Jste zde

Reformy nebo hrobové ticho?

autor: 

Německá římskokatolická církev, dlouhá léta jeden z intelektuálních i finančních pilířů světového katolicismu, je v hluboké krizi. V minulých Getsemanech jsme přinesli zprávu, že počtem odchodů předstihla svou evangelickou sestru a věřící ji opouštějí po statisících ročně. Právě v době, kdy je papežem Němec, mají mnozí pocit, že církev, jejíž vliv na společnost zvnějšku nezlomili Luther, Bismarck ani Hitler, bojuje nyní o to, aby se nestala okrajovou sektou. Přitom její hlavní nepřítel leží uvnitř: Především směšná a odpudivá kombinace moralizujícího, konzerva-tivního přístupu k sexuální morálce „laiků" a ututlávání pedofilních dobrodružství některých „duchovních". A v širším pohledu vůbec neschopnost číst znamení času a jednat podle nich.

Počátkem února vyšlo memorandum o této krizi, podepsané nyní více než 260 katolickými teology, především profesory a profesorkami na německých vysokých školách. Český překlad s komentářem Jiřího G. Kohla přinášíme na úvod tohoto čísla Getseman. Církev potřebuje hluboké reformy, říká se v něm. Text se snaží být konstruktivní a věcný. Nelze však přeslechnout podtón: situace je bezmála zoufalá, máme poslední šanci ještě něco udělat, myslí si autoři dokumentu; alternativou je „hrobové ticho".

Memorandum vyzývá k dialogu. Takových výzev a pokusů o dialog bylo v církvi po druhém vatikánském koncilu mnoho. Celkový můj dojem je, že kontakt mezi jednotlivými skupinami a křídly spíše vázl. Uvidíme, jak se povede německým teologům.

Není však vyhráno, ani kdyby profesorky a profesoři teologie uspěli a jejich církev pochopila, že dobrý učitel víry je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré věci (Mt 13,52), a ne pouze staré věci. Jsou křesťanské církve, které daleko víc než římští katolíci dbají na svobodu svědomí, účast všech věřících na rozhodování a podobně. Přesto je křesťanství v Evropě na ústupu, ve většině Asie na okraji a v Americe přinejmenším ohroženo. A přesto římský katolicismus zůstává zdaleka největší světovou církví. Německý problém, který samozřejmě je i náš problém (jsme si totiž v této věci velmi blízcí), tedy není ta hlavní zkouška, před kterou křesťanství dnes stojí.

Tou hlavní otázkou a výzvou je fakt, že v průběhu posledních dvou nebo tří staletí stále více lidí v takzvaných moderních společnostech ztratilo schopnost se samozřejmostí a vnitřní jistotou odpovědět v duchu víry na základní otázky: K čemu je nám náboženství? Proč potřebuji Boha? Kdo je Ježíš Kristus pro mne? Mnohem lépe a přesvědčivěji by asi uměli vysvětlit, k čemu je nám průmysl, proč potřebuji auto a co pro mě znamená věda. „Moderní" jistoty vytlačují ty tradiční, sekularizace postupuje. Pokud němečtí teologové nenajdou odpověď zde, tak z dlouhodobého hlediska stejně moc nezáleží, jak jejich dialog s Benediktem XVI. dopadne.

Důležitým (byť nikoli jediným) projevem sekularizace je ateismus. Právě tomu věnujeme další dva příspěvky tohoto čísla. Andrés Torres Queiruga uvažuje o spojitosti ateismu a křesťanského obrazu Boha. A Pavel Chalupníček se věnuje jednomu z klasiků ateistické interpretace křesťanství, marxistovi původem z Prahy Karlu Kautskému.