Margaret Farleyová a morálka lásky

Na jaře 2012 vydala Kongregace pro nauku víry „Sdělení“ (Notification) týkající se knihy Just Love. A Framework for Christian Sexual Moral od Margaret A. Farleyové (London/New York 2006). Toto Sdělení s datem 30. března 2012 bylo zveřejněno 4. června. Podle Kongregace obhajuje spis Farleyové „stanoviska … , která jsou v příkrém rozporu s katolickým učením v oblasti sexuální morálky“, a proto nemůže „být používán ani v poradenství a výuce, ani v ekumenickém a mezináboženském dialogu jako přípustný výklad katolického učení“. V reakci na Sdělení vydaly Catholic Theological Society of America (CTSA) a College Theology Society (CTS) prohlášení, v nichž postup Vatikánu, zvláště jeho názor na roli teologie, podrobily ostré kritice. Prodej knihy poté stoupl tak, že se dostala až na samý vrchol v seznamu bestsellerů internetového knihkupectví Amazon.

Farleyová, členka řádu Milosrdných sester, pohlíží ve své knize na otázky sexuální morálky jinou optikou, než je ta, kterou používá tradičně katolické morální učení a která sexuální chování posuzuje hlavně podle přirozeného práva. Farleyová se zabývá dějinami sexuality, praktikami, jež jsou mnoha kulturám společné, a rozmanitými významy, které sexualita dostala v posledních desetiletích. Avšak nejdůležitější je asi, že Farleyové jde především o posouzení sexuality z hlediska spravedlnosti. Vytyčuje normy „spravedlivého sexu“ (Just Love, 215–232) a otázkám souvisejícím s manželstvím, rozvodem a homosexualitou se věnuje právě z tohoto hlediska. K tradičním zákazům praktik jako masturbace a homosexuální vztahy (v souvislosti s masturbací) Farleyová pouze konstatuje, že „obvykle nemají s otázkami morálky vůbec nic společného“ (Just Love, 236).

Řada teologů a teoložek, včetně představenstev CTSA a CTS, vyjádřila své znepokojení nad názorem Vatikánu na roli teologie. „Vypadá to, jako kdyby teologická díla, která 1. vyjadřují zkušenosti a problémy normálních věřících, která 2. zkoumají nevyvratitelnost určitých oficiálních katolických stanovisek a 3. přinášejí odlišné teologické rámcové koncepty jako možné příspěvky k prospěšnému dalšímu vývoji učení církve, nesměla hrát v životě církve konstruktivní roli.“ Kardinál Donald Wuerl, někdejší předseda Výboru pro otázky nauky víry při katolické Biskupské konferenci USA, odpověděl nedávno: „…církev skutečně prohlašuje, že jedině oprávnění učitelé víry (tj. biskupové) nás nezavedou na scestí a neodvedou od Krista. Nikdo jiný si nemůže protiprávně osobovat jejich roli.“

Co je v sázce? Domnívám se, že předmětem sporu jsou přinejmenším tři věci – předně postavení teologů a úloha teologie ve vztahu k biskupskému úřadu, zadruhé hodnota toho, čemu se kdysi říkalo „hierarchie pravd“, a zatřetí role teologie v dnešním mediálně ovlivňovaném světě:

1. Až na pár výjimek je teprve v posledních padesáti letech běžné, že se laikové stávají katolickými teology a vyučují jako akademici na univerzitách po boku svých kolegů z jiných vědních disciplin. Zvláště v USA se přitom katoličtí teologové těší nezávislosti, kterou mnoho biskupů a Vatikán považují za problematickou, ba nežádoucí. V roce 2000 bylo proto rozhodnuto (podle can. 812 CIC), že je nutno vyžádat si povolení vyučovat (mandatum) u místního biskupa. Ale řada teologů odmítla o ně žádat. Sama Farleyová, která je mezitím v penzi, vyučovala mnoho let na teologické fakultě University Yale, což je soukromá světská instituce, tomuto nařízení nepodléhající. To znamená, že teologie se mezitím pěstuje i mimo někdejší tradiční pracoviště, církevní vysoké školy a semináře, které byly pod bedlivou kontrolou místních biskupů. Zároveň mladí katolíci stále méně navštěvují tradiční církevní školy (přinejmenším v USA) a mnozí nemají ani nejzákladnější znalosti katolické teologie. Proto si katoličtí biskupové dělají starosti o to, jakou výchovu poskytují instituce, které samy sebe nazývají katolickými; záleží jim na „pravověrném“ učení, chtějí tak katolickou teologii chránit.

2. „Katolické teologii“ hrozí, že bude redukována na to, čemu učí katechismus, a dokonce na to, co ani není provždy platnou katolickou naukou – a nadto se nerozlišuje mezi různými stupni důležitosti a závaznosti. Např. když měl v roce 2013 jáhen William Ditewig promluvit v arcidiecézi Philadelphia, bylo jeho pozvání odvoláno, protože je spoluautorem knihy, která hájí možnost svěcení jáhenek; přitom v této věci ještě nebylo nic rozhodnuto. Názor církve na masturbaci, pouhou jáhenskou ordinaci žen, absolutní spása v Ježíši Kristu – jako by tato témata měla stejnou váhu: spadají do „oficiálního učení“, a proto se o nich nesmí pochybovat. Ale jejich váha je úplně odlišná, mají různý smysl. Vypadá to ovšem, jako by se „cokoli, čemu učí církev“, bez ohledu na téma a souvislosti, automaticky stávalo „závaznou naukou“; jako by na položené otázce, historickém pozadí tématu či jeho relativní závažnosti vůbec nezáleželo.

3. Žijeme v době nediferencované bezprostřední komunikace. Dnes je jakékoli prohlášení Vatikánu okamžitě předloženo nejširší veřejnosti; dnes už není čas je zvažovat, jako tomu bylo v minulosti, kdy se odborníci zabývali otázkou, jaké pořadí v církevní hierarchii pravd konkrétnímu prohlášení přísluší. Je naprosto nesporné, že ne všechna učení církve jsou stejně důležitá, přesto se v současné chvíli zdá, že všechno, co vyjde z úst nějakého biskupa nebo vatikánského mluvčího, je automaticky považováno za neomylné. V důsledku toho jsou dnes představitelé církve přesvědčeni, že je jejich povinností neodkladně reagovat na jakoukoli teologickou kontroverzi a rozsuzovat v otázkách teologické pravdy. Když Výbor pro otázky nauky církve při Biskupské konferenci USA