Konkrétní komuniální církev je neopakovatelná
cesta, je dějinami církve v malém, místem života Ducha v Božím
příběhu
nás lidí, tedy v Božím životě s konkrétní skupinou Jeho
lidu.
Ambici popsat, co je komuniální církev, musíme
tedy od samého začátku mírnit. Chceme-li přesto v následujících
odstavcích hovořit o některých obecných předpokladech, má
tomu být rozuměno jako nabídce, aby ti, kteří ucítili vůni,
kterou pro ně církev jako společenství vydává, nešli zbytečně
po slepých stezkách.
Možná má smysl počítat, zda máme či nemáme
na to, abychom vstoupili na cestu za komuniální církví. Nabízejí
naše danosti i touhy, naše okolí (okolnosti) dobré a rozumné
důvody se do podnikání s názvem „komuniální církev"
pustit? Ale podobenství, kde se o takovém zvažování hovoří
(srv. Lk 14,28), chce možná říci něco jiného: na některé
cesty se máme vydat, i když naše počty katastrofálně
nevycházejí.
Následující řádky chtějí hovořit o
některých „předpokladech cesty". Avšak dílo Boží církve
nebude nakonec výsledkem dobře zváženého počínání, ale
darem, který je dán díky naší naději a bude stále obnovován.
Vydejme se na cestu za komuniální církví s pokojným
vědomím, že neumíme „vládnout" ničím, ani předpoklady
samotnými (ve smyslu vyústění daného podobenství - Lk
14,33).
1. Chtít věřit v církvi a
s církví
Předpoklad, že křesťansky lze věřit pouze
v církvi a s církví, není dnes samozřejmý. Kolik je kolem
nás těch, kteří říkají, že mají „víru v sobě" a
nepotřebuji k tomu nějakou podivnou instituci s „bílým
klaunem"
v popředí?
U putujícího cestami komuniální církve
předpokládáme chuť věřit v Kristově církvi, která je
jedna a jíž je Kristus hlavou a Pánem (srv. např. Ef 1,22). Tato
církev je tajemnou a slavnou skutečností, která není viditelná,
hmatatelně uchopitelná. Cesty věřících na této zemi jsou však
cestami tohoto Kristova tajemného těla a my jsme a chceme být údy
tohoto těla.
Obtíž této tajemné církve Kristovy, církve
listu Efezským a Koloským, spočívá právě v její
nehmatatelnosti - není smysly ověřitelnou skutečností. Má-li
mít naše víra s církví konkrétní výraz, musíme současně
spolu s Druhým vatikánským koncilem věřit, že tajemná
Kristova církev je nalezitelná, realizuje se, žije v konkrétních
společenstvích věřících lidí z masa a krve. Míníme
tím místní (možná lépe řečeno partikulární)
církve, odpovídající církvím v Korintu nebo Filipách, kam
psal své listy apoštol Pavel.
Komuniální církev pak žije tak, že jedno
takové konkrétní místní, partikulární církevní společenství
lidí z masa a kostí je pro právě tyto lidi církevním
domovem a tajemná Kristova církev se zhmotňuje („subsistuje")
zde tak cele a plně, nakolik to je na této zemi možné - před
dosažením plnosti všeho v Kristu. Předpoklad, že tajemná
církev, plná Boží slávy a Božího Ducha, má tady a teď
pro mne svůj „hlavní prostor" v konkrétním
společenství církve - tedy třeba deseti nebo dvaceti
konkrétních lidí (jejichž chyby jsou až příliš zjevné), může
být i pohoršující. Toto je ale víra křesťanů.
Chtít pak být církví (plně církví!)
s konkrétními bližními, se kterými jsem se nějakou
zvláštní shodou okolností potkal k vytvoření společného
církevního domova, je jedním předpokladem, který nelze před
vydáním se na cestu za komunální církví pominout.
2. Chtít věřit ve společenství
Míříme-li ke komuniální církvi jako církvi
společenství, věnujme se nyní druhému slovu ze sousloví
„komuniální církev", tedy společenství (komuniu).
