„Vášnivě zastávám jednotu Těla Kristova“

Cesta společenství, kterou vytyčilo Taizé

Kristus společenství

Kdybychom se byli zeptali bratra Rogera, co je jádrem jeho křesťanské víry, možná by byl odkázal na svou matku, která říkávala, že jí úplně stačí Janův výrok „Bůh je láska". I pro něho bylo toto slovo srdcem evangelia. Představa Boha jako přísného soudce napáchala ve svědomí mnoha lidí mnoho škody. Naproti tomu bratr Roger tvrdil: Bůh umí jen milovat.

Občas říkával mladým lidem v Taizé: „Kdyby byl Ježíš nevstal z mrtvých, nebyli bychom tady." Zmrtvýchvstání je středem víry, je znamením, že láska Boží je nekonečná. Ona znovu shromáždila učedníky rozptýlené na Velký pátek a shromažďuje křesťany i nadále: Jejím prvním plodem je nové společenství, které vyšlo z jejího tajemství.

„Unum necessarium", s nímž všechno stojí a padá, je zmrtvýchvstalý Kristus, přítomný uprostřed nás a s námi spojený, který nás sjednocuje. Bratr Roger ho nazýval „Kristus společenství".

Rád bych shrnul, co nás v Taizé přivedlo k tomu, že prožíváme „vášnivě jednotu těla Kristova". Nemohla by naše zkušenost pomoci i jiným mimo Communauté de Taizé, aby pokročili dále na cestě smíření?

Společenství jako přijatý dar

Ve své poslední knize, která vyšla několik týdnů před jeho smrtí, bratr Roger napsal: „Kéž bychom si dokázali stále připomínat, že Kristus je společenství... Nepřišel na zem, aby založil další náboženství, nýbrž aby všem lidem zvěstoval společenství v Bohu. ... ‚Společenství‘ je jedním z nejkrásnějších názvů pro církev."

Život bratra Rogera a naší komunity je ve znamení Ježíšových slov: „...aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." Tato slova - „aby všichni byli jedno" - byla často interpretována jako požadavek, který je třeba uskutečnit. Především však vyjadřují Kristův dar lidstvu: On nás nese v sobě, umožňuje nám spolu s ním vejít ve společenství Trojice, činí nás „účastnými božské přirozenosti". Nemodlí se o to, aby všichni byli jedno, nýbrž aby všichni byli „v nás" jedno. Můžeme být ortodoxní teologii nekonečně vděčni za to, že se právě na toto zaměřuje tak hlubokým způsobem.

Kristus prosí, aby „všichni" byli jedno. Tento dar není vyhrazen několika málo lidem, je nabízen všem křesťanům a nadto zamýšlen pro všechny lidi.

K vykoupení patří dar jednoty: jednoty lidí s Bohem, vnitřní jednoty jako uzdravení každé osoby, jednoty celé lidské rodiny a celého stvoření. Nemůžeme přijmout jednotu s Bohem, aniž přijmeme jednotu všech lidí. Církev existuje, aby byla viditelným znamením, svátostí této skutečnosti. „Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva." (Lumen Gentium)

Ekumena a společenství v Bohu

Je-li společenství darem Božím, nemůže být ekumena primárně lidskou snahou o harmonizaci různých tradic. Musí nás uvést do pravdy vykoupení Krista, jenž se modlil: „Chci, aby byli se mnou tam, kde jsem já." Apoštol Pavel to řekl takto: „Náš život je skryt spolu s Kristem v Bohu."

V ekumeně jde především o to, usilovat o život ve společenství s Bohem, v Kristu, skrze Ducha svatého. Je pravda, že cesty k uskutečnění tohoto společenství, jak nám je ukazují církve a církevní společenství, jsou mnohdy odlišné. Čím hlubší je však příslušnost každého jednotlivce ke Kristu, tím spíše pohlíží na druhé lidi správně: Vidí v nich sestry a bratry. Je však třeba jít ještě dále: Rozpoznávat v druhých sestry a bratry je znamením autentické příslušnosti ke Kristu.

