Spasitel je polyfonický

Ve vatikánském dokumentu „O některých aspektech učení o Církvi" (29. červen 2007) vzbuzuje pochybnosti již samo chápání pravdy, diktované strachem z relativismu a ze ztráty identity. Je těžké sloučit jediné výlučné chápání pravdy s mnohostí náboženských kontextů. Vlastní tradici nelze považovat za míru a normu celého široce pojatého ekumenismu. Vatikánské dokumenty působí dojmem, jako kdyby plnost pravdy mohla být uzavřena do jazykových formulací a do struktur závazných pro celé křesťanství. Tyto nároky nelze dát do shody s biblickým chápáním pravdy. Tento nárok nebere v úvahu provizorní charakter všech formulací týkajících se eschatologického naplnění. Pomíjí důležité spojení mezi pravdou a nadějí. Zapomíná na eschatologické napětí mezi teologickými formulacemi ve vztahu k poslední plnosti pravdy. Otevřenost pravdy a její eschatologická orientace v ní nedochází hlasu, proto si můžeme představit rozčarování mnoha teologů, kteří se angažují v ekumenickém dialogu mezi různými církvemi.

Boží zaslíbení a lidská naděje

Všichni poznáváme a vyjadřujeme pravdu pouze částečně jazykem naděje, protože v povaze pravdy je již obsažený i rozměr naděje. Církve zneužívají náboženský jazyk, pokud tvrdí, že již teď vlastní „plnost pravdy". Je naší povinností vrátit se k větší skromnosti a k jazykové opatrnosti, jejímiž nejlepšími příklady jsou slova apoštola Pavla o částečném charakteru pozemského poznání, ponechávajícího vždy místo naději a důvěře v Boha (srv. 1Kor 13,9.12). Pravda vždy poukazuje ke svému poslední naplnění, pokud v ní je obsažena naděje. Je otevřená do budoucnosti. Všichni jsme jen lidmi cesty. Všichni jdeme cestou dílčího poznání, na které se vzájemně setkávají Boží přísliby a lidská naděje. Je třeba si vážit dílčího poznávání pravdy a těšit se z tohoto procesu, protože právě to je příslibem a nadějí na větší naplnění! Pravda a naděje patří k sobě navzájem. Toto spojení si zasluhuje zvláštní pozornosti při nekonečných diskuzích a kontroverzích nad vatikánskými dokumenty. Z dokumentu Kongregace nauky víry o struktuře starých katechizmů vysvítá logika absolutismu Zjevení, pravdy a prostředků spásy. Ne bez důvodu v něm lze spatřovat nejen prostředek eklesiocentrismu, ale i „romanocentrismu", neslučitelného s ekumenickým pohledem II. Vatikána. Ekumena návratu k Římu a římského chápání církve patří mezi iluze minulosti. Nejdůležitější je společně se obrátit na stranu Krista a jeho Evangelia. Nejedná se zde o hledání vítězství jedné církevní tradice nad druhou. Jde o vítězství Krista a Svatého Ducha Božího nad lidskými rozkoly uvnitř jediné církve. Zkrachovaly všechny tendence, které si chtěly přivlastnit zjevení, pravdu a spásu. V minulosti přinesly jen množství neštěstí a antagonismů. Prostřednictvím dialogu se dnes učíme odkrývat stále více tajemství Boha, který je pro všechny lidi stejně nepochopitelnou skutečností. Bylo by škodlivou iluzí domnívat se, že druzí musí korigovat své učení a nám nezbývá než čekat na jejich obrácení. Tato iluze - nekriticky přijímaná - může přinést ještě větší napětí, rozčarování a rozdělení. Kristus je konečnou plností Božího zjevení lidem, ale tato plnost nebude nikdy v celé šíři zjevena ani vyjádřena v dějinách této zeměkoule. Zjevení, kterého se dostalo lidstvu, není absolutní. Nemůže takovým být, neboť bylo předáno prostřednictvím lidského vědomí Krista, které nevyčerpalo celé tajemství Boha. Plnost zjevení Boha v Kristu je plností historickou, kterou je možné přijmout lidským vědomím, ale ne v konečné plnosti. Nelze uchopit pravdu jako věc, protože její charakteristickou vlastností je její osobní rozměr. Když Kristus mluví o sobě, že je pravdou, znamená to, že nás Boží pravda obklopuje a že se nás ujímá. Ona vytváří vztahy mezi živými osobami. Právě z tohoto důvodu patří pravda a vztahy k sobě. Nepleťme si relace (vztahy) s relativismem. Osobní vztahy a láska jsou základní charakteristikou bytí samotného Boha.