Vezměme nejprve společenství obecně, mimo
církevní kontext. V základu slova společenství je
„společné" - společný zájem, společná cesta, sdílení
společného života v daném společném čase a společném
prostoru tak či onak, třeba i skrze fandění stejnému sportu nebo
stejnému klubu.
Společenství vytváří obvykle ne příliš
velká skupina přátel (snad 4-20), kteří se znají a ve
prospěch vytvoření onoho „společného" nabídnou druhým
větší či menší kus sebe sama (svého času, energie,
schopností). Tato ochota poskytnout sebe sama druhým ve prospěch
společného je dalším a nutným předpokladem. Jen při takovém
počínání je možné, aby to společné a ochota k němu
přispívat mohly vyústit i do přátelství, otevřenosti, důvěry
a svobody, sdílení a vzájemné pomoci. Existuje jistě mnoho
dobrých společenství, která třeba s křesťanstvím nemají
nic společného, a onen prostor mezilidské důvěry i pokoje je v
nich otevřen. Musíme také říci, že známe křesťanská
shromáždění a skupiny, která společenstvím - jak jsme ho
právě popsali - nejsou, třeba proto, že se tam lidé prostě
vůbec neznají nebo že je tam lidí příliš mnoho.
Toužíme po takovém společenství přátel pro
naši křesťanskou víru? Příliš rychlá a neuvážená kladná
odpověď zde není dobrá: nejsou někdy anonymní katolické mše
ve farnosti dobré pro naši třeba momentálně rozjitřenou duši,
kdy chci „být sám s Bohem"? Bude-li mým církevním domovem
třeba společenství o deseti nám až příliš dobře známých
lidech, není taková skupina příliš citlivá na všechno
člověčenství v dobrém i ve zlém? Nebude společenství
(tedy naše domovská církev!) až příliš zatížena lidskými
sympatiemi a antipatiemi, které na malém prostoru společenství
budou obtížněji zvládnutelné než ve farnosti, kde si po
„absolvování mše" často jde každý po svém? Nebude tam
jedna výrazná osobnost dominovat na úkor jiných? Bude
společenství schopno řešit krizové situace vyplývající ze
vztahových obtíží?
Komuniální církev se ale společenstvím musí
učit být a je to jeden z jejich podstatných předpokladů. L.
Evely kdesi napsal, že zatímco Ježíš dlouho usiloval, aby jeho
učedníci vytvořili společenství a slavil s nimi „jedinou
mši",
tak dnes slavíme hodně mší a málo v církvi usilujeme o
vytvoření společenství.
Autoři jako Hans Jorissen to vidí jednoznačně:
Trojice je společenstvím, církev pak k Trojici odkazuje, ba
žije z života Trojice a je sama tak společenstvím svou
vnitřní podstatou
- je společenstvím s Bohem skrze Krista a v jeho
Duchu. Téměř by se chtělo pak říci - kde není společenství,
není církev. A co může být lepším znamením společenství
církve s Bohem než právě společenství věřících lidí i
mezi sebou?
3. Chtít mít mnohé společné:
koinonie, liturgie, diakonie, martyrie
Předpokládejme již, že nechybí chuť být
církví v tom společném s hrstkou dalších lidí a
usilovně ze svého tomu společnému přispívat. Máme mít
společné opravdu „všechno", jak to stojí v idealizovaném
popisu prvotní církve (Sk 2,44)? Řekněme zde, že to „všechno"
lze nalézt v mnohém konkrétním, co bývá někdy vyjádřeno
prastarými charakteristikami koinonie („společenstvítvornosti"),
liturgie (chvála Boha realizovaná společně a srozumitelným
způsobem), diakonie (služby druhým) a martyrie (svědectvím víry
druhým):
Tak koinonie církve může znamenat
trávení společného času, vzájemné sdílení i konkrétní
pomoc. Koinonii vytvářím s druhými svým vydáním se
(kenozí) vůči nim, po vzoru Ježíšově stále vystupuji na cestu
„činů druhým" (srv. J 13,12). Sebevydání (srv. J 13,14)
nejen předpokládá, ale přímo vyžaduje vzájemnost. Nikoli snad
kvůli spravedlnosti takového sebevydávání (láska není a nemůže
být spravedlivá), je již spravedlností svého druhu,
spravedlností panující v božím království.