Proto musíme pročišťovat způsob naší víry, stále znovu uskutečňovat „obrácení" v církvi, jež je „ecclesia semper reformanda".

Jeden z dokumentů, které vydala Groupe des Dombes [Skupina z Dombes], formuluje, na jakém základě máme stavět - vybízí, abychom dávali přednost křesťanské identitě dané křtem před identitou konfesní. Tento dokument rozlišuje identitu a) křesťanskou (danou křtem), b) církevní a c) konfesní; jejich pořadí je přitom dáno klesající závažností. Říká se v něm, že konfesionalismus „staví toto pořadí na hlavu": Dnes „se křesťanská identita omezuje na církevní identitu a ta opět na konfesní identity", takže se konfesní identita klade na první místo. Dokument apeluje na církve, aby se zaměřily na „dynamiku obrácení".

Usmíření jako výměna darů

V průběhu století si křesťané zvykli na to, že jsou rozděleni, jako by to bylo normální. Bratr Roger nás bratry upozorňoval, že je nutno připravovat smíření zdůrazňováním toho, co je v jednotlivých tradicích nejlepší. Pak může dojít k výměně darů: Budeme se dělit o to, co jsme přijali od Boha, a vidět dary, které od Boha přijali druzí. Kdyby křesťané takto nespojili dary Ducha svatého, jak by mohli svědčit uprostřed lidské rodiny o jednotě a míru?

Výměna darů už započala, vzájemné oceňování se prohloubilo. Mnozí pochopili, že určité aspekty tajemství víry byly uplatňovány v jiných tradicích lépe než ve vlastní. Jak postoupit při sdílení darů ještě dále? A o jaké dary přitom jde?

Pro křesťany východní církve bylo těžištěm Kristovo Zmrtvýchvstání, které již ozářilo svět. Není snad právě tím vysvětlena skutečnost, že mnozí z nich dokázali v posledních stoletích vzdorovat utrpení, trvajícímu často po celá desetiletí? Východní církev zachovala věrnost učení církevních otců. Mnišství, které je jejím darem západní církvi, obohatilo celou církev o kontemplativní život. Mohli by se západní křesťané ještě více otevřít těmto pokladům?

Křesťané reformace zdůrazňovali určité skutečnosti evangelia: láska Boží je darem, který si nemusíme předem zasloužit; Bůh přichází skrze své Slovo a jde vstříc každému člověku, který je slyší a uskutečňuje; pouhá důvěra ve víře vede ke svobodě dětí Božích, k bezprostřednosti života s Bohem dnes a tady; společný zpěv dává slovu Božímu vstoupit do našeho nitra. Což nejsou tyto hodnoty, pro křesťany reformace tak zásadní, důležité pro všechny?

Katolická církev uchovávala po celé dějiny viditelnou univerzálnost společenství v Kristu. Nepřetržitě hledala rovnováhu mezi místní církví a církví světovou - jedna bez druhé nemůže existovat. Úřad sloužící společenství na všech úrovních přispíval k zachování jednomyslnosti ve víře. Nemohli by všichni pokřtění najít větší pochopení pro službu tohoto úřadu?

Cesta bratra Rogera

Považovali představitelé různých církví bratra Rogera za bratra ve společenství Kristově právě proto, že až do konce důsledně zastával vizi církve jako společenství všech pokřtěných? „Kéž by nás jeho svědectví ekumeny svatosti inspirovalo na naší cestě k jednotě," napsal papež Benedikt XVI. pět let po jeho smrti. Patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole připojil: „Toto hledání jednoty, v radosti, skromnosti, lásce a pravdě, ve vztahu k druhým (‚svátost sourozenectví‘) i k Bohu (‚svátost oltáře‘), je esencí přístupu, jenž se zrodil v Taizé." „Cesta bratra Rogera a jím založeného společenství se vyznačuje věrností naukám církevních otců, kterou bratr Roger spojil s tvůrčí aktualizací při misionářské službě mezi mládeží," zní komentář patriarchy Kirilla z Moskvy. A generální tajemník Ekumenické rady církví Olav Fykse-Tveit připomněl, že to, co dokázal bratr Roger, „inspirovalo církve na celém světě."

