Misie a mezináboženský dialog v éře postmoderny a postkolonialismu

I. Tři misijní výjevy

Byly misie rakovinným nádorem v křesťanství, anebo napadla rakovina křesťanské misie? To je otázka, jíž se - ve světle mezináboženského dialogu - chci zabývat v tomto příspěvku. Jeho tón a jeho perspektivu by měly ozřejmit tři výjevy:

Výjev 1: Na lodi v dunajské deltě hovořím s profesorem, hluboce věřícím mormonem. Kolem létají pelikáni a profesor náhle říká, že misie neznamenají pro mladé mormony ani tak obracet druhé, nýbrž posilovat vlastní víru. Vzpomíná, jak se dostal k víře jeho syn, který se teď připravuje na dvouletou misijní činnost, a s úsměvem prohlašuje: „Můj syn odjede jako chlapec a vrátí se jako muž."

Výjev 2: Naši sousedé v Irsku, hinduisté z Indie, nám říkali, že je pravidelně navštěvují křesťané (Svědci Jehovovi) a oni že ty mladíky vždycky pozvou na čaj. Když jsme jim vysvětlovali, že ti lidé se je snaží obrátit na svou víru, odpověděli nám: „My jsme šťastni, že jsme hinduisté." Moje žena, jejíž katolicismus je realističtější než můj, na to řekla: „To jim taky musíte říct, jinak vás pořád budou tahat do své církve." Když jsem opakoval slova své ženy, uvědomil jsem si, že tady katolický teolog učí hinduistu, jak má (zdvořile) vyhodit křesťanské misionáře. Osvědčil jsem tím svou křesťanskou víru, nebo jsem ji zapřel?

Výjev 3: Jsem v americkém státě New Mexico, ve vesnici Acoma, která leží na tabulové hoře. U misijního kostela vypráví náš průvodce o žebravém mnichovi, který nutil obyvatele nosit ze vzdáleného kopce devítimetrové kmeny na stavbu chrámové střechy. Trám, který někomu upadl, nebyl přijat. Přestože i další příběhy svědčí o nespravedlnosti vůči jeho lidem, říká průvodce, že je katolík.

K těmto třem scénám se na závěr textu vrátím. Předtím budu hledat recept na uzdravení misií (a možná i celého křesťanství). Mohu ho zde jen načrtnout, ale návrhy se týkají pěti oblastí a mohou přispět k dialogu mezi náboženstvími, a tudíž pozitivně ovlivnit i misie. Vedlejší účinky se budou asi z počátku jevit jako velmi závažné (alespoň z hlediska tradičního pojetí misií). To se dá očekávat. Ale nejdříve bych chtěl objasnit, co misie nejsou, přinejmenším co by neměly být.

II. Apofatická misiologie

Dnes už ví každý, co misie nemá být. Misie není násilné obracení, manipulování s texty, není to snaha dokazovat, že názory, víra, kultura a náboženství jiných jsou nesprávné. Misie není spojenec neokolonialismu, k získání konvertitů nepoužívá ekonomických stimulů (nebo jiných materiálních prostředků), nejde jí o statistické údaje, nevychází z (falešného) pocitu náboženské nebo etické nadřazenosti a nemá nic společného se zachraňováním duší (k tomu se ještě vrátím).

Apofatická - nebo též negativní - teologie se snaží mluvit o nevystižitelném Bohu. Uznává, že výrazy a pojmy nemohou transcendentního Boha popsat, a proto se zaměřuje na to, co Bůh není. Mluvím-li o apofatické misiologii, jde mi o dva aspekty: jednak o negativní dějiny a negativní účinky mnoha misijních aktivit, jednak o skutečnost, že každá univerzální výzva k obracení druhých je pro mne skoro ještě více matoucí, než zápas o pojem Bůh. Jestliže akceptuji a vnímám jako milost to, že jsme všichni různými způsoby povoláni (Ef 4,9-13), pak mne setkávání s jinými vírami a trvalá neschopnost křesťanských misií respektovat druhého a učit se od něho uvádí ve zmatek ještě větší. Proto znovu: Jsou misie rakovinným nádorem v křesťanství, nebo by měly být ve světle dialogu mezi náboženstvími viděny v jiném kontextu a reformovány?