Já sebevydávající také musím i chci
s otevřeností přijímat sebevydání druhých. To může být
ještě náročnější než samotné sebevydávání zejména
pro lidi hrdé, kenozí nekultivované. V církvi komunia pak
takové činné míření k druhým pomáhá společnému míření
jedním směrem - společnému přátelství, smířenému názoru
na věci nebo budoucí cesty společenství, společnému dílu.
Pokud se míření jedním směrem ve společenství narušuje, měl
bych být pohotový ke smíření. Ke koinonii komuniální církve
musí (na rozdíl od farnosti) patřit sdílení a smiřování,
hledání společné budoucnosti s respektem k rozdílnosti
a k názorům menšiny. Zde ale také má patřit to, že se
pokusím, nakolik to jen dokáži, podřídit své menšinové mínění
tomu společnému! Jistěže mé osobní svědomí je tou instancí,
kterou se nakonec řídím, kéž je to ale svědomí zralé a dokáže
dobře ohodnotit vysokou cenu toho společného před cenou toho, co
je momentálně žádoucí pro mne.
Být komuniální církví je náročnější než
být v církvi farností - vyžaduje se zde více času, více
otevřenosti, více tolerance, více úsilí a více ochoty. Je
otázkou, zda lze vůbec od mentality „dobré farnosti" přejít
do mentality komunia nějakým stupňováním. Správným účastníkem
farního shromáždění (společenství) lze být i jako individuum
více nebo méně plnící rituální povinnosti - třeba
i anonymně. Komunio ale vyžaduje radikálně prolomit hranice
a hradby anonymity s tím, že hraje podstatnou roli
vědomí: „Jsem ostatními přijímán a přijímám ty ostatní".
Koinonie má mít svůj určitý rytmus a také
řád a organizační strukturu, schopné garantovat angažujícím
se svobodný prostor, kde lze tvořit svobodně a neohrožovat
svobodu druhých. Toto se může jistě případ od případu lišit.
Pro některá společenství může být přiměřené slavit
společně nedělní eucharistii 2x měsíčně, pro jiná to může
být příliš málo nebo příliš mnoho.
Liturgie komuniální církve je slavným a
slavnostním vyjádřením radosti ze společenství s Bohem,
celou církví i slavících lidí navzájem. V modlitbě
komuniální církve nemá chybět neformální sdílení, aby prosby
a díky vyjadřovaly konkrétní díky a potřeby členů
společenství a jejich bližních. Komuniální církev slaví i
svátostně: eucharistie, smíření i další svátosti mají mít
komuniální charakter vnitřním zaměřením i formami, které toto
podporují. Ať žádnou liturgii neslaví předsedající, ale slaví
ji společenství a členové církevního společenství se svými
charismaty a službami (včetně ordinovaných) na všech liturgiích
podílejí v nejvyšší možné míře.
Ti, kteří zakusili církev jako společenství,
mohou dosvědčit, že ono společné v liturgii má konkrétnější
a uchopitelnější tvary: prosby nebo díky při eucharistické
liturgii jsou konkrétními prosbami a radostmi všech přítomných,
společné přijímání těla a krve Páně při eucharistii
s přáteli svědčí o tom, že Pán je opravdu a konkrétně
blízko skrze konkrétní bližní, atd.
Ti, kteří zakusili společně slavené smíření,
mohou dosvědčit, že ono „společenství hříšníků v milosti
Boží" je znovu výborným a osvobozujícím znamením Kristova
společenství s námi.
Diakonie komuniální církve má být také
alespoň do určité míry „společná" - lze dohodnout sbírky
na konkrétní účel a je žádoucí zaměřit diakonii konkrétním
společným směrem k charitě toho či onoho druhu.
