K odstoupení papeže Benedikta XVI.

Poprvé po 600 letech rezignoval papež na svůj úřad. Benedikt XVI. své odstoupení odůvodnil tím, že pro neduhy stáří a nedostatek duševní a tělesné energie nemůže náležitě vykonávat Petrovu službu.

My lidé máme všichni tutéž tělesnou konstrukci; zákony těla a jeho rytmus platí bez výjimky pro každého. Vědomí tělesné omezenosti by nás mělo činit moudrými a dopomoci nám k poznání, že nejsme nenahraditelní; hřbitovy jsou plné těch, kdo si to o sobě mysleli! To je naše lidská situace. Uvědomit si ji je zvláště důležité pro všechny, kdo mají v církvi nebo ve světě nějaké mocenské postavení. Věc, jíž pontifex maximus sloužil, věc církve a království Božího, je větší než jeho osoba. Sláva a nástrahy, provázející výkon nejvyšší moci a autority v církvi, byl mohly zatemnit ducha pokory a služby, jehož Ježíš ukládá svým učedníkům. „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (Mk 10,43n; srov. Mt 20, 25–28; L 22, 24–27) Revoluční krok, jejž papež Benedikt učinil tím, že svoji službu jakožto římský biskup a papež veškeré církve ukončil, vyvolal proto jedině obdiv, a to i u největších kritiků jeho pontifikátu. Papež Benedikt nám skutečně připomněl, že servus servorum Dei (služebník služebníků Božích) není pouhá formule. Zda jsou za tímto krokem jiné důvody, související s centrální správou církve a jejím fungováním, nevíme. To patří do oblasti domněnek a spekulací, do níž nechceme vstupovat.

Rezignace papeže by však neměla být považována za výjimku. Přáli bychom si, aby se v budoucnu stala běžnou praxí, a to právě proto, že jde o „blaho církve“, jak Benedikt uvedl. Odstoupení porušuje vžitou tradici, je to odvážný čin. Ale ještě významnější jsou jeho důsledky pro způsob vedení církve. Otevřel mj. mnoha biskupům a hodnostářům možnost dobrovolně odstoupit, pokud pro tělesný stav či z jiných důvodů nejsou schopni přiměřeně plnit nároky a úkoly svého úřadu. V zájmu blaha církve by se mohlo uvažovat o strukturálním opatření, např. stanovení maximálního počtu služebních let pro biskupy a jiné hodnostáře, a to i tehdy, když jsou ještě tělesně zdatní. To by církevní činovníky osvobodilo od pokušení vykonávat moc v přílišném rozsahu a příliš autoritářsky, proti čemuž nemají věřící zatím žádný obranný prostředek. Mohlo by to posílit vědomí odpovědnosti a přispět k transparenci církve a jejího vedení, a takto dosvědčit Boží moc v lidské slabosti. Kdyby byl tento nový přístup zaveden, stalo by se papežovo pokorné rozhodnutí vpravdě osvobozujícím aktem pro církev naší doby. „Ale on mi řekl: ‚Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.‘ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ (2 K 12,9).

Mimořádné papežův krok, jak sám prohlásil, je výsledkem rozumné úvahy a zpytování svědomí před Bohem. Rádi bychom v papežově rozhodnutí a v jeho zpytování svědomí viděli vzor použitelný pro celou církev. Církev sama je povolána sloužit lidstvu, sdílet jeho radosti, starosti a naděje (Gaudium et Spes, 1). Zda křesťanské společenství tento Bohem uložený úkol plní, to by mělo být zkoumáno před tváří Boží. Výsledkem zpytování svědomí bude poznání, že dnes nemůže církev plnit tento úkol jinak než v dialogu – v dialogu se světem, s kulturami, náboženstvími, jinými křesťanskými církvemi a společenstvími a zvláště s chudými, kteří jsou nazýváni blahoslavenými a i jimž je zaslíbeno království Boží (L 6,20) Takový dialog umožní církvi pochopit realitu a uvědomit si vlastní meze, učiní ji pokornou a osvobodí ji ode všech forem triumfalismu. Má-li církev sloužit lidstvu, potřebuje posilu a podporu skrze dary, jež Bůh rozlil ve světě, v kulturách, náboženských tradicích a humanistických hnutích.