Název této stati [pův. Misie a „re-misie", anglicky Mission and „Re-Mission", což je zároveň narážka na počítačovou hru určenou mladým pacientům s rakovinou; pozn. překl.] má zdůraznit v této souvislosti minimálně dvě témata: nová misie jako výraz kajícnosti a touhy po odpuštění; a dále vnímání zásadního charakteru choroby. Misie a křesťanství jsou postiženy stejně a potřebují léčení a odpuštění. Tato téměř smrtelná nemoc postihuje křesťany vždycky, když vyrazí do boje proti názorům, kultuře, jazyku a víře druhých. Dějiny zde není třeba podrobně rekapitulovat, ale zamysleme se nad dvěma příznačnými citáty. První pochází z amerického kontinentu a jeho autorem je Bartolomé de las Casas: „...aby mne mé mlčení neučinilo spoluviníkem oněch mužů, kteří zničili nekonečný počet duší a těl, rozhodl jsem se některé z oněch conquistas vylíčit v tištěném spise, který jsem v uplynulých dnech sestavil z nepřehledného množství všech těch událostí, jež bych mohl pravdivě popsati...". Toto je zmíněný rakovinný nádor. Je uvnitř křesťanství, které se považuje za nadřazené a dělí svět duchovně na „my" a „oni"; v rámci postoje k židům jde kromě jiného o hřích substituční teologie.

Druhý citát pochází od africké teoložky Mercy Amba Oduyoyeové: „Ani římskokatolická, ani protestantská [misijní činnost] nedosáhla žádných mimořádných výsledků. Obě projevovaly pouze mimořádnou necitlivost."

Z této otrávené studně náboženské povýšenosti misie čerpaly, a tudíž škodily lidem a zemím, jimž chtěly dávat pít vodu života k občerstvení (J 4,13-15). Užívaly a zaváděly kancerogenní (nebo schizofrenní) pojmy, které vnášely rozkol mezi národy (příklad: Rwanda) nebo přeměňovaly matriarchální společnosti na patriarchální. Církev vzniklá na Středním Východě, jež má hluboké prastaré kořeny v Africe a Asii, dostala tvářnost bílou, evropskou, mužskou.

III. Chudoba, pluralismus, postmoderna, postkolonialismus a odpuštění

Chci se zabývat možnostmi misijní činnosti v atmosféře kajícnosti, poté, co byly odstraněny rakovinné nádory náboženského triumfalismu, povýšenosti a exkluzivismu. „Poté" není dost výstižné: Proces stále pokračuje, přičemž lékem je pět témat vyjmenovaných v nadpise tohoto odstavce.

1. Chudoba - po boku chudých

Začínám jednou ze základních tezí teologie osvobození - je třeba postavit se na stranu chudých. To je teologie, kterou se řídí Ježíš uprostřed těch, jejichž hlas není slyšet, chudých a zapomenutých, teologie, která se chce stát jejich spojencem, aby byly odstraněny nespravedlivé společenské struktury bránící rozvoji lidství. To je teologie zakotvená v tomto i v příštím světě. Juan Ramón to vyjádřil takto: „Evangelizace znamená měnit skutečnost tak, aby druhý mohl vést život hodný člověka a dítěte Božího." Podobně říká matka Tereza: „Misionář musí být misionářem lásky ... každého z nás posílá Bůh a jeho církev ..., abychom přinášeli lidem Boží lásku a soucit."

Podáváme-li svědectví o víře v tomto misionářském duchu, tedy tak, že ztělesňujeme pro druhé Boží lásku, pak konáme misijní činnost v míře vrcholně potřebné a způsobem vpravdě ideálním.