Bratr Roger žil v Kristu. Byla to právě tato skutečnost, co mu umožňovalo vnímat Boží přítomnost v druhých? Rozštěpení na různé tendence mu v tom nezabránilo. Např. na II. vatikánském koncilu, kde byl přítomen jako pozorovatel, mnozí žasli, že si dokázal vytvořit právě tak bratrský vztah ke kardinálu Ottavianimu jako k Domu Hélderu Câmarovi. Považoval za „nositele Krista" dokonce i ženy a muže, kteří se osvědčují ve službě bližnímu a míru, aniž výslovně vyznávají víru: napsal, že „mnozí z nich nás předejdou do království Božího."

Na své cestě se nikdy neobával, že by mohl ztratit vlastní identitu. Identitu křesťana spatřoval především ve společenství s Kristem, které se rozvíjí ve společenství všech, kdo náležejí Kristu. Učinil krok od dob reformace nevídaný, takže nakonec mohl říct: „Nalezl jsem svoji identitu jako křesťan tím, že jsem v sobě samém usmířil víru svého původu s tajemstvím víry katolické, aniž jsem s kýmkoli přerušil společenství." A někdy dokonce dodával: „...a s ortodoxní vírou," protože k ortodoxním církvím cítil velkou blízkost.

Vstoupit do společenství s druhými bez odtržení od vlastních kořenů, to byl přístup naprosto nový, a proto mohl být snadno mylně interpretován a nebyl vždy pochopen v celém svém dosahu.

Communauté de Taizé je podobenstvím společenství

Jako úplně mladý člověk vycítil bratr Roger intuitivně, že život ve společenství, jehož členové neustále usilují o vzájemné smíření, se může stát znamením. Podle jeho slov je prvním posláním Taizé být podobenstvím společenství.

V reformovaných církvích ovšem mnišský způsob života vyhasl. Aniž by popřel svůj původ, vyvolal bratr Roger v život tzv. Communauté de Taizé, komunitu překračující hranice protestantismu, která vyrostla z nerozdělené církve a svou pouhou existencí se nesmazatelně spojila s tradicí katolickou i ortodoxní.

Byl přesvědčen, že taková komunita je schopna zviditelnit jednotu Těla Kristova, která je nejen naším cílem v budoucnu, nýbrž již existuje v Bohu. Církev je rozdělena, ale ve své hlubině je celistvá. V srdci Božím je jediná. Je tedy na nás, abychom vytvářeli místa, kde se tato jednota může hmatatelně projevit.

V knize o Communauté de Taizé napsal ortodoxní teolog Olivier Clément několik řádek, které pomohly nám samým lépe pochopit náš způsob života: „Existuje vlastně jen jediná církev, skrytý základ všech církví, a proto je nutno jednotu nikoli budovat, nýbrž odkrývat; zjeví se nám církev nerozdělená, která je dnes - při vší křečovité posedlosti identitou - rozhodujícím fenoménem naší doby." Olivier Clément tuto myšlenku dále aplikuje na naši Communauté: „Taizé je podobenstvím, protože připomíná, že roztržená církev je celistvá. Lidé přibíjejí Tělo Kristovo na kříž, když se je snaží roztrhnout. A zároveň je nemohou roztrhnout, protože církev je ve své hloubi jedna."

Bratr Roger byl tak naplněn myšlenkou nerozdělené církve, že si přál (ač byl sám od narození členem reformované církve), aby se Communauté, kterou vyvolal v život, stala anticipací společenství s katolickou církví a s ortodoxními církvemi.

