Být křesťanem v dnešní době

Co znamená být dnes křesťanem? Co vlastně dělá v našem postmoderním světě člověka křesťanem? A má vůbec víra v Ježíše Krista budoucnost?

Na tyto otázky, které si v současné době klade mnoho lidí, neexistují jednoduché odpovědi. Ale existují svědectví těch, kdo se pokoušejí jít po cestě vytyčené Ježíšem z Nazareta.

První lidé, kteří následovali Ježíše, nazývali sami sebe „lidmi cesty" a také druzí jim tak říkali (Sk 9,2; 18,25-26; 19,9.23; 22,4; 24,14.22). Jménem „křesťané" začali být označováni teprve později, v Antiochii (Sk 11,26). První Ježíšovi stoupenci se považovali za putující do lepšího, ideálního světa, o němž mluvili jako o nebeském království nebo o království Božím. Následovali Ježíše po cestě, kterou on svým životem a smrtí kráčel před nimi. Nemysleli si, že už jsou u cíle, že snad jsou dokonalí nebo mají odpověď na všechno. Byli jako poutníci - na cestě.

Mnozí z nás vidí svoji vlastní situace velmi podobně. Jsme lidé cesty - lidé kráčející po Ježíšových cestách. Nemáme odpověď na všechno a také jsme ještě nedošli k cíli, ale máme směr - směr, který nám udává Ježíš.

Na naší cestě jsme vedeni určitými hodnotami a určitou vírou. První část tohoto příspěvku se tedy zaměří na naše hodnoty, převzaté od Ježíše, a druhá na naši víru, která nás žene vpřed. Nebudu vůbec mluvit o tom, čím se křesťanské hodnoty liší od hodnot jiných náboženství nebo životních filosofií, ani čím se křesťanská víra liší od kterékoli jiné víry. Chci prostě jen podat svědectví o hodnotách a obsahu víry, které nám na naší cestě ukazují směr.

Naše hodnoty

Kázání na hoře bylo často považováno za kámen úrazu. Křesťané i nekřesťané je hodnotili jako nádherný ideál - nádherný, ale beznadějně nerealistický. Hodnoty obsažené v horském kázání i na jiných místech evangelií se ostře odlišují od hodnot vyzvedávaných prakticky všemi lidskými společnostmi či civilizacemi. Které hodnoty to jsou?

Zaprvé a především je to bezpodmínečná láska. Zatímco většina lidských společností a civilizací by od nás spíše očekávala, že své nepřátele budeme nenávidět, označoval Ježíš za hodnotu, že své nepřátele milujeme, že se modlíme za ty, kdo nás pronásledují, konáme dobro těm, kdo nás nenávidí, a žehnáme těm, kdo nás proklínají (Mt 6,43-44; L 6,27-28). To není nějaká nová soustava pravidel, kterou je dodržovat do slova a do písmene. Tady se spíše výstižně popisuje, jaký by měl být vzájemný vztah lidí: bezpodmínečný. Láska, péče a účast, kterou lidé věnují jeden druhému, je dnes stejně jako tehdy do značné míry vázána na podmínky: Miluji tě s podmínkou, že ty mě také miluješ, že mě neproklínáš a nepronásleduješ, že patříš k téže rase, třídě, národnosti a rodině jako já - a s podmínkou, že nejsi můj nepřítel.

Rodiče si zpravidla uvědomují, jak je to nebezpečné, když člověk své děti nemiluje bezpodmínečně. Mám tě rád, když jsi hodný a děláš, co ti říkám. Takovou lásku dítě nepotřebuje. Dítě musí cítit, že je milováno v každém případě - bezpodmínečně.

Tento druh lásky chtěl Ježíš rozšířit za hranice rodiny, národa a jakékoli myslitelné skupinové identity, abychom byli schopni milovat bezpodmínečně všechny lidi - bez ohledu na to, kdo jsou, co udělali a jaký je jejich postoj k nám.

S touto láskou je těsně spojena další hodnota, kterou evangelium výslovně zdůrazňuje: ochota odpouštět. Ježíš vyzval Petra, aby odpustil ne sedmkrát, nýbrž sedmdesátkrát sedmkrát. O odpuštění mluvil často, ale nejsilnějším příkladem naprosto bezpodmínečné ochoty odpouštět je určitě výjev ze známého podobenství, kdy otec objímá ztraceného syna (L 15,11-32).