2. Náboženský pluralismus

Náboženský pluralismus je realistické vědomí, že všechny cesty víry jsou krásné, láskyplné a křehké (zejména ta moje). Takový postoj znamená - podle Theistena - věřit v milujícího Boha, který jde vstříc každému člověku a odpovídá mu, často způsobem nevyzpytatelným a nevystižitelným (Ř 11,33). Náboženský pluralismus hledá spíše řešení typu „nejen, nýbrž také" a vyhýbá se postojům typu „buď, anebo". Nebezpečím relativismu, jež v souvislosti s tímto pluralistickým pohledem zpravidla hrozí, se kriticky zabývá Irving Greenberg. Píše: „Principiální pluralismus neznamená, že by se praktikující stoupenci absolutní víry vyhýbali povinnosti kritizovat to, co je v jiných náboženských přesvědčeních (podle jejich názoru) mylné nebo nevede k plnému uskutečnění v nich objevené pravdy." Pluralistický postoj znamená tedy hodnotit, posuzovat a kritizovat, avšak vždy s pokorou a otevřeným srdcem. Ve spojení s postojem na straně chudých pak pluralistické chápání směřuje k proměně náboženství a světa prostřednictvím otevřeného a vzájemně obohacujícího dialogu.

3. Postmoderna

Otevřenost a ochota učit se od druhých jsou také pevnou součástí obratu k postmoderně. Richard Bauckham píše: „Postmoderna demaskuje meta-příběhy jako projekci moci a nadvlády. Místo této univerzální arogance zdůrazňuje postmoderna partikularitu, rozmanitost, lokální vztahy, relativismus ... Je zásadně pro rozmanitost a heterogenitu, odmítá univerzalismus a jednotu." Vynechejme slovo „relativismus" a formulace „buď, anebo" - a máme relativně použitelný popis, jakým způsobem může obrat k postmoderně léčit křesťanskou teologii.

Setkáváme se tu opět s jazykem nevědění, subjektivity, zlomkovitosti, mnohosti, nejednoznačnosti a tajemna. Všechno jako by ústilo v otázku, vyvolávající další otázky. Jistota se zdá být nemožná. Nic se nejeví jako svaté. Pravda se zdá proměnlivá. Takové vyjadřování nemusí ovšem náboženské víře (resp. misijní činnosti) stát v cestě, může ji spíše oživit tím, že zdůrazňuje zranitelnost, porušitelnost a pokoru. Taková nejistota může také zvyšovat hodnotu skutečnosti, že potřebujeme jeden druhého.

4. Postkolonialismus

Postkolonialismus (zmiňovaný často v souvislosti s postmodernou, někdy jako její soupeř) umožňuje přežití smysluplné misijní činnosti a misiologický výzkum v dnešní době. Postkolonialismus nemilosrdně odhaluje, jak mocní využívají k ovládání podrobených elementy osvobození, po nichž často následují skrytě neokolonialistické zákony, programy a praktiky. Postkolonialismus je však i nástrojem k boji s takovým bezprávím. Z postkoloniální perspektivy se nadto ukazuje, že misijní činnost měla a má sklon snižovat názory, naděje a potřeby druhých jako falešné, méněcenné a neorientované.

Postkoloniální pohled odhaluje také aroganci mnohých misijních a teologických rozhodnutí, která mají biblické kořeny. Richard Horsley píše: „Postkoloniální kritika radikálně vyzývá biblické a novozákonní bádání, aby uznalo, že bible skutečně plnila roli koloniální literatury." Toto tvrzení má závažné důsledky - odhaluje morální propast v samém jádru křesťanské teologie, křesťanského života a křesťanských misií. Naštěstí obsahují texty postkoloniálních autorů i pasáže, které zpochybňují jakýkoli imperialistický nebo koloniální program. Podobně jako postmoderna je i postkolonialismus „vědecká disciplina, v níž je vše zpochybňováno a vše smí být zpochybňováno - užíváním pojmů počínaje a vymezováním jednotlivých epoch konče" (R. S. Sugirtharajah). Může-li být předmětem sporu cokoli, pak se stává rozhodujícím dialog. Při něm je třeba klást druhému otázky, provokovat ho a poslouchat, jak tyto stále se vyvíjející, proměnlivé a obtížně uchopitelné skutečnosti vysvětluje, snaží se je zobrazit, vyjádřit. Mnohé minulé, současné a budoucí činy (i to, co mělo být vykonáno, a nebylo) se budou jevit jako zátěž a budou vyžadovat odpuštění.

5. Odpuštění

Církev, jež se solidarizuje s lidmi vylučovanými, musí pokorně naslouchat, má-li se trvale obnovovat. Zároveň musí být ovšem schopna odvážně jednat a rozhodovat tam, kde je ohrožena důstojnost života. Misionářsky působící církev se může stát důležitým hlasem ve veřejném životě, jen když kajícně přizná hříchy a zločiny minulosti (faktory způsobující zmíněnou rakovinu). A měla by být připravena na nové hodnocení z úst těch, kterým dříve škodila nebo které umlčovala. Prohlásit nemocného za úplně vyléčeného může totiž jen druhý.