Tento tak potřebný dialog asi nebyl nejsilnější stránkou Benediktova pontifikátu. Proto se navršily četné problémy a mnoho otázek zůstalo bez odpovědi; vznikla situace, kterou mnozí vnímají jako krizi uvnitř církve. Ale, jak známo, krize znamená nejen nebezpečí, je to také příležitost. Proto pevně doufáme, že se na problémy a otázky, které papež Benedikt po sobě zanechává, bude pohlížet novýma očima a z nových hledisek; že obnovením církve v duchu II. vatikánského koncilu a podle jeho učení nastane nová éra dialogu a křesťanského svědectví.

Nové jaro dialogu a svědectví je skutečně to, co upřímně hledáme. Aby k tomu mohlo dojít, potřebuje církev inspiraci skrze antropologii a teologii stvoření. Nádherně ji formuluje dokument II. Vaticana Církev v dnešním světě. Za klíč k pastorační službě a k angažovanosti církve ve světě považuje respektování důstojnosti dané člověku při stvoření, úsilí o společenství a solidaritu všech lidí a přitakání duchu lidské podnikavosti v dějinách. Věc lidí je neoddělitelná od věci Boží, projevující se v tajemství Vtělení. (J 1,14b) „Boží lid ovlivněný vírou, že je veden Duchem Páně naplňujícím vesmír, se snaží rozeznávat v událostech, potřebách a přáních, na nichž se podílí spolu s ostatními lidmi naší doby, pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru.“ (Gaudium et Spes, 11) Z této perspektivy není svět zlo, proti němuž církev musí bojovat; naopak – boj proti zlu a démonům naší doby musí být veden společně se všemi konstruktivní silami tohoto světa. Zlo dnes dosahuje takových rozměrů, že mu církev není schopna čelit sama.

Naneštěstí se poslední léta vyznačovala rostoucí roztržkou, ne-li přímo protikladem mezi církví a světem, mezi řádem stvořeného světa a řádem vykoupení. Avšak na svět, který rozhodně není pouhým objektem učení a konání církve, je třeba pohlížet jako na partnera při uskutečňování Božího království, jež bylo ústředním bodem Ježíšova života a hlásání. Vtělení Boha v lidských dějinách – se všemi jejich dvojznačnostmi a nedostatky – je pro církev trvalým pozváním, aby se angažovala v životě světa, uprostřed jeho zvratů, rozporů a slabostí. Proto se nesluší, aby si církev vytvářela prostor stranou světa a jeho vývoje, který by ji izoloval od tepu života a od vnímání rozmanitých projevů Božího ducha ve světě. Izolace plodí tajnosti a způsobuje, že se často zanedbává transparentnost a povinnost skládat účty. Otevřeně se přiznat k „porušení důvěry“ v církvi v případě sexuálního zneužívání ze strany služebníků církve – vrcholně znepokojivý problém za pontifikátu Benedikta XVI. – by pomohlo překonat nedostatek věrohodnosti, jakým se vyznačují vztahy mezi církví a dnešním světem, jenž tak citlivě reaguje na poškozování lidských práv a vykořisťování žen.

Hlásat dnes dobrou zvěst předpokládá, že církev vstoupí do světa lidí stvořených Bohem jakožto subjekty, lidí s jejich svobodou a svědomím, aby jim pomohla objevovat morální pravdu ve světle evangelia. To vyžaduje novou, náročnou pedagogiku, kterou si církev musí osvojit a používat ji. Má-li se věnovat některým kritickým otázkám v oblasti lidské sexuality a genderové tématiky, nutně přitom musí učinit krok k uznání lidské schopnosti jednání, akceptovat existenci lidí a společenství jakožto subjektů. Řada lidí má dojem, že některé kritické otázky, které kladly ženy církvi a světu za pontifikátu Benedikta XVI., zůstaly nezodpovězeny. Bude-li se trvat na „daném stavu“ jako na normě bez ohledu na důstojnost lidské osoby, zvláště žen jakožto subjektů, bude to v neprospěch dobré zvěsti a jejího přijetí mezi lidmi.