Třetí hodnotu by bylo snad možno označit slovem egalitarismus. Ježíš zastával absolutní rovnost. Choval se ke všem se stejnou úctou a respektem: k mocným i slabým, bohatým i chudým, ke slepým, chromým, mrzákům, žebrákům, k učencům i prostitutkám, velekněžím i hříšníkům, pánům i otrokům, k mužům, ženám i dětem, k Židům, Samaritánům i Římanům. Přisuzovat všem stejnou důstojnost a stejnou cenu, to zní docela nevinně, ale v praxi by to otřáslo kulturními, politickými, ekonomickými a náboženskými strukturami téměř každé společnosti. Většina lidí odvozuje svůj postoj k druhým od jejich funkce či postavení v rámci společnosti nebo církve. Kromě toho Ježíš učil své následovníky, že mají sestoupit po společenském žebříčku privilegií a prestiže, spokojit se se zadními sedadly a nečinit si nárok na čestná místa. „Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (L 14,11) Pokora je křesťanská hodnota, která se velmi oceňuje, ale jen zřídka praktikuje.

I spravedlnost chápe Ježíš jinak. Byl pro nesebestřednou spravedlnost. Spravedlnost tedy neznamená pomstít se, nýbrž nastavit druhou tvář. Skutečná spravedlnost také neznamená závidět druhému jeho štěstí, jak činili dělníci z podobenství o vinici. Skutečná spravedlnost se ze štěstí druhého raduje. Když se starší bratr z onoho podobenství cítí nespravedlivě odstrčen, protože návrat ztraceného syna se slaví hostinou, žene ho spíše žárlivost než opravdový smysl pro spravedlnost. Pravou hodnotu vidí Ježíš v nesobeckém zájmu o druhé lidi a jejich potřeby.

Ještě zřetelněji je to vidět na Ježíšově postoji k penězům a majetku. „Prodej, co ti patří, a peníze rozdej chudým", říká (Mt 19,21). Jinými slovy: Nepečuj jen o vlastní potřeby, nýbrž i o potřeby druhých, hladovějících, žíznících, nahých a bezdomovců. Dělit se s chudými - to je jedna z nejcharakterističtějších hodnot, které Ježíš zdůrazňuje.

Radikalita Ježíšovy nesobecké lásky se ovšem nikde neprojevuje zřetelněji, než v jeho ochotě pro druhé trpět a zemřít. Chtěl raději sloužit, než si nechat sloužit, a to až do krajnosti - položil za druhé život, obětoval sám sebe, podstoupil bolestnou, pokořující a hanebnou smrt na kříži. Kříž je otřesným symbolem Ježíšových nesobeckých hodnot.

To jsou naše hodnoty, hodnoty lidí na cestě - ne proto, že bychom je už teď a tady dokonalým způsobem žili, nýbrž proto, že vyjadřují, v co doufáme a oč usilujeme. Jsou kursem našeho putování po Ježíšově cestě. Nemáme tušení, kolik času budeme potřebovat, abychom se dostali do světa tak nesobecké lásky (do království Božího). Už jsme urazili kus cesty, ale zcela nepochybně musíme jít ještě mnohem dál. Možná to bude trvat stovky tisíc let. To není mnoho, uvážíme-li, jak dlouho už podle dosavadních znalostí vědy trvá vývoj universa.

Co ale při tomto putování máme, je nové smýšlení, „Kristovo smýšlení", jak říká Pavel, vědomí, že na základě našeho lidství jsme jedno. Veškerá tato nesobecká láska pramení z vědomí, že jsme jako lidé spolu nerozlučně spojeni. Máme milovat bližní jako sebe samy, protože moje já a tvoje já jsou koneckonců jedno jediné Já. Proto mohl Ježíš říci: „Cokoliv jste učinili někomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Identifikuje se se všemi, hladovými, nemocnými, zajatci a cizinci, protože jsou všichni v širším, všeobecném smyslu jím samým (Mt 25,34-46).

Jsem tedy určeni k jednotě. Jsme na cestě do světa široké lidské solidarity, do světa po všech stránkách smířeného, do světa míru, harmonie a štěstí. Toto, a nic menšího, je náš křesťanský ideál. A v podstatě právě toto také všichni chceme - navzdory našemu zdánlivě nepřekonatelnému sobectví. Všichni máme sklon zabývat se jen sami sebou, a přesto jsme z Ježíšova pohledu stvořeni k lásce a jednotě. A na hlubší úrovni právě po tom toužíme. Ve skutečnosti už jsme jedno, patříme k sobě. Jsme povoláni k tomu, abychom si tuto skutečnost uvědomili a žili ji.