Je žádoucí, aby také martyrie měla
společné rysy - v dnešní době může být dobrým
svědectvím do církve i mimo ni to, že komuniální církev
v tomto čase a prostoru je možná a přináší své
plody.
4. Chtít se nechat proměňovat
Slovem
Písmo je a má zůstat životodárným zdrojem
pro každého křesťana, ale komuniální církev si bez Písma jako
pramene, ze kterého se čerpá, neumíme představit. Nejde o
teorii: už jsme uvedli, že církev společenství je náročnější
než leckdy nezávazná a anonymizovatelná církev farností.
Písmo je pak nám dáno k tomu, abychom podle něj měnili naše
životy - jistě každého z nás, ale také abychom se měnili
společně - právě směrem ke společnému.
Společná četba Písma v rámci modlitby,
sdílení se nad ním, společný výklad textů např. před
přípravou eucharistické liturgie je pro život komuniální církve
nutností.
Již jsme psali, že komuniální církev má žít
ze svátostí. Svátosti slaví komunio, ale svátostný život má
být - dle našeho názoru a pokud je to jen trochu dobře možné
- pořádán „řádnými" služebníky v rámci jejich
služby i charismatu.
Míříme ale patrně do časů (nebo v nich
již jsme), kdy „řádní" služebníci mohou církvi chybět.
Komuniální církev se ambicí slavit eucharistii a jiné svátosti
nemá vzdát, snad ale může přečkat období, kdy to dočasně
není dobře možné a nárok na slavení „řádné" eucharistie
musí být na čas odložen.
Koinonie pod Božím Slovem pořádaná skrze slovo Písma však
nesmí být „odložena" nikdy!
5. Nebát se být církví jako
společenstvím i církví jako institucí
Zde vstupujeme do zdánlivě nezřetelných
prostor: říkali jsme, že církev má být společenstvím a
společenství jsme popsali jako vesměs neformální a v nejlepším
případě i přátelské a důvěryplné směřování a
vytváření společného.
Takto pojaté společenství má pochopitelně
výhody - obvykle zde není nikdo k ničemu „nucen",
života společenství se účastním, protože chci. Kéž by vždy
v církvi byla jen dobrá společenství.
Takové společenství má ovšem i nevýhody,
kterých jsme se již dotkli - oč se skupina lidí opře, jestliže
vnitřní nebo vnější tlaky rozváží společenství do té míry,
že to společné mizí v únavě, neochotě, nesmíření,
strachu, nepřátelství vevnitř nebo také v tlaku a nepřízni
zvenčí?
Oč se opřeme? Řekněme zde pro mnohé velmi
obtížný předpoklad, bez kterého ale neumíme pokračovat
v hovoru o komuniální církvi: musíme se opřít o instituci
církve, naše komuniální církev musí být nejen společenstvím,
ale i institucí církevní obce, musí být postavena, konstituována
jako společnost.
Je zvláštní, nesmírně odvážnou a málo
zajištěnou vírou nás katolíků, že neviditelnou církev
Kristovu hledáme v církvi jako instituci, konkrétněji právě
v jedné místní, partikulární církvi, církevní obci.
Odpor proti institucím je v českých zemích
značný a má své oprávnění. Mezi katolíky situaci ztěžuje
také faktická struktura sdílení jurisdikce. Jediným, kdo
v církvi římskokatolické může vybavit řádnou jurisdikcí
ordináře (biskupa) partikulární církve, je papež. Biskup pak
deleguje některé ze svých jurisdikcí na faráře, zpovědníky,
katechety. Katolík může mít někdy až dojem, že farnosti jsou
jakési pobočky vatikánské církve, že centrum církve leží
v Římě, a že záleží především na plnění náboženských
povinností. Skoro by se mohlo zdát, že v pojetí některých
znamená být katolíkem dodržovat určitou sadu pravidel -
životní nutnost „být s druhými a pro druhé" ve
společenství pak jistě může ustoupit do pozadí. Dnešní
centralizace instituční výkonné, zákonodárné i soudní moci je
navíc v dějinách církve nevídaná.