Nepochybně má tradice a paměť v životě lidí, společenství a církve vysokou hodnotu. V uplynulých letech pontifikátu Benedikta XVI. byla však tradice v oblasti nauky víry, bohoslužby a morálky stavěna do popředí tak neústupně, že je podle našeho mínění naléhavě nutné, aby církev zaměřila a koncentrovala svou pozornost na budoucnost. Měla by otevřít oči a probouzet naději – spolu s celým lidstvem, které je konfrontováno s nejrůznějšími projevy moderny, jak je přináší stále rychlejší globalizace. Bez odpovědi zůstává bohužel také mnoho požadavků moderního vývoje a globalizace v církvi: v oblasti výkonu moci, způsobu vlády, podílu na činnosti a komunikace. Kdykoli je tradice povyšována na vrcholné kritérium, měli bychom si připomenout, že pravda evangelia a jeho nároky stojí výše než tradice. Dějiny jdou dál a situace minulosti se asi nebudou opakovat. Snaha přenést minulou epochu křesťanství do dnešních poměrů a tím čelit sekularismu vypadá proto jako úhybný manévr, jako neochota poctivě se vyrovnávat s konstelacemi současného života. A skutečně je tím znepokojeno mnoho lidí dobré vůle, kteří nechtějí žít minulém světě, ale očekávají slovo naděje pro svoji budoucnost.

Pluralismus a rozmanitost charakterizují církev od počátku, o čemž svědčí letniční událost (Sk 2, 1–13). Vývoj v dnešním světě ukazuje rostoucí důležitost plurality pro život člověka a celého lidstva, pro mír a svornost. Církev, která usiluje o větší centralizaci a unifikaci, ukazuje neblahé stránky své povahy a těžko může oslovit svět, jenž je ve všech svých aspektech stále mnohotvárnější. Právem se poukazovalo na to, že těžiště křesťanství se přesunulo ze Západu na Jih: do Latinské Ameriky, Afriky, Asie a Oceánie. Při pohledu na život lidí na těchto kontinentech je zřejmá hloubka a šířka katolicity. Církve v těchto částech světa podávají svědectví se značnou vitalitou; je třeba je povzbuzovat a podporovat jejich iniciativy, jimiž se vyrovnávají s místními životními podmínkami. Tím spíše, že chudí tohoto světa žijí a trpí především v těchto světadílech.

Druhý vatikánský koncil je teprve druhým koncilem v dějinách, který se zmínil o chudých – prvním byl koncil jeruzalémský se svou výzvou „myslet na chudé“ (Ga 2,10). Na konci jednoho pontifikátu a na začátku nového bychom chtěli zdůraznit, jak je důležité udržovat odkaz koncilu týkající se chudých, to znamená solidarizovat se s životem a zápasem církví na Jihu, naslouchat jedinečným zkušenostem „církví chudých“ a respektovat jejich legitimní svobodu jakožto místních církví.

Historické rozhodnutí Benedikta XIV. vítáme a ještě jednou chceme vyjádřit naději, že tento významný krok bude inspirovat katolická společenství a jejich vedení, že z něho vyvodí závěry pro život místních církví, pro vztahy mezi konfesemi a náboženstvími. Těm z věřících, kteří to s křesťanským životem myslí vážně, ale někdy se při pohledu na vývoj v církvi necítí dobře, by Benediktovo rozhodnutí mohlo dodat odvahu, mohlo by v nich vzbudit naději na změnu. Pro centrální vedení církve je to výzva a příležitost uvědomit si vlastní slabosti a zahájit obnovu ve světle evangelia. Přáli bychom si, aby toto odvážné rozhodnutí nebylo osamělou brázdou, kterou vyoral jeden pontifex, nýbrž počátkem bohaté žně smělých reforem.

Z Concilia přeložila Helena Medková