Fakticky je naším určením nejen jednota lidstva, nýbrž jednota všech věcí, veškerého bytí. Na své cestě si také znovu silněji uvědomujeme svoji jednotu s přírodou a s celým universem.

Cesta je to ovšem dlouhá a namáhavá. U nás v Jižní Africe je nedostatek jednoty přímo do nebe volající. Vznikla tam zvláštní směsice národů, kultur a hodnot. Naše dějiny jsou plné rasismu, útlaku, násilných konfliktů a hluboké nenávisti. Ušli jsme už kus cesty - a přitom zjišťujeme, že jsme se jednotě a smíření nikde nepřiblížili na dosah. Naším problémem také není jenom rozdíl rasy a kultury. Hodnoty, jež naše společnost uznává, jsou vzájemně protichůdné, jejich směsice je udivující. Jedinou společnou hodnotou jsou dnes peníze, což nezřídka vede k vykořisťování chudých, ke korupci, podvodům a zločinům. Máme pozoruhodně dobrou ústavu, ale příliš mnoho lidí stále ještě věří na nátlak a násilí. Pro mnoho lidí nemá život - dokonce jejich vlastní život - velkou cenu. Mnozí se chtějí prosadit jako individuum, jiní jako skupina. Ale neprojdeme-li procesem překonávání vlastního ega a směřování k ideálu nesobecké lásky, nepoznáme nikdy ani v náznaku mír, harmonii a štěstí. To je cesta, kterou máme před sebou.

Ne všichni křesťané si osvojili Ježíšovy hodnoty. Církev jako instituce v tomto směru silně pokulhává. Často se nechává vést hodnotami „světa", a ne hodnotami Ježíšovými. Ve své slabosti často neděláme to, co kážeme. Vždycky však bylo dost svatých a mystiků, kteří brali Ježíše vážně, a takoví jsou i dnes. Dveře jsou úzké. Cesta je namáhavá a velmi, velmi dlouhá. A v dnešní době po ní kráčí jen málo lidí. Budoucnost bude přesto úplně jiná. To je naše naděje.

Naše víra

Ježíš se snažil v druhých probouzet a živit víru. On sám žil z víry a každému, kdo byl uzdraven na těle nebo na duchu, říkal, že ho uzdravila jeho víra (Mk 5,34.36; 10,52; Mt 8,13; 9,28-29; 15,28; L 17,19). Mužům a ženám, kteří ho následovali, někdy říkal, že jejich problémem je malověrnost (Mt 17,19-20) a že by mohli hory přenášet a nemožné činit možným, kdyby měli jen o trochu víc víry (Mk 11,23-24).

Totéž platí i dnes. Bez víry bychom nebyli schopni uvádět hodnoty kázání na hoře do praxe a bez víry bychom na naší cestě nepokročili ani o píď. Víra je energie, která nás udržuje v pohybu. Avšak jaká to je víra?

Především je to víra v Boha. Věřit v Boha neznamená prostě jenom věřit, že Bůh existuje, nýbrž vkládat do něj všechnu svou důvěru a naději. Znamená to spoléhat se na někoho, kdo nás přesahuje. Víra, jak ji chápal Ježíš, neznamená intelektuálně souhlasit s naukou, dogmaty či věroučnými tezemi. Je to zkušenost spočívající v tom, že vyjdeme ze sebe a celou svou naději a důvěru vložíme do transcendentního tajemství, jemuž říkáme Bůh. Taková víra přenáší hory.

Dnes ovšem představuje pojem „Bůh" skutečný problém. Roste počet těch, kdo jsou v teorii či praxi ateisty. Mnozí odmítají jakoukoli víru v Boha. Jiní tvrdí, že věří v Boha, ale ve svém pojetí či způsobu života se touto vírou nenechávají ovlivňovat. Ty nazývám praktickými ateisty.

Nemám v úmyslu je zde odsuzovat. Boží jméno bylo tak často zneužíváno a překrucováno, že si někdy myslím, že by bylo lépe začít s nějakým novým jménem znovu, úplně od začátku. Ale to nebude nutné, protože „hledání živého Boha" dosáhlo mezi křesťany v posledních 50 až 60 letech fenomenálního pokroku. Kniha Elizabeth Johnsonové Quest for the Living God shrnující tento vývoj začíná takto:

„Poznání Boha prožívá od poloviny dvacátého století renesanci, doslova boom. [...] Žijeme ve zlatém věku objevů a mezi teology se už běžně mluví o skutečné, zásadní ‚revoluci‘ v teologii o Bohu."

