Nežiji, ale neustále dostávám život darem

Přednáška o mystice zenového mistra Fumona S. Nakagawy

Fumon S. Nakagawa (nar. 1947) více než 20 let žije v Německu. Je kaikjóši, oficiální zahraniční zmocněnec školy sótó zenu, a také opat chrámu Šinrju-An v Tokiu a chrámového kláštera Daihizan-Fumondži nedaleko německého Mnichova.

Přednáška se uskutečnila dne 21. 5. 2010 v rámci 30. setkání zájemců o teologii, které mělo téma „Mystika v centru nebo na okraji(?): zkušenosti různých náboženství"

Jsem velmi vděčný, že tu dnes k vám smím promluvit, myslím si, že to není úplně samozřejmé. Proto pociťuji velkou radost a vděčnost.

Pokusím se promluvit o buddhismu z vlastní zkušenosti a svého úhlu pohledu.

Podle Buddhova učení máme praktikovat samathu a vipassanu (tradiční formy meditace vnoru a vhledu - pozn. překl.) a na tom se do dnešní doby nic nezměnilo. Všechny buddhistické školy praktikují tyto dvě formy meditace. Samozřejmě se během doby nazývaly trochu jinými jmény a byl kladen důraz na různé aspekty, ale i v zenu zůstaly samathá a vipassaná základními metodami. Krátce řečeno, samathá znamená „dojít klidu a přebývat v něm", vipassaná pak znamená jasně vidět a poznat. Tedy samathá jako meditace vedoucí ke klidu a vipassaná coby meditace rozvíjející moudrost. Pomocí těchto meditací můžeme dále rozvíjet laskavost a soucit se všemi bytostmi. Nejdůležitější je vždy konkrétní praxe a vlastní zkušenost meditace. Ještě jednou připomínám, že během historie se v různých zemích a různých dobách vyskytovaly různé varianty, ale vždy zůstalo beze změny, že nejdůležitější je meditace. I v zenové škole se dodnes zachovalo zásadní postavení meditace, je považována za to nejdůležitější. Texty, které v zenovém buddhismu čteme a z nichž se učíme, jsou všechno, co se dodnes v zenové škole předává. Dnes všechny spirituální texty, nejen buddhistické, svým způsobem zmiňují tyto původní elementární formy meditace - samathu a vipassanu, a v zenu je zachováváme a předáváme dál.

Z tohoto úhlu pohledu v souvislosti s meditací lze buddhismus označit za mystické náboženství. Chtěl bych trochu vysvětlit slovo „mystický" - není to něco tajemného, esoterického, nýbrž konkrétní spirituální zkušenost a skrze ni rozvinutá jasnost ducha a mysli. V tomto smyslu bych chtěl slovo „mystika" používat. Ale pro lidi, kteří takto nepraktikují, zní „jasnost mysli" či „jasnost ducha" velmi mysticky.

Chtěl bych obecně shrnout, že v buddhismu existují tři velice důležitá cvičení či formy kultivace mysli - šíla, samádhi, pradžňá. Šíla se většinou překládá jako předpisy nebo mravní pravidla, ale já bych to spíš označil za způsob, jak si uspořádat každodenní život. Nejde o příkazy, zákazy nebo předpisy, ale o to, uspořádat si meditací všední život. Samádhi souvisí s džhánou, vnorem, kterého dosahujeme meditací samathou - jde o to, abychom došli klidu a přebývali v něm, abychom rozvinuli jasnost ducha. Posledním výrazem z výše uvedené trojice je pradžňá, což se běžně překládá jako moudrost, přičemž nejde o chytrost, ale o nedualistickou moudrost. To je v buddhismu rozhodující.