Upevňování rozkolu

V očích Kongregace nejsou protestantské církve církvemi ve vlastním smyslu slova, protože jim schází „platný episkopát a platná Eucharistie" a vyznačují se „jen dílčími prvky církve". V římskokatolické církvi existuje plnost, na druhé straně existují jen prvky nebo jen určité jednotlivosti, prostřednictvím niž žije víra a církev. V tomto chápání lze spatřit stopy kvantitativního chápání pravdy. Cožpak dobro a duchovní hodnoty jsou podřízeny početním zákonitostem? Ze své podstaty mají přece hodnotový, osobní a eschatologický charakter. Není to určitý součet „prvků", které způsobí, že církev je v plnosti Kristovou církví. To sám Kristus je „základem" (srv. 1Kor 3,11) víry a církve jako „cesta, pravda a život" (J 14,6). II.Vatikánský koncil nepřiznal všem poreformačním církvím jednoznačný eklesiální charakter, ale na druhé straně ho ani žádné z nich výslovně neupřel, což před koncilem bylo považováno za samozřejmé. Jeden z oddílů Dekretu o ekumenismu mluví jasně o „církvích a církevních společenstvích odloučených na Západě". I když přesvědčuje o něčem opačném, Kongregace zdůrazňuje to, co rozděluje a ne to, co spojuje křesťany. Je to zkouška interpretace II. Vatikána v duchu předkoncilní nauky a nesnaží se ji posunout dále. Vidím v tomto postoji vážný ústupek, který je pro příští osudy ekumeny nepřípustný. Přeje si totiž a posiluje tradiční chápání římskokatolické církve. Nepoužívá se zde myšlení koncilu, které otevírá nové perspektivy v hodnocení statutu poreformačních církví. Poukazovat na to, že zde schází svátostné kněžství, není ve shodě s duchem koncilového učení. Stav existence církve se nevyjadřuje pouze prostřednictvím existence apoštolské biskupské sukcese. Kristova církev se realizuje na různých úrovních, způsobem více či méně plným, ale skutečným. I když se římskokatolická církev označuje za nositelku skutečné plnosti Kristovy církve, nemůže upírat jiným církvím se stejným jménem označovat. V určitých hlediscích mohou tyto, jak učí koncil, dokonce katolickou církev převyšovat.

Zranění jsou všichni

Je chybou nutit jiným římskou koncepci církve a ekumenismu. Ekumena je výměnou darů a obrácením se všech církví ke Kristu. Vyžaduje to vzájemné uznání, že v každé církvi se zpřítomňuje a uskutečňuje v konkrétní podobě skutečná církev Ježíše Krista, a to i přes všechny lidské nedokonalosti a chyby. Znamená to, že Duch Boží působí i v jiných církvích. Žádná církev si nemůže nárokovat monopol na pravdu a spásu. Toto pravidlo učí pokoře a vděčnosti vůči Pánu lidských dějin za suverenitu jeho darů, kterými nemůže nikdo z lidí disponovat podle svého vlastního úmyslu. Před námi je ještě dlouhá cesta, na níž se učíme vážit si druhých církví, upřímně a hluboce respektovat jejich jinakost. Vatikánský dokument se vyjadřuje o eklesiálním statutu jiných církví z pozice superarbitra. Jsem přesvědčený, že se tento názor změní. Historie se ráda opakuje. Dříve či později bude třeba přiznat, že kategorické výpovědi o jiných církvích nebyly odůvodněné. Doktrinální tendence přináší církvi a dílu jednoty křesťanů mnoho škod, které mohou být s postupem času odstraněny. Když už máme použít pojem nedostatky (defectus) nebo „zranění", pak by bylo vhodné je použít pro všechny církve bez výjimky. I římskokatolická církev je „zraněná", neboť jí schází plné společenství s jinými církvemi. Když neuznáme tento fakt, těžko budeme mluvit o pokračování dialogu na stejné úrovni.

