reprezentativní ukázku přepracování křesťanského poselství na pouhou ozdobu oficiální propagandy, která se dostala i do historických prací s tématem pronásledování církve totalitním režimem.³¹

V následujícím nedatovaném oběžníku se ve stejném duchu praví: „V nastávající době žní, kdy bude náš lid sklízet s polí Bohem požehnané výsledky své pilné práce, jest třeba zvýšené opatrnosti, aby nedbalostí nebyla úroda ničena. Veliké škody bývají každoročně zaviněny požáry, vznikajícími nedostatkem opatrnosti. A hrubá nedbalost může být velikým hříchem, zejména když je tím poškozován majetek všeho lidu. Ukládáme proto všem důstojným duchovním správcům, aby na tuto skutečnost upozornili z kazatelen..."³²

Na závěr této kapitoly se pokusím alespoň o krátké nahlédnutí do životní pouti generálního vikáře Eduarda Olivy, které může snad osvětlit něco z motivů jeho konformního počínání. Jeho svazek vedený komunistickou StB, expoziturou Ústí nad Labem, byl podle sdělení z Archivu bezpečnostních složek skartován. Z dílčích materiálů uložených v Archivu FMV³³ a v Národním archivu³⁴ vyplývá, že se Eduard Oliva v letech 1927-28 angažoval v Národní obci fašistické a po rozchodu s touto organizací přispíval na činnost tzv. ukrajinské národní vlády vedené Nikiforem Horbanjukem a na nějaký čas byl dokonce jejím členem. O tuto stránku působení Eduarda Olivy se zajímaly i tehdejší policejní složky a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, které však bylo nakonec zastaveno. Po těchto událostech zřejmě spojení s krajní pravicí ukončil. V roce 1939 byl povolán na pozici ředitele v Národním ústředí sociální a zdravotní péče, což byla zastřešující organizace charitativních spolků katolických i nekatolických, zřízená na popud nacistické vládní moci v Protektorátu Čechy a Morava, jež se tak snažila získat lepší kontrolu nad občanskými iniciativami.³⁵ Po roce 1945 došlo k ustavení samostatného svazu katolických charit v ČSR a Eduard Oliva zde působil dál ve funkci předsedy Ústředí svazu charit.³⁶ Z archivních materiálů nebylo možno dohledat, zda tomu bylo až do roku 1949, kdy po zásahu komunistického režimu došlo k transformaci na Českou katolickou charitu.³⁷ Zřejmě v souvislosti se svým úspěšným působením ve vedení Charity obdržel Eduard Oliva v roce 1947 od papeže čestný titul monsignore.³⁸

Olivův servilní postoj k totalitnímu režimu byl znám dokonce i za hranicemi naší země, například na katolickém semináři pro utečence ze zemí komunistického bloku v Koenigsteinu v tehdejším Západním Německu, jak vyplývá ze zpráv poskytovaných spolupracovníkem StB s krycím jménem „Saturn" na počátku 60. let.³⁹

Průběh Olivovy životní dráhy naznačuje zálibu ve vedoucích funkcích, což ho mohlo učinit zranitelnějším pro pokušení angažovat se i ve spojení s totalitními režimy.

Závěr

V závěru práce budu opět věnovat pozornost litoměřickému biskupu Štěpánu Trochtovi a pokusím se vyvodit nějaké obecnější závěry. Jeho osud na rozdíl od konformního generálního vikáře Eduarda Olivy je příběhem odmítnutí zajít za určitou hranici v přizpůsobení se totalitní moci.