Michael Amaladoss píše: „Cíl misií je tudíž dvojí: budování království Božího a budování církve, která je jeho symbolickým vyjádřením a jeho služebnicí." Zdůrazňujeme-li naši omylnost a touhu po odpuštění, nutně to znamená, že se také hlásíme k náboženskému pluralismu. Ten je naším rozhodnutím postavit se tváří v tvář minulým selháním a naší touhou po odpuštění posilován. Takové odpuštění je často uskutečňováno, formulováno a prožíváno v průběhu mezináboženského dialogu.

IV. Misie a dialog

Amadaloss navrhuje „vzdát se" výrazů jako „misie" a „misijní". I Paul Knitter konstatuje, že v rámci pluralistického paradigmatu je misie - ve smyslu mluvení a naslouchání - dialogem. Papežův oficiální názor na dialog mezi náboženstvími se od Amadalossova a Knitterova postoje výrazně liší, avšak povšimněme si, co k tomuto tématu řekl Benedikt XVI. na Kypru:

„Co se týče mezináboženského dialogu, musí být na celém světě vykonáno ještě mnoho... Prosím vás naléhavě, abyste se podíleli na vytváření takové vzájemné důvěry mezi křesťany a nekřesťany, jež by byla základem k budování trvalého míru a jednomyslnosti mezi lidmi pocházejícími z různých náboženství, politických oblastí a kulturního prostředí. V této konkrétní souvislosti se vůbec nemluví misiích nebo obracení na víru, nýbrž o dialogu, respektování rozdílů a společném úsilí o mír a spravedlnost.

Pro obohacující partnerský vztah různých náboženství je nejdůležitější vzájemná důvěra, naslouchání a respekt. Rowan Williams píše: „Věrohodnost víry se měří tím, jak je ochotna nechat se posuzovat a odhodlána dále růst." Bez těchto prvků důvěra slábne.

Náboženství, v jejichž minulosti hrála misijní činnost významnou roli, by se měla seznamovat s tradicemi, pro které jsou misijní programy věcí téměř nebo úplně neznámou. Dalajláma nás učí: „Budhismus má k šíření svého poselství v podstatě tento postoj: Pokud není učitel výslovně požádán o vyučování, nemá právo své názory a učení komukoli vnucovat."

Podobné je vyjádření Edwarda Kesslera: „Obecně vzato nechápali Židé své poslání jako obracení druhých na židovství, nýbrž jako věrnost tóře a tomu, k čemu zavazuje smlouva - někdy se to nazývá ,být světlem pro národy.‘"(Iz 42,6)

K posilování důvěry mezi náboženskými uskupeními je třeba jasně vidět souvislosti, odlišné mocenské struktury a role. Je také nutno vědět, že misie a dialog se vzájemně prolínají, avšak přesto je lze odlišit.

V. Katafatická misiologie

Máme-li představit katafatickou misiologii jako misiologii, k níž se lze hlásit v pozitivním smyslu a jež je v témže smyslu vnímána, musíme se zaměřit na těchto deset bodů:

• Cílem křesťanské misie je láska k Bohu a stvoření. Usiluje o vybudování spravedlivějšího světa, jenž je inspirován a vyjádřen životem Ježíšovým.

• Křesťané uskutečňují Krista a setkávají se s ním v druhých lidech prostřednictvím partnerství, dialogu a vzájemného uzdravování, např. tím, že se staví na stranu chudých.

• Nejlepší cestou, jak respektovat tradici svoji i cizí, je pomáhat lidem, aby nalézali zdroje morálky a spravedlnosti uvnitř své vlastní tradice.

• Obracení je nadále při každém způsobu setkání mezi náboženstvími možné.

• Dialog - jako vzájemné obohacování, proměna a vztah - musí být praktikován i těmi, jejichž programem je obracení na víru.

• Svědectví o své víře podáváme tím, že druhým lidem nasloucháme a dovolíme jim, aby zpochybňovali náš pohled a náboženské přesvědčení.