Instituce je však nezbytnou pomůckou (nikoli
nebezpečím) pro jakékoli společné fungování, které má mít
trvání a srozumitelnost a které nemá skončit tehdy, jestli na
čas zmizí hladivý „duch společenství" v únavě,
půtkách nebo námahách všedního dne.
Je téměř zbytečné dodávat, že instituční
formalismus církev společenství zabíjí a nesmí se dopustit, aby
opanoval prostor natrvalo - pak by církev společenství už
nebyla církví společenství.
Pokud má společenství odvahu stát se
institucí, konstituovat se, dát si svá pravidla, a přijmout
„formální" zodpovědnost, můžeme mít velkou naději, že
tato instituční pravidla nás přes úhory přenesou a obnovu i
onoho společného pokoje podpoří. Bez instituce je náchylnost
společenství k rozpadu a zmaru mnohem větší. Míříme zde
tedy od neformálního společenství k instituci církevní
obce.
Co institučního má mít komuniální církev o
deseti nebo dvaceti lidech? Koinonie společenství je v obci
podpořena institutem koinonie (institutem obecnosti,
schopnosti nějakého shromáždění jako obec fungovat). Z hlediska
sociologie lze mluvit o „obci" jen tehdy, jestliže členové
nejen znají, ale také vědomě a chtěně akceptují zásadně
alespoň společné hodnoty a normy života svého společenství
či obecenství (své koinonie). Platí zde dále, že každý
jednotlivec si musí být jist, že je ostatními členy obce
přijímán, že k nim patří a že může spoluurčovat
dění uvnitř obce a její působení navenek; musí se i on sám
rozhodnout k odpovídajícímu recipročnímu postoji vůči
jednomu každému. Členové obce jsou navzájem spojeni v síti
relativně stabilních sociálních vztahů; proto každá obec
potřebuje organizaci, a tím také nositele úřadu,
kteří pečují o to, aby koinonia fungovala ku prospěchu věci i
členů.
Výraz „obec" nevyžaduje nutně skupinu
vytvořenou jen z přátel důvěrných (nemá za cíl vyvářet
„primární skupinu"). Mezi sociology je názor, že obec je
(vše)obecná spíš jako „sekundární skupina". Na druhé
straně sekundární seskupení vyžadují k udržení soudržnosti a
akceschopnosti instituční momenty (etický kodex, řád, pravidla
právního řízení členstva, finanční příspěvky a pod.).
Výrazu „vztahy" nelze rozumět romanticky; vztahy kvalitní
nejsou jen ty, které působí příjemně jako romantická mimořádná
přízeň nebo jakási zamilovanost. Hodnotu vztahu dodává kvalitní
ovoce, např. pokoj, vzájemná spolehlivost případně věrnost,
podepřená zážitkem vzájemné odpovědností za jednotlivce i za
celek.
V obci mají místo instituty
demokratického rozhodování (hlasování pléna, při větším
počtu lidí pověřený menší orgán pro „běžné"
záležitosti, např. rada církevní obce). Při rozhodování mají
být i formálně respektována pravidla kolegiality a subsidiarity,
např. ordinovaní služebníci, pokud jsou členové této církve,
nemají zasahovat do rozhodování ve věcech jím nepříslušných.
Komuniální církev může mít psanou konstituci, která
vyjadřují cíle i některá nejdůležitější provozní pravidla
pro život komuniálního církevního společenství.
K institucionalizaci společenství v obci
mohou patřit „ministeria" - pověření ke konkrétním
službám pro společenství nebo za společenství navenek. Může
jít o „malé" záležitosti, např. organizování sbírek
potřebným atd.
Také vzdělávání má být podpořeno
nějakým institucionálním rámcem - komuniální církev na
svých cestách potřebuje významně vzdělanější členy než
farnost.
I institučnímu rámci patří tedy i institut
členství. Musí být zřetelné, kam sahá která odpovědnost
a musí být tak jasné, kdo je členem a kdo není členem dané
církevní obce. Členové této obce pak za obec i „formálně"
odpovídají! Církevní obec je pochopitelně otevřená, přijímá
hosty, může a má mít „čekatele členství" poutané k této
církvi i „neformálním duchem společenství" a podobně.
