V hlubině srdce

Křesťanství má k mystice trochu zvláštní, jakoby nevyjasněný vztah. Na jednu stranu mnoho jeho tradic mystické zkušenosti dává důležité místo a uctívá její představitele, na druhou stranu však jiní křesťané přílišné soustředění na své nitro kritizují jako útěk od misijních a diakonických povinností anebo - což je ještě horší - mystiku vytěsňují jako něco, co se týká pouze vyvolených „supervěřících" v klášterech, zatímco běžnému jedinci postačí vedle mravného chování občas odrecitovat modlitbu a navštívit bohoslužbu.

Ježíš na rozdíl třeba od Buddhy nebyl v první řadě učitel individuální mystiky. Většina jeho řečí se týkala jiného tématu: činné lásky jako přípravy na blízký příchod božího království, jež v žádném případě nechápal jako blaženství pouze individuální. Vnímat Ježíše jen jako muže praxe a populárního řečníka, neustále obklopeného davy, je však také velmi jednostranné. Právě v klíčových okamžicích života ho bible ukazuje jako mystika o samotě vášnivě komunikujícího se Satanem (Mk 1,13 par.) i Bohem (Mk 14,32-39 par.). Ano, žádný náznak mnišské kontemplativní životní dráhy, žádný trvalý odchod od lidí do izolované poustevny, žádná výzva k definitivnímu stáhnutí se z labyrintu světa do lusthauzu srdce - ale přesto jasný příklad toho, že člověk nemůže vystačit pouze s vnější praxí, že životní výhybky se nastavují a klíčová rozhodnutí dělají před tváří Nejvyššího v samém jádru lidské bytosti, v hlubině srdce. „Kdož doma v srdci svém sedě s jediným Pánem Bohem se uzavírá," možná „k pravému a plnému mysli uspokojení a radosti" přes Komenského ujištění nepřijde; může přece tak jako Ježíš zakusit i hodinu krvavého potu - vždyť lidské srdce není lusthauz, rajské útočiště, ale v nejlepším případě jen oko uragánu. Přiblíží se však takový člověk ideálu ještě důležitějšímu: autentickému, vnitřně pravdivému postoji. Správně pojatá křesťanská mystika napomáhá tomu, aby praxe ani zbožnost nezůstala na povrchu, neřídila se pouze zvyklostmi a vnějškovými ohledy, ale vycházela ze „srdce", tedy z hloubi bytosti, a také aby člověk před tváří boží dokázal své já vychovávat, korigovat, vést a nechat zrát.

V tomto čísle Getseman přinášíme dva příspěvky z 30. setkání zájemců o teologii, jež se konalo před rokem, 21. až 22. května 2010, na téma Mystika v centru nebo na okraji(?): zkušenosti různých náboženství. Zenový mistr Fumon S. Nakagawa hovořil o oprošťujícím a projasňujícím významu mystiky ve svém náboženství, Ivana Macháčková zkoumala ignaciánské exercicie.

Vedle mystiky se věnujeme ještě dalším tématům. Zejména katolíkům je adresována úvaha Martina Šályho Na cestě za komuniální církví. Zabývá se otázkou, zda a jak je možné založit, vést a prožívat katolickou obec, jež by byla zároveň komuniem, společenstvím. Komunio je intimnější a křehčí než tradiční farnost, a právě proto může pro mnohé být i šancí a přinést ovoce, které by ve farnosti jen těžko vzešlo.

A konečně je tu (sebe)kritický příspěvek Petera Admiranda na téma misií. Snad se mu misie jeví až příliš temně, je to však lépe než si lhát do kapsy o jejich skvělosti.