• Dialog mezi náboženstvími a kulturami se musí vyrovnávat se společenskými změnami, které ovlivňují mocenský poměr mezi účastníky dialogu.

• Každá misie a každý dialog, který nepřipouští pravdu a milost jiné tradice, deformuje tradici svoji i tradici druhých.

• Měli bychom akceptovat nejistoty, různé cesty a různé pravdy naší postmoderní, postkoloniální doby, možnost skutečné volby i trvalé náboženské identity.

• Stálým úkolem misie i dialogu je projevovat kajícnost a naslouchat těm, jimž jsme ublížili.

V. Zpět k dunajské deltě, sousedům a tabulové hoře

Teď se chci zamyslet nad třemi výjevy ze začátku našeho výkladu. První scéna zdůrazňuje hodnotu misie jako procesu, který samotného misionáře z největší pravděpodobností změní víc než kohokoli jiného. Zatímco zjevným cílem mormonských misionářů zůstává obrácení druhých, zkoušce (a do jisté míry i obracení) je vystavena hlavně jejich vlastní víra. Takový názor na misijní činnost je příkladný a pro nás zahanbující.

Scéna s našimi hinduistickými sousedy mě postavila před otázku, co to znamená podávat svědectví o vlastní víře. Na jedné straně odmítám nejapné pokusy o obracení, na druhé straně toužím předávat svou lásku k příběhům o Kristu a jeho životě. Své chápání víry jsem v tomto případě vyjádřil teologickým mlčením, které posílilo identitu mých hinduistických sousedů.

Domorodý Američan ze třetího výjevu zůstal navzdory tomu, čím se proti jeho národu provinili katoličtí misionáři, katolíkem. Tváří v tvář tak vytrvalé víře jsem si položil otázku, jaký smysl a jaké možnosti misie měly a zda to, co bylo pravděpodobně „získáno", vyvážilo ztráty. Při pohledu na masakry, spáchané na miliónech původních obyvatel, musí zaznít jednoznačné NE. Jaký vliv má toto přiznání na křesťanskou identitu a misii dnes?

Ve světě masových zvěrstev nebo masového utrpení si člověk jen přeje, aby dělníků na vinici bylo méně (L 10,2). A přesto: Ať jde o holocaust, genocidu v Ruandě nebo ekologické katastrofy - křesťané (a křesťanská učení) jsou často do značné míry viníky anebo zůstávají lhostejní. Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace [vydaná Kongregací pro nauku víry 14. 12. 2007] říká: „Pokud člověk popírá svoji zásadní schopnost pravdy, je-li skeptický vůči své možnosti skutečně poznat, co je pravdivé, ztratí nakonec právě to, čím může být jeho rozum zasažen a jeho srdce uchváceno."

Možná to platí, ale snad ještě větší nebezpečí hrozí, trváme-li přes očividné pochybnosti a otázky nebo navzdory lásce a respektu vůči druhému na tom, že naše víra je nadřazená. Zamysleme se nad provokativním výrokem budhisty Shizuteru Uedy: „Oč jde, je náboženská kvalita vzdání se nároku na absolutnost. Jaký druh religiozity se může vzdát nároku na absolutnost, aniž by tím přišel o svoji nejzazší pravdu?" Taková otázka vyžaduje fundovanou a i v budoucnu platnou odpověď, avšak o tu se lze pokusit jedině v rámci dialogu a partnerství mezi náboženstvími a kulturami.

A nakonec: Děsivý skandál se zneužíváním svědčí o tom, že církev dosud trpí oním rakovinným nádorem, jímž je pohrdání druhými. Léčení (Re-Mission) pokračuje. Pokání, „naočkované" pěti dříve vyjmenovanými pojmy (chudoba, pluralismus, postmoderna, postkolonialismu a odpuštění), bude nutně bolet. Z počátku přijdeme o mnohé, především o pocit jistoty, nadřazenosti a neomylnosti. Je nutno počítat i s tím, že pacient zemře. Ale i tváří v tvář smrti září ještě naděje na nový život - to by mělo zůstat jádrem a srdcem každé misie a každého dialogu ve světě, jenž chce stát na straně soucitu, spravedlnosti a slitování.

Z Concilia 1/2011 přeložila Helena Medková