Rodrigo de Arriaga

Ačkoli Rodrigo de Arriaga (17. ledna 1592 – 7. června 1667) dosáhl ve své době jako filosof a teolog světového významu, patří nyní k pozapomenutým osobnostem, studován je ponejvíc pouze v Čechách, s nimiž spojil většinu svého života. 

Narodil se v kastliském Logroñu jako příslušník nižší šlechtické rodiny. Jako čtrnáctiletý v roce 1606 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Svá řádová studia zahájil ve Valladolidu, kde jej ovlivnil Pedro Hurtado de Mendoza a pozdější kardinál Juan de Lugo. V roce 1625 se stal jedním z mála Španělů, kteří reagovali na výzvu řádového generála, aby byla personálně posílena pražská univerzita.

Ta se v představách tehdejších jezuitů měla stát místem, odkud bude vycházet misie, jež způsobí obrácení celé protestantské Evropy. Takovým centrem se Praha nestala, nicméně právě Arriagovou zásluhou docházelo zde v průběhu následujících desetiletí k zajímavým výměnám mezi ním a jeho názorovými oponenty, k nimž patřili například Jan Marek Marci z Kronlandu, Jan Caramuel z Lobkovic, Valerián Magni a další.

Již v Praze v následujícím roce 1626 dokončil Arriaga svůj doktorát a začal zde vyučovat. S pražskou teologickou fakultou byl pak spjat celý zbytek svého života, od roku 1637 zastával funkci děkana, byl také kancléřem univerzity a studijním prefektem klementinské koleje.

Vedle toho Rodrigo de Arriaga vyučoval Ferdinanda III. španělštině, ze stejného důvodu se stýkal i s řadou českých šlechticů. Rezignoval však na možnost využít tyto kontakty k vlastnímu politickému působení, například odmítl návrh benediktina Jana Caramuela z Lobkovic zasazovat se proti uzavření vestfálského míru.

Arriaga ovšem byl bedlivým pozorovatelem české politické a společenské situace, naučil se dobře česky. Co se týče postojů k českým církevně-politickým záležitostem, zastával podobné přesvědčení jako kardinál Harrach, že šíření katolické víry by lépe pomohly mírnější formy rekatolizace.

Z Arriagova písemného díla je třeba zmínit Cursus philosopicus (Kurs filosofie; první vydání v Antverpách roku 1632) a Disputationes theologicae (Teologické disputace; osm svazků z let 1643–1655, závěrečný, devátý zůstal nedokončen). Tyto publikace získaly v soudobé Evropě velký ohlas.

Arriagovy filosofické a teologické názory byly založeny na scholastickém základu, přičemž se snažily integrovat nominalistický i realistický směr. Současně však reflektovaly aktuální vývoj zejména v přírodních vědách. Tak Cursus philosopicus, který vyšel ještě před uzavřením Gallileova procesu, mohl předkládat všechny teorie o uspořádání vesmíru jako rovnocenné. Podobně opatrně postupoval Arriaga tam, kde se střetával s jansenistickými názory, se kterými se sice neztotožňoval, ale současně ani plně nepřijímal argumenty proti nim.

Mnohem podstatnější je však to, že Arriaga zastával raně osvícenské pojetí metodiky vědy, nevyhýbal se ideji pokroku. V předmluvě svého filosofického kursu se tak hlásí k tomu, že své názory nevyčetl ze starých autorit, ale dospěl k nim svobodným myšlením, že za pravdou je možné vydávat se novými cestami.

Významným Arriagovým přínosem je jeho studium nekonečna, jako jeden z prvních se snažil vyjádřit a popsat jej matematicky a fyzikálně. Uvědomoval si, že je možné rozlišovat různé druhy nekonečna, jež byly později nazvané spočetné a nespočetné. Z filosofického pohledu pak rozlišoval nekonečno potenciální a aktuální.

Je možné vystopovat i teologickou motivaci těchto spekulací, kdy studuje nekonečno jako jednu z Božích vlastností. Vycházel sice z aristotelské a tomistické tradice popisu nekonečna, ale současně ji opouštěl. Nelze také zastřít kritickou inspiraci myšlenkami Giordana Bruna.

V zacházení s nimi i s jinými zakázanými názory se Rodrigo de Arriaga choval jako pravý jezuita: nepřijímal je vcelku, ale nevyhýbal se jejich podnětům a byl ochoten je využívat a zapracovat do „pravověrné“ teologie.