V běžném životě nebo třeba v oblasti vědy chápeme často moudrost jako chytrost, jako způsob rozlišování. Například: „Co je toto?" (Róši ukazuje propisku - pozn. překl.) Někdo odpoví: „Propiska." Ale to je dualistické chápání. „Co je toto?" (Róši ukazuje svoje hodinky - pozn. překl.) „Náramkové hodinky." I to je dualistické chápání. „Kdo jsem?" - „Jmenuješ se Nakagawa, právě jsme se seznámili." To je všechno chápáno dualisticky, a když u toho člověk zůstane, musí trpět. „Moje pero - a já ho ztratil. Moje hodinky po tatínkovi, já je dnes taky ztratil. A můj život je ohrožen - za rok zemřu!" Všechny tyto dualistické poznatky o sobě samém a o světě nejsou ničím jiným než příčinou utrpení. Proč jsme se tedy tolik učili? Určitě ne proto, abychom trpěli. Přesto tvrdíme: „Toto jsou moje hodinky, ne tvoje!" „Toto je propiska, ne tužka - já teď potřebuji tužku, tak mi prosím nepodávejte propisku." Takto mohu dobře komunikovat. „Prosím, ne propisku, doneste mi tužku." Tato schopnost chápání nestačí na to, aby nám zajistila šťastný život. Pokud zůstaneme u tohoto pojetí, musíme hodně trpět. Mít, vlastnit a ztratit - stále máme strach. Kultivace skrze meditaci nám umožní, abychom konkrétně zažili: „Co to je?" (Róši ukazuje svoje hodinky - pozn. překl.) - „To jsem já." „Co to je?" (Róši ukazuje propisku - pozn. překl.) - „To je celé univerzum. A já." „Tak co to tedy je?" - „Jasně, to je propiska." „Co je tady toto?" - „To jsou moje hodinky." Tímto chápáním jsem svobodný. Mohly by to být hodinky, dokonce moje hodinky, ale pro miminko? Vždyť to vůbec nechutná, dál se tím vůbec nezabývá. A s propiskou se taky nedá moc dobře hrát - ani fotbal s tím hrát nelze. Ale jako propisku to mohu dobře použít. Jsem svobodný, co se týče pojmenování věcí, jestli je to moje nebo tvoje.

Teď je 18.40, mohu tedy mluvit ještě dvacet minut. Velmi praktické. Ale netrpím tím. Dvacet minut je věčnost. Toto je propiska pro všechny, jen v této chvíli je v mé ruce. Zítra může být ve tvé ruce, to není problém. Abychom došli k takovémuto chápání, potřebujeme svoji mysl určitým způsobem cvičit.

Když to vezmeme z vážnějšího hlediska, pak si svým dualistickým chápáním uvědomujeme, že někdy musíme zemřít. Přestože jsme se až do dneška tak dlouho cvičili a učili chápat svět i sami sebe dualisticky - „Euro zase podražilo nebo naopak zlevnilo vůči dolaru." - je nezbytné, abychom toto naše lpění na dualistickém myšlení a chápání zničili. Zničit znamená, že musíme poslat na smrt „já" (ve smyslu ega), které takto dualisticky všechno chápe. To bývá označováno za mystickou stránku. Člověk umře coby „já" a skrze smrt přichází nový život. „Co je to?" - „Hodinky." A neulpívající, osvobozené chápání sebe sama i světa nám dává pravé štěstí. Nemáme strach ze smrti - já přeci nikdy nezemřu. Jak bych potom mohl chápat svoji smrt jako „já"? Když je „ten člověk" mrtvý, tak „já" tu přece už nejsem. Tedy neustále rozvíjet a cvičit tuto nedualistickou moudrost, to je základní cvičení meditace. Být stále znova zrozen, úplně svobodný. Před smrtí „já" jsem měl strach a potřeboval jsem trezor: propiska a hodinky byly pro mě velice cenné, pokud bych je nezamkl do trezoru, nemohl bych klidně spát. Ale toto lpění a dualistické myšlení jsou poměrně jednostranné a hloupé. Když večer zamykám trezor, nemohu přece zaručit, že až se zítra probudím, tak si ještě budu pamatovat kombinaci čísel k jeho otevření. Nebo že se vůbec probudím a budu ještě dýchat. Jistě, mohu dát tyto cenné hodinky do trezoru; nebudou ukradeny a já se se svým dualistickým myšlením budu cítit bezpečně, ale nikde není zaručeno, že moje srdce bude ještě bít, že se zítra budu moci probudit. Když si toto ujasníme, staneme se zcela svobodnými. Přesto mohu dál používat trezor.

Tato úroveň konkrétní zkušenosti - „Nežiji, ale neustále dostávám život darem. Vůbec nemyslím, neustále je mi darována schopnost myslet." A jak bych mohl myslet bez srdce, bez plic, ledvin a jater a bez celého těla? Být zcela osvobozený, hluboce vděčný, radovat se ze života - to je žádoucí. To není sen, to cvičíme, praktikujeme.