Je pravda, že patřil z československých biskupů k těm, kteří se snažili jít co nejdále ve vyjednávání s totalitní mocí. Dne 23. 5. 1951 se zúčastnil režimem pořádané mírové manifestace v Bratislavě a besedy s představiteli totalitní moci Zápotockým a Širokým.⁴⁰ Ještě 27. 9. 1951 se Štěpán Trochta zúčastnil sjezdu katolického duchovenstva svolaného Státním úřadem pro věci církevní, kde se chtěl zřejmě pokusit o jednání s ministrem pověřeným řízením tohoto úřadu Zdeňkem Fierlingerem.⁴¹ Přes Trochtovu krajní snahu zachránit, co se dalo, která se mohla jevit v očích některých zastánců tvrdších postojů vůči totalitě jako přehnaná, i přes snahu o co největší politické ústupky, byl nakonec postižen totalitní mocí. Nelze se ubránit dojmu, že už samotná snaha o uchování svobody svědomí byla pro totalitní moc problémem a hlavním důvodem, proč se příslušní funkcionáři nakonec rozhodli Trochtu brutálním způsobem odstranit z cesty. Na Trochtově případě lze dobře ilustrovat, že posledním cílem totalitní moci není zrušit jen svobodu politickou, ale sáhnout i na základní oporu lidské důstojnosti, svobodu svědomí a myšlení, a proměnit lidi v poslušné vykonavatele přání vládnoucí moci. Zběžné porovnání případu biskupa Trochty a generálního vikáře Olivy také odhaluje, jak umí totalitní moc k dosažení svých cílů využít stejně dobře brutální mocenské postupy jako malé charakterové vady těch, kdo se ocitli ve středu jejího zájmu.

Literatura

KAPLAN, Karel, Církev a stát v Československu 1948-1953, Brno: Nakl. Doplněk, 1993.

NOVOSAD, Jaroslav, Štěpán Trochta, Svědek „T", Praha: Portál, 2001

VAŠKO, Václav, Neumlčená, kronika Katolické církve v Československu po druhé světové válce, II. Díl, Praha: Zvon, 1990.

Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1,

Státní okresní archiv, Děčín

Fond Fara Podmokly, korespondence 1778-1974, i.č. 79, k.2,

Státní okresní archiv, Děčín

Archiv bezpečnostních složek, Objektový svazek 1884MV, s.17

Archiv bezpečnostních složek, odbor archivních fondů Federálního ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

Národní archiv Praha, Archivní Fond PP 1931-1940, karton 1008, sig. 42/0-3/77

PLACHÝ, Jiří, Biskup Trochta v hodině velké zkoušky, in: Securitas Imperii 11,  Praha, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005

Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, Parlament České

republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, c1995-2009, citováno k 2.6.2009

stránky Wikipedia, Wikimedie Foundation Inc., c2001-2009, citováno k 2.6.2009

WWW stránky Diecézní charity Brno, citováno k 19.2.2010

http://dchbrno.caritas.cz/?pg=před rokem 1990

1Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 151

2Vaško V., Neumlčená II, str. 239

3Vaško V., Neumlčená II, str. 28

4Vaško V., Neumlčená, str. 37

5SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

6SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

7Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 37

8Vaško V., Neumlčená II, str. 242

9Vaško V., Neumlčená II, str. 72

10Vaško V., Neumlčená II, str. 73

11SOkA Děčín, Fond Fara Podmokly, korespondence 1778-1974, i.č. 79, k.2.

12SOkA Děčín, Fond Fara Podmokly, korespondence 1778-1974, i.č. 79, k.2.

13Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 86-87

14Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 94-95

15Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 104

16Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 106

17Novosad J., Štěpán Trochta: svědek T, str. 113

18Vaško V., Neumlčená II, str. 177; SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

19O tehdejších událostech v Mexiku viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Povstání_kristerů

20Vaško V., Neumlčená II, str. 54

21Vaško V., Neumlčená II, str. 111

22Plachý J., Biskup Trochta v hodině veliké zkoušky, ve sborníku Securitas Imperii 11, str. 133

23SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

24http://www.psp.cz/eknih/1948ns/stenprot/055schuz/s055001.htm

25SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

26SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

27SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

28Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 157

29Novosad J., Štěpán Trochta: svědek T, str. 121

30SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

31Vaško V., Neumlčená II, str. 189

32SOkA Děčín, Fond Oběžníky litoměřického biskupství 1941-1954, i.č. 58/b, k.1

33ABS, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

34Národní archiv, Archivní Fond PP 1931-1940, karton 1008, sig. 42/0-3/77

35http://dchbrno.caritas.cz/?pg=před rokem 1990

36ABS, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

37http://dchbrno.caritas.cz/?pg=před rokem 1990

38ABS, Archivní fond FMV sign. Z-10/115/22-24.

39ABS, Objektový svazek 1884MV, s.17

40Kaplan K., Církev a stát v Československu 1948-1953, str. 157

41Novosad J., Štěpán Trochta: svědek T, str. 119