Pak následuje popis tohoto vývoje a objevů. Některé z nich bych zde rád zmínil a postavil je jako ukazatele směru na cestě k jednotě a k hlubšímu ocenění toho, co by mohla víra v Boha znamenat. Vděčně přitom vycházím z výzkumu Elizabeth Johnsonové, ale ‚ukazatele směru‘ formuluji vlastními slovy a podle vlastní zkušenosti.

Bůh je per difinitionem tajemství, a to naprosté. Křesťané si to ovšem často neuvědomovali. V duchu osvícenství se nám křesťanští teologové snažili předložit racionální pojem, „jasnou a zřetelnou" představu Boha. Domnívali se, že mohou Boha pochopit. Ale mezitím jsme pokročili dál a znovu jsme objevili prastarou moudrost, že Bůh je nepochopitelné mystérium.

Průkopnickou práci v tomto směru udělal Karl Rahner. Co nás ovšem rozhodně posunulo dopředu a přispělo k tomu, že dnes dokážeme tajemství Boha opět lépe oceňovat, je především šířící se znovuobjevování a rozvíjení mystické a kontemplativní tradice církve. Ta není zaměřena ani tak na představu či pojem Boha, nýbrž na zkušenost s Bohem. Co zakoušíme, je apofatické neboli nevyslovitelné mystérium, které nikdy nelze vyjádřit slovy adekvátně. Bůh není předmět, který by bylo možno vyjmenovat mezi jinými předměty. Bůh není bytost, i kdyby byl bytostí nejvyšší a větší než všechny ostatní bytosti. Víme o onom všezahrnujícím tajemství, které nazýváme Bohem, a zároveň je nemůžeme znát. Ale to všechno nečiní Boha méně skutečným. Také to neznamená, že o něm nemůžeme vůbec nic vypovědět. Znamená to pouze, že všechno, co říkáme, je buď metaforické, nebo negativní. Negativní proto, že sice nevíme, co Bůh je, ale víme, co není. A v tom jsme také udělali velký pokrok.

Tak např. Bůh není bílý. To může znít samozřejmě, ale v zemi, jako je Jižní Afrika, to musí být jasně řečeno, neboť mnoho lidí a dokonce někteří černí Afričané mají v hlavě představu bělocha. Z toho nás vyléčila černá teologie.

Bůh také není muž. Obrazy Boha a způsob, jakým muži a někdy i ženy o Bohu mluví, svědčí o tom, že bývá stále ještě často identifikován s mužem. Feministická teologie, a nejen ona, se ze všech sil snaží tuto falešnou představu opravit.

Velký pokrok přineslo v posledních padesáti až šedesáti let poznání, že Bůh není ten, kdo utrpení dopouští, natož aby je sesílal. Bůh je ten, kdo (přirozeně v metaforickém smyslu) s námi trpí. Tajemné, ale silné spoluutrpení Boží znamená, že Bůh cítí se všemi, kdo trpí. O toto poznání se zasloužili především tři velcí němečtí teologové Moltmann, Sölleová a Metz, kteří usilovně hledali odpověď na otázku, znepokojující po holocaustu tolik křesťanů: Kde byl Bůh při těchto a jiných hrůzách tohoto světa?

Není to nová otázka, ale tyto tři teology dovedla k novému obrazu Boha: k obrazu Boha trpícího, Boha ukřižovaného, Boha spolutrpícího, Boha, jehož moc se neprojevuje panováním, silou a trestáním, nýbrž nesobeckou láskou. Jinými slovy: Žádná sebevětší moc, žádná síla nemůže lidstvo zbavit nesnesitelného utrpení - ani kdyby jí disponovala postava Bohu podobná. Z našeho nesnesitelného utrpení nás může vysvobodit jedině všemohoucí nesobecká a s lidmi soucítící láska. Neboť Bůh je láska, nesobecká láska.

Jiný obraz Boha, který jsme zavrhli, je obraz blahovolného diktátora - povýšeného a panovačného jako jsou bohatí a mocní tohoto světa. Teologie osvobození dospěla všude na světě, ale především v Latinské Americe k obrazu, jenž ukazuje Boha mezi oběťmi bezpráví, mezi chudými a utlačovanými. Bůh žije po boku chudých a podporuje jejich osvobození z útlaku - a je jedno, co na to říkají bohatí a mocní. Bůh, do něhož všichni vkládáme svoji víru a naději, působí spravedlnost a svobodu zdola.