Co jsem právě řekl, označujeme jako učení. Způsob, jak mohu konkrétně praktikovat, jak se mohu takovým stát, se označuje jako tradiční forma cvičení předávaná praxí. V zenové tradici se jako mimořádně důležitá forma dochovala tradice lotosového sedu - být naplno tady a teď. Jako Buddha. Buddha Šákjamuni bývá často zobrazován právě v lotosovém sedu. S tím může začít každý, pokud nemá problémy s koleny. Když v této pozici sedí pravidelně po určitou dobu, my takové cvičení označujeme jako periody, rozvine vnitřní spirituální jasnost svého ducha, své mysli. Být si neustále vědom svého dechu, vybudovat si a sedět ve stabilní pozici - a přitom je stále přítomno dualistické myšlení, neustále přicházejí myšlenky - přesto se stále vracet ke svému dechu, rozvíjet soustředěnou pozornost, udržovat stabilní pozici těla. Tak se rozvíjí vnitřní moudrost a jasnost. To je konkrétní osobní zkušenost. To už není jako studovat kuchařský recept a naučit se jej nazpaměť; je nutné za použití receptu jídlo uvařit a sníst. Teprve potom můžeme říct, jestli nám to chutná. Chuť moudrosti se stává naším masem a naší krví. To praktikujeme, to je hlavní proud buddhismu. Existují nejrůznější varianty buddhismu, jsou směry zaměřené na rituály nebo na buddhologické studium, ale základní je praxe meditace, která umožňuje přesáhnout „já", osvobodit se a být schopen vrátit se do všedního života s „já", a toto cvičení je v zenové tradici obzvláště zdůrazňováno.

Tedy učení, společná praxe a vlastní konkrétní zkušenost - tyto tři prvky se navzájem doplňují a podporují. Podle učení můžeme začít s meditací třeba ve formě společného cvičení, ovšem zkušenost je vždy konkrétní a osobní a na jejím základě můžeme buď potvrdit pravdivost učení, nebo je korigovat. Chuť, kterou zakouším při jídle, to, jak mi jídlo chutná, to je pravdivé. To není recept, i když třeba po babičce, který má být nejlepší. I jídlo uvařené přesně podle receptu mi může připadat tak slané, že je vůbec nemohu jíst. Často když se vrátím z cest, všechno mi připadá příliš slané a já si stěžuji. Ale i zkušenost je třeba korigovat - kvůli únavě se moje chuť změnila a běžná strava mi připadá přesolená. I osvobozenou moudrost můžeme nepřetržitě svobodně korigovat, vylepšovat a rozvíjet. Tento koloběh učení, praxe a zkušenosti neustále živě praktikujeme.

Abych se vrátil k dnešnímu tématu, chtěl bych znovu zdůraznit nepřetržité osvobozování. Lidé, kteří mají zkušenost se zenem, mluví často o vlastní mystické zkušenosti, mluví o „svém" osvícení. Tato slova jsou jasnou zprávou o ulpívajícím „já". Skrze meditaci osvobozující od „já" se stali novými, osvícenými zajatci „já". Nepřerušené osvobozování je zásadně důležité. Proto cesta tam, ke smrti coby „já", a skrze smrt neustálý návrat k sobě samému. A toto je to tajemství: praktikujeme cestu tam - k osvobození, k absolutní svobodě od „já". „Já usiluji," že? Půlhodina nebo hodina meditace - „já" sedím. Uklidnit se, praktikovat samathu - dokud člověk takto cvičí, není ještě mrtvý. Pouze si být vědom dechu, praktikovat bdělost a uvědomování si dechu. Je jedno, jak se přitom „já" cítím, jestli dobře nebo mizerně, jestli přichází spousta myšlenek - být tady teď, být tady a teď, bez lpění na „já", to je sám návrat. Stále znovu praktikujeme tuto Cestu. Z jednoho starého čínského zenového textu, z knihy Sin sin ming ze 6. nebo 7. století, často používáme úvodní větu: Nejvyšší pravda není obtížná, pokud si nevybíráme, pokud nevolí naše „já". Osvobozený od lpění, rád nebo nerad - pustit. Praktikovat pouštění. I v německé verzi díla mistra Eckharta nacházíme toto slovo - pouštění. Pustit chtivé „já", to je důležité. Někdy je obtížné správně pochopit slovo „pustit". Vždyť přece „já" to chci pustit. Pak se ale pouštění nikdy neuskuteční. Jenom se probudit a uvědomit si, že vůbec nic pouštět nemusím, všechno je tady už puštěné, volné. To je nutné stále znovu praktikovat. To je cesta naší praxe v každodenním životě. To je veřejné tajemství, jak my lidé můžeme žít šťastní.

Sedm hodin. Děkuji vám.