Nakonec ale musejí být členové komuniální církve ochotni i
schopni se ke své církvi přihlásit formou zodpovědného členství
v domovské církevní obci.
6. Mít odvahu být katolíky mimo
farnosti, ale nikoli mimo církevní kázeň
Standardní instituční podobou katolické církve
dneška jsou farnosti v neproblematizované jednotě s ostatními
partikulárními církvemi.
Zde máme obtížnou úlohu: na jednom místě
přesvědčit čtenáře, že farnosti není potřebné rozbíjet
nebo napadat - mnozí tam jsou spokojení. Ještě důležitější
než spokojenost s málem je fakt, že ne všichni katolíci
jsou schopni existovat jinak než jako pasivní konzumenti
náboženských nabídek (náboženské poučení, iniciace a
svátosti). Určitě nemají navíc být napadány farnosti konkrétní
a snižováni věřící, kteří „jenom" chodí do farnosti -
takový náš soud by byl rouháním, protože soudit nesmíme.
Řekněme však pokojně a důrazně - přestože
jsou a budou „dobré" a snad i „komuniální" farnosti,
farnosti nejsou pro komuniální církev obecně vhodné
proto, že tato forma měla historicky jiné poslání. Funkce
farnosti formoval po více než čtyři staletí ideál církve
lidové, nemá vhodné instituty pro podporu malých společenství.
Hledat, jak má být farnost komuniální církví, se může stát
lehce marností: farnost není totiž svým územně správním
charakterem určena pro důvěryplné sdílení, smiřování a
vytváření oné komuniální jednoty v rozdílnosti, což
považujeme pro církev za podstatné. Farnost je nucena klást větší
důraz na „náboženský provoz" na úkor podpory rozvoje důvěry
a naděje věřících skrze komunio. Hierarchická mocenská
struktura a klerikalizace s farnostmi spojená velmi lehce a
neopravitelně narušuje kolegialitu, subsidiaritou i komuniální
charakter církevní obce. Citlivost komuniální formy církve vůči
stávající „feudální" mocenské struktuře církve je zkrátka
příliš velká na to, aby nám investice do vytvoření „komuniální
farnosti" dávaly smysl. Nadto obzvláště ve větších městských
farnostech se věřící znají málo nebo vůbec, o pravdivém
komuniu lze stěží v takové anonymitě hovořit.
Katolík patří do konkrétní partikulární
církve, obvykle diecéze. Jak málo katolíků ale cítí závazek
svou místní církev spoluvytvářet! Pochopitelně to lze obvykle
obtížně i z praktických důvodů - farář je vždy formálně
a často neformálně „pánem" své farnosti, který řídí a
rozhoduje vše, leckdy bez jakékoli zpětné vazby; ta neexistuje
ani mezi věřícím a ordinářem a nikdo ji nepostrádá. „Lid"
pak chodí do kostela v roli onoho náboženského konzumenta,
jemuž je vyhrazena „zbožná účast", nikoli spoluvytváření.
O spoluvytváření však v komuniální církvi jde ale
podstatnou měrou - nejde o „podporu", „pomoc" nebo
„aktivní účast". Jde právě o „bytí církví" - moje
církev bude taková, jakou ji spoluvytvořím. Jistě zde dodejme,
že ovoce nedržíme v rukou: církev je institut lidmi
vytvořený; plodnost dává či nedává Duch.
Vykročit jako katolík k tomu být církví
mimo farnosti není dnes u nás obvyklé. Snad je na i místě pro
mnohé se nejprve poctivě pokoušet věřit ve farnosti. Nedokáži-li
to, nemusím se bát z farnosti vykročit na cestu za komuniální
církvi nefarnostního typu. Zkušenosti odjinud navíc ukazují, že
mezi různými nefarnostními církevními skupinami a farností
může fungovat dobrá a přátelská spolupráce.