A dále, řečeno památnými slovy arcibiskupa Desmonda Tutu, nejslavnějšího jihoafrického představitele církve, „Bůh není křesťan". Ze všech arcibiskupových výroků tento šokoval nejvíce. Avšak náš život v jedné řadě s věřícími jiných náboženství a náš společný boj za spravedlnost a osvobození nám daly sílu překonat naši úzce křesťanskou představu Boha a vnímat působení Božího Ducha i skrze náboženské přesvědčení a praktiky jinověrců. Bůh, jehož uctíváme, je Bohem všech náboženství a náboženských směrů, a nejen výlučně Bůh křesťanů.

A konečně Bůh není nějaká vyšší bytost, žijící v nějakém jiném světě - v nebi. Bůh je tvůrčí duch, který rozvíjí toto veliké universum - a projevuje se v něm. Objev evoluce a nová kosmologie velkého třesku způsobily, že tajemství stvoření je pro nás ještě nesrovnatelně hlubší. Teorie evoluce zdaleka neotřásla vírou v Boha, naopak nám teprve otevřela oči pro zázrak nezměrné a tajemné tvořivé Boží síly.

Hledání pokračuje. Tento náš přehled posledních objevů, které toto hledání přineslo, je do jisté míry pouze povrchním náčrtem, ale chtěl jsem alespoň zlomkovitě naznačit, co to je být křesťanem. Pro nás není víra v Boha něčím pevně daným a konečným. Víra v Boha je něco, co roste, rozvíjí se a prohlubuje. Je to hledání, doživotní hledání. Být křesťanem znamená hledat.

Ale je tu ještě jeden rozměr naší víry. Křesťanská víra je víra v Ježíše Krista. Když Ježíš říkal lidem, že je uzdravila jejich víra, nemyslel tím jen jejich víru v Boha, nýbrž i jejich víru a důvěru v něho. Spoléhali se nejen na to, že je Bůh uzdraví, nýbrž že k jejich uzdravení (fyzickému nebo duchovnímu) dojde skrze Ježíše. Bůh působil skrze něho. My, dnešní lidé cesty, důvěřujeme jemu a jeho cestě. A nejen jeho hodnotám, ale i jeho zkušenosti s Bohem.

Ježíš zakoušel Boha jako blízkého, velmi blízkého. Zakoušel ho jako milujícího Otce, svého Abba. Mluvil o pokorném, odpouštějícím Bohu, Bohu bez ega, který chce raději sloužit, než aby se mu sloužilo. Tajemství Boha je tajemství bezpodmínečné lásky. Jinými slovy: Hodnoty, o nichž jsme mluvili, jsou hodnoty Boha, Boží hodnoty. Ježíš byl ztělesněním tohoto Boha a těchto hodnot. A proto věříme v něho a jeho cestu.

Mnoho křesťanů se po staletí zabývalo hledáním historického nebo autentického Ježíše. My jsme dnes díky výzkumům a úvahám mnoha vědců ve šťastné situaci; o Ježíši a jeho záměrech si můžeme udělat rozhodně přesnější představu. Ale hledání pokračuje, neboť stále se můžeme jen snažit postihnout jej a jeho moudrost. Ježíš je pro nás ve velmi reálném, ale tajemné smyslu stále ještě živý a aktivní. Stále nás předchází. V našem hledání Boha je zahrnuto i naše hledání živého Ježíše - Krista.

Na této cestě není nikdo z nás nikdy sám. Jdeme spolu. Jeden od druhého se učíme, jeden druhému pomáháme. Kráčíme společně se všemi, kteří šli před námi, a se všemi, kteří půjdou po nás. Nejde o to, abych já sám nebo kdokoli jiný jako jednotlivec dosáhl „dokonalosti". Pro každého jde o to, sdílet úsek dlouhé cesty ke svobodě s druhými.

Být křesťanem je vzrušující. Máme za sebou dlouhé putování a navzdory silným krizím a problémům, jež se před námi vrší, vypadá budoucnost nadějně. Zahleděnost do minulosti a skandály současných křesťanských církví jsou jako plevy - budou odděleny od zrna, které zraje uprostřed nás.

Jsme národ poutníků. Jsme lidé cesty.

Z Concilia 2/2011 přeložila Helena Medková