Naše Communauté hledala velmi brzy způsob, jak společenství s ortodoxními církvemi vyjádřit. Již roku 1965 vyslal patriarcha Athenagoras do Taizé mnichy, kteří s námi sdíleli mnišský život po řadu let. Přátelské, na důvěře založené vztahy s ortodoxními církvemi se od té doby ještě prohloubily.

Protože se Communauté skládá z bratrů katolických i evangelických, vyvstala naléhavá otázka: Jak lze překonat rozkol mezi těmito dvěma tradicemi?

V osobním životě bratra Rogera se postupné uskutečňování plného společenství s katolickou církví konkretizovalo dvěma věcmi: přijímáním eucharistie a nezbytným uznáním úřadu římského biskupa. Nepovažoval to za projev „ekumeny návratu", protože podle jeho názoru katolická církev od Jana XXIII. a II. vatikánského koncilu už plní podstatné požadavky reformace: uznává prvořadý význam milosti Boží, svobodu svědomí, zaměření víry na Krista a důležitost bible. A jistě by byl rád u toho, když roku 2008 připomněla biskupská synoda v Římě, věnovaná Slovu Božímu, že dvě skutečnosti již dnes všechny křesťany sjednocují: křest a Slovo Boží.

Cesta bratra Rogera je složitá, náročná a my ji zdaleka nemáme za sebou. Jako jeho následovníci chceme způsobem života anticipovat smíření, žít už teď jako usmíření, a tím připravovat - jak doufáme - teologický krok vpřed. Nebyla snad v dějinách církve žitá víra vždycky předchůdkyní teologických formulací? Proto naše Communauté uskutečnila dva kroky:

• Od roku 1973 se všichni (se souhlasem a podporou místního biskupa zAutunu, do jehož kompetence Taizé spadá) účastníme katolického přijímání. Byla to pro nás jediná schůdná možnost, jak společně slavit Večeři Páně. Výzkum voblasti ekumenické teologie (především poznatky týkající se významu eucharistie jako památky, knimž došel bratr Max) nám umožnil dospět ktotožnému chápání eucharistie.
• Několik let předtím, na výročním zasedání bratrské rady vr. 1969, konstatovali bratři, že již pouhá přítomnost katolických bratrů byla pro Communauté popudem k tomu, „že žijeme stále intenzivněji vpředjímání jednoty, sdílejíce společenství sčlověkem, jenž je držitelem úřadu služebníka služebníků Božích." Bratr Roger svého času často mluvil o tom, jaký význam má univerzální pastýř pro jednotu křesťanů, a nejednou citoval mladého Martina Luthera, který křesťany odpadlé od římské církve zval: „Pospěšte sem a neutíkejte, nýbrž pláčem, napomínáním a přemlouváním vskutku vše uveďte do pohybu." Naše Communauté dospěla kpřesvědčení, že smíření nekatolíků sřímskou církví se neuskuteční tím, že se jí budou neustále klást podmínky, nýbrž tím, že se jí bude pomáhat, aby se sama dále zvnitřku vyvíjela. Dvacáté století ukázalo, jak značně je Petrův úřad schopen proměny. Jan Pavel II. sám nekatolíky vyzýval, aby tomuto vývoji napomáhali.

Bratři naší Communauté pocházející z rodiny evangelické uskutečňují oba tyto kroky, aniž tím jakkoli popírají svůj původ; je to pro ně naopak rozšíření jejich víry. Bratři pocházející z rodiny katolické se v duchu II. vatikánského koncilu otevírají otázkám i víře reformovaných církví a pociťují to jako obohacení. Stalo se to pro nás něčím zcela přirozeným. A pokud se přitom někdy musíme omezovat či něčeho zříkat (může snad nastat smíření bez ústupků?), pak ve srovnání s tím je obohacení života v usmířeném společenství nesrovnatelně důležitější.

