Jste zde

252 - září 2013

autor: 

Katechismus místo bible?

Susan A. Rossová píše ve svém článku o případu americké katolické morální teoložky Margaret A. Farleyové. Její kniha o sexuální morálce byla odsouzena Vatikánem (čímž prodej značně stoupl), odsouzena však na poněkud vratkém základě. O detailech si přečtěte v článku; já bych chtěl však upozornit na obecnější problém, který Rossová zmiňuje. Je to úzkoprsost a slovíčkaření při výkladu křesťanské nauky, nerozlišování míry důležitosti a jistoty jednotlivých předmětů víry a to, čemu se říká „plíživé zneomylňování“.

V tomto směru katolické církvi značně uškodil papežský katechismus z roku 1992. Rossová píše: „Katolické teologii hrozí, že bude redukována na to, čemu učí katechismus, a dokonce na to, co ani není provždy platnou katolickou naukou – a nadto se nerozlišuje mezi různými stupni důležitosti a závaznosti. (...) Názor církve na masturbaci, pouhou jáhenskou ordinaci žen, absolutní spása v Ježíši Kristu – jako by tato témata měla stejnou váhu: spadají do oficiálního učení, a proto se o nich nesmí pochybovat.“

Obsáhlý, pečlivě vypracovaný, autoritativně znějící a papežskou autoritou podložený katechismus skýtá mnoho výhod. Bohužel však také pochybnou výhodu moci vypnout kritické myšlení a hledat odpovědi na všechny věroučné a mravní otázky na stránkách katechismu. Skutečně podstatné prameny víry – starobylé, nejednoznačné a nesourodé – nebudou zapotřebí. Protože se obtížně vykládají a nedávají jasné odpovědi, protože neobsahují žádné stanovisko k bioinženýrství ani k sociálnímu státu a hlavně protože všechno je v katechismu.

Obávám se, že nahrazení otevřeného božího slova uzavřeným systémem výkladů může vést nejen k poškození a zmrtvění teologie. Může být cestou od víry k fundamentalismu, falešné jistotě, založené na údajně neomylné ideologii. Mnozí věřící tolik touží po jistotě – a nevidí, že jistota je hrobem víry. Že Abraham by nebyl otcem věřících, kdyby místo na pouště odjel do předplaceného hotelu.

Jistou naději však spatřuji v postojích nového papeže. Má výhodu, že není spoluautorem Katechismu jako jeho dva předchůdci, a hlavně má pozoruhodný nadhled nad činností věroučných dozorců: „Budete dělat chyby, budete ostatním šlapat na paty. To se může stát. Možná že vám přijde dopis od Kongregace pro nauku víry, ve kterém se píše, že jste řekli to či ono. ... Nedělejte si s tím žádné velké starosti. ... Mně je milejší taková církev, která dělá něco nesprávně, protože něco dělá, než církev, která je nemocná z toho, jak se pořád točí jenom kolem sebe,“ řekl František při jednom setkání s řeholníky (cituji leták o papežovi, který v překladu Jiřího Kohla přinášíme na konci tohoto čísla).

Jedna vlaštovka však jaro nedělá a jeden papež sám nemůže změnit církev bez přičinění a spolupráce mnoha dalších lidí. Katolická církev přinejmenším na Západě je opravdu vážně nemocná; nejenom že se pořád točí kolem sebe, ale místy už zcela odumírá. K uzdravení nestačí jeden lidský lékař, byť sebelepší. Je potřeba boží pomoci a přičinění všech.