Obsah liturgické reformy bývá redukován na
několik příkladů jako např. obrácení oltáře čelem k lidu
či zavedení mateřského jazyka. Mělo by jít však o mnoho víc.
Hlavním zdrojem principů, kterými se obnova řídí, je liturgická
konstituce II. vat. koncilu Sacrosanctum concilium. Zejména prvé
tři kapitoly této konstituce obsahují teologická východiska a
zdůvodnění reformy. Tak jako v jiných dokumentech tohoto
koncilu je reformní duch skryt v řadě kompromisních
formulací. V českých zemích navíc brání reformnímu
porozumění již nepříliš vhodný oficiální překlad.
Když byl tvořen český překlad Denní modlitby církve, která
obsahuje v rámci čtení též úryvky dokumentů posledního
koncilu, nebylo možné překlad, později vydaný jako oficiální,
bez úprav použít, neboť kromě řady nepřesností obsahuje i
pasáže s posunutým významem.
Např. oddíl 7. odstavce liturgické konstituce uvedené v Denní
modlitbě církve, pojednávající o účincích liturgie, zní:
„Při tomto velkém díle, kdy se dokonale
oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky
spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá
a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci."
Tentýž oddíl je přeložen v Dokumentech II.
vatikánského koncilu takto:
„V tomto velkém díle, jež dokonale
oslavuje Boha a posvěcuje člověka, Kristus vždycky k sobě
přidružuje milovanou nevěstu církev. Ona prosí svého Pána a
skrze něho vzdává poctu věčnému Otci."
Jestliže editor překladu Oto Mádr píše
v předmluvě, že za základ posloužilo oficiální latinské
vydání a překladatelé přihlíželi i k řadě dalších
překladů,
neplatilo to zřejmě vždy. Je-li liturgie uchopena jako dění mezi
Bohem a člověkem (v singuláru), pak to neodpovídá ani latinskému
originálu, ani překladům do dalších jazyků, a zejména to
neodpovídá reformnímu obsahu, který text nese. Podle posledního
koncilu je liturgie vždycky vyjádřením vztahu Bůh-my, nikoli
Bůh-já. Bohužel i závěrečný dokument Plenárního sněmu
katolické církve v ČR v liturgické části, zejména na
str. 33-36, jinak vcelku dobře zpracovaný, uvádí v odst. 87
„V liturgii tedy probíhá dialog mezi Bohem a člověkem.".
Tento problematický výrok není ničím doložen. Naštěstí hned
odst. 89, odkazující se na SC 26 začíná „Liturgie není
soukromým úkonem, nýbrž vždy projevem církve."
Podobně překlad redukuje činnost církve
v liturgii na prosby, což je zavádějící. Zastírá důraz
na eulogický charakter liturgie, posledním koncilem zdůrazňovaný.
Nejen v teologických pasážích, které
vyžadují zvláštní pozornost, neboť usměrňují pohled na
jednotlivosti, ale i v praktičtějších částech konstituce
překlad selhává - nenese reformní poselství. Např. odst. 29
začíná:
„Také přisluhující, lektoři, komentátoři
a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou
službu."
Překládat „scholu cantorum" jako „chrámový
sbor" je diskutabilní. Je použit termín, kterým se rozumí
útvar, existující před koncilem, který produkoval během
liturgie duchovní hudbu. Zpravidla byl umístěn na kruchtě u
varhan. Naproti tomu schola cantorum (sbor zpěváků) slouží
zejména k podpoře liturgického zpěvu shromážděné obce.
Je umístěna obvykle v blízkosti centra liturgického
prostoru. Užitý překlad umožňuje vnímat reformou nedotčený
„chrámový sbor" jako těleso vykonávající skutečnou
liturgickou službu. To však zdaleka neplatí ve všech případech.
Ukazuje se, že již samotný překlad stěžejního
dokumentu (který odráží předporozumění překládajících
teologů) znesnadňuje poznání obsahu obnovy. Znepokojivé je, že
řada lidí, formálně reformu podporujících, netuší „v čem
je problém" a domnívá se, že se jedná o hru se slovíčky.
Tomu odpovídají velmi hubené výsledky liturgické obnovy
v Čechách.
Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995
Srv. např. překlad odstavců 7-8 liturgické konstituce
v Dokumentech II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995,
str. 136-7 a v 3. dílu lekcionáře Denní modlitby církve,
Česká liturgická komise, Praha 1988, str. 51-2.
Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995, str. 7-8
Život a poslání Křesťanů v církvi a ve světě,
Závěrečný dokument Plenárního sněmu katolické církve v ČR,
Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, odst. 87,
str. 33
Komentáře
překlad je i výkladem
Domnívám se, že umění překladu tak závažných dokumentů jako je např. Liturgická konstituce II.vatikánského koncilu, nelze nazývat hrou se slovíčky. Překlad je, myslím, vždy i způsobem výkladu, pojmenování a pojem potom klíčem k pochopení. Skutečnost, že se překlady vyhýbají slovu lid, lidé, bych spíše pokládala za neblahé dědictví totalitního režimu, který si bral "lid" do úst, jako zástěrku pro zločiny.A lidem tak způsobil značné škody i v jejich vnímání jazyka.