Blahoslavená různorodost

Mnohokrát jsem již vyjadřoval přesvědčení, že se křesťanství stalo příliš doktrinálním. Péče o celistvost, soudržnost, čistotu a identitu učení možná zastínila nejzákladnější cíl náboženství. Nekončící se konflikty a spory o spáse a pravdě, které se táhnou všemi církvemi, jsou nejdramatičtějším potvrzením tohoto stavu věcí. V menším nebo větším stupni jsme vězni našich učení o náboženství, které omezují možnost vzájemného porozumění, upřímnou spolupráci a boj za dobro lidí. V doktrinálním křesťanství víra spočívající na důvěře člověka Bohu je podřízena logice doktrinálních tvrzení. Horlivě zpřesňujeme naše učení, upevňujeme naši identitu víry, opíráme se o církevní struktury a hledáme formulace usmíření. Času máme asi ještě hodně, nejméně do konce světa! Jsme přece zatím na počátku... Ale koho ještě bude zajímat svárlivé plemeno křesťanů nárokujících si v jednotlivých církvích právo na nejlepší podíl na pravdě a na prostředky spásy? Přijde někdy moment vystřízlivění? Dokument vatikánské Kongregace ani slovem nezmiňuje, že by církev mohla zastírat pravdu z důvodu své vlastní viny, nevyjímaje nejvyšší církevní instance. Předpokládá se, že v průběhu věků římskokatolická církev vždy věrně hlásala Ježíšovo Evangelium a svědčila o něm. Jaký byl potom smysl vyznávání vin v jubilejním roku 2000 a prosby o odpuštění? Nestačí ujištění, že v dokumentu Kongregace není nic nového, že římskokatolická církev je i nadále upřímně oddána věci ekumenismu. Drama jubilejního roku 2000 spočívalo v tom, že tento rok končil nesouladem mezi ekumenickými nadějemi křesťanů a tvrdým stanoviskem Vatikánu. Nesplnily se naděje, že do třetího tisíciletí křesťanství vejdeme méně rozdělení, mnohem blíže ke smíření. Otázky na další osud ekumenismu se zdají být z mnoha hledisek oprávněné. Různost lidských cest k Bohu je požehnáním. Existují i cesty spásy, které zná jen Bůh. Nepřeme se o to, která je nejlepší nebo jediná správná. Nepřeme se o plnost pravdy ani o prostředky spásy. Bůh jich má více, než se nám zdá. Je Bohem všech, Bohem vskutku ekumenickým. Jak moudrá slova napsal na přelomu 2. a 3. století Klement Alexandrijský: „Spasitel je polyfonický (πολύφωνός) a mnoha způsoby koná (πολύτροπος) pro spásu lidí." (Klemens Aleksandrijský. Protreptikos I,8,3. SCh 2, s. 62). Tato nezvyklá metafora, použitá z hudební terminologie, v sobě skrývá velkou hloubku: Spasitel je polyfonický a „polytropický" pro spásu všech lidí.

Text byl publikován ve čtvrtletníku „Open Theology" v roce 2007. Kongregace nauky víry požádala autora, aby článek přepsal a svoje názory upravil. Vytkla mu „malou úctu k autoritě učitelského úřadu církve".

Waclaw Hryniewicz OMI (nar. 1936), katolický kněz a řeholník, studia teologie 1968-70, poté stipendia Lovaň, Paříž, Londýn, Řím, vedoucí katedry pravoslavné teologie KUL (Lublin), spoluzakladatel Ekumenického institutu KUL, 1997-2005 ředitel tohoto institutu, t.č. zástupce ředitele, člen mezinárodní smíšené komise teologického dialogu mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví, autor mnoho publikací, článků, zejména třídílné „Kristus naše spása", knih o katolickém pohledu na apokatastázi, tématika ekumenismu, zejména pravoslaví a patristiky, člen mnoha mezinárodních institucí. Přeložil Pavel Kouba