Přechodné období na cestě ke smíření

Týden co týden jsou našimi hosty v Taizé mladí lidé ze všech zemí Evropy a také z jiných světadílů - se všemi svými odlišnostmi. Modlitba, ke které se scházíme třikrát denně, nás všechny dohromady staví do přítomnosti Kristovy a Duch svatý nás v modlitbě sjednocuje. Biblická výuka, kterou mladým denně poskytujeme, umožňuje čerpat z pramene, jenž je všem společný. Také s nimi přemýšlíme o tom, jak budou moci v tomto hledání pokračovat po návratu do každodennosti.

Chceme mladým lidem umožnit, aby vytušili něco z takto viditelné „jediné církve Páně" a přitom respektovali tradice různých církví, což nevyhnutelně zahrnuje i napětí. Máme zkušenost, že mnozí z nich se po dnech strávených z Taizé aktivněji angažují ve své domovské církvi a přitom citlivěji vnímají univerzální církev.

Nemyslíme si, že jsme našli řešení. To, co děláme, je nedokonalé. Víme, že naše situace je prozatímní a žijeme v očekávání plné, zcela uskutečněné jednoty. Viditelnost jednoty, o niž naším způsobem života usilujeme, neřeší všechny problémy. Ale snažíme se vstoupit do dynamiky smíření; ta by měla naučit rozdělené křesťany vzájemně si naslouchat, obnovovat vlastní lišící se tradice, rozlišovat mezi tradicí církve a tradicemi církví, jež jsou pouhými zvyky, a směřovat k ekumeně, která se nespokojí s tím, že ponechá křesťany ve vyjetých paralelních kolejích.

Eucharistie a služba

Společenství, které nabízí Kristus, dělá z jeho učedníků lidi otevřené vůči univerzálnosti. Dává jim odvahu vyjít druhým vstříc, věnovat se nejslabším, lidem, kteří jsou na tom hůře než my, a vydat i za těmi hledači Boha, kteří náležejí jinému náboženství, nebo za těmi, kdo žijí zcela bez vztahu k Bohu. Je mnoho míst, kde křesťané různých konfesí prožívají tuto otevřenost společně.

Je velmi vhodné, že jsme na Zelený čtvrtek zváni, abychom vzpomněli ustavení eucharistie a zároveň mytí nohou. Mezi oběma gesty je těsný vztah. Ježíš jimi možná lépe než slovy ukazuje, co je jádrem evangelia: „Miloval své, kteří byli ve světě, miloval je až do konce" (J 13,1). Slavení eucharistie zve k „mytí nohou", což znamená jít jako Ježíš ve službě druhému až k dokonalosti, milovat tak, jako miloval on.

Bratr Roger často opakoval: „Bůh je spojen s každým člověkem bez výjimky." V jeho srdci měli místo všichni lidé, ze všech národů, zvláště nejchudší, mládež a děti. Tato vize univerzálního společenství vedla k tomu, že jsme založili několikačlenné skupiny bratrů, kteří sdílejí život nejchudších obyvatel Afriky, Asie a Jižní Ameriky a snaží se i navazovat spojení mezi kulturami a národy.

Tito bratři nemají prostředky k odstraňování nespočetných případů nouze. Ale pro mnohé z nich se stalo denní prodlévání před eucharistií pramenem života, pramenem, který jim umožňuje „mýt nohy" lidem v jejich čtvrti prostě tím, že jsou s nimi. A postupně se rodí malé solidarizující se iniciativy. Jsou to jen náznaky, ale mohou razit cestu Kristu, jenž přetváří lidi, a v srdci světa otvírat obzor naděje.

Protože Kristus přišel „aby shromáždil rozptýlené děti Boží", považujeme za „unum necessarium" být v něm jedno. Kristus je dobrý pastýř všech lidí. Je také dveřmi k Otci a k druhým. Vejdeme těmito dveřmi do Otcova domu, abychom se všichni znovu sešli? Taková dynamika by byla oporou naší církve, naplněné Kristovou radostí a důvěrou, že nám Duch svatý bude krok za krokem ukazovat cestu do budoucnosti.

Z Concilia 2/2011 přeložila Helena Medková