7. Chtít nebýt sektou
Být katolíkem v partikulární církvi mimo
farnost je dnes tedy zatím u nás neobvyklé. Lze to vůbec, aniž
bychom se stali sektáři nebo schizmatiky a „velkou" církev
vlastně opustili? Připomeňme si zde, jak církvi rozumíme.
Věříme, že jedna „velká" církev Kristova se plně děje
v daném místě a času v konkrétních místních
(partikulárních) církevních společenstvích.
Ovšem stačí takovému společenství
přesvědčení, že takovou církví prostě „je", aniž by si
toto třeba sebelepší přesvědčení byla ochotna jaksi ověřit
zvenčí? Pokud postačí pouze „vnitřní a dobré
přesvědčení", že cesta našeho společenství je správná,
vydáváme se nenápadně na cestu pryč od Kristovy církve, k níž
patří opravdová potřeba jednoty.
Katolická partikulární církev, která sektou
být nechce, musí hledat „řádné" cesty, jak sektou nebýt.
Nebýt sektou znamená zůstat otevřenou ideově, kázeňsky i
hlavními formami existence náboženské křesťanské obce (hlásání
Božího slova, slavení svátostí). Jednota zůstává jednotou
různých, ale nevyžaduje uniformitu. Nebýt sektou znamená být
dále ve spojení s jinými partikulárními církvemi a tím ve
spojení s „celou" církví. Co ale znamená toto spojení?
Po většinu historie katolické církve jsou prostředníkem jednoty
mezi různými místními církvemi biskupové. Jejich úkolem je
garantovat jednotu, apostolicitu i katolicitu (všeobecnost) daného
společenství. Odpovídá-li za dané církevní společenství
„řádný" biskup, je cesta ke katolicitě daného společenství
otevřená, protože biskup ordinář odpovědně vybírá a vzdělává
své spolupracovníky v presbyterátu.
Najdeme pochopitelně další znamení jednoty,
jako je např. respekt k živým tradicím liturgie. Ta má mít
jistě tvůrčí charakter s aktivním přispěním podle
možností a charismat všech slavících.
„Nebytí sektou" se realizuje i
prostřednictvím návštěv v jiných společenstvích
podobných i méně podobných; pro komuniální církev je taková
síť vazeb obzvláště důležitá, protože vzájemného
povzbuzení na těchto cestách není dnes nikdy dost. K nebytí
sektou komuniální církevní obce patří také ekumenická
otevřenost.
Komuniální církev chceme vytvořit naší
nadějí a naším úsilím. Běda však, pokud si ji současně
nechceme nechat darovat jako dar. Přijetí institučního rámce
katolické církve je u katolíků odvážným i riskantním znamením
takového daru. Zda to je možné bez toho, aby nastal rychlý nebo
pomalý kolaps církve jako komunia, je možným rizikem takového
kroku. Církev jako společenství ale má mít schopnost se s nároky
instituce vyrovnat: jen ve spojení společenství věřících a
instituce katolické církevní obce může naše snažení nakonec
přinést plody, které si přejeme.
Převzato z
http://www.rkckomunio.cz/
Odkaz na knihu Lidé jako Boží příběh Edwarda Schillebeeckxe.
Srv. jedna reflexe návštěvy Benedikta XVI. v ČR, Lenka
Procházková, Právo, 30.9.2009.
Srv. konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium (LG),
čl. 8,2. „Místní církev" je překlad latinského „ecclesia
particularis".
Slavný i kontroverzní termín II. vat. koncilu, srv. LG 26.
K označení Večeře Páně jako „mše" můžeme mít
jistě výhrady, zkratka je však působivá.
Srv. http://www.rkckomunio.cz/jorissen_cirkev_jako_komunio.
Lze zde ovšem namítat, že touha i nárok církevní obce na
eucharistii relativizuje kritérium „řádnosti". Z určitého
pohledu může být „eucharistie bez kněze", jak ji znají
některé základní skupiny (srv. např.
http://www.rkckomunio.cz/basisViden2009) pro danou církevní obec
„řádnějším" stavem než situace, kdy eucharistie není
slavena vůbec.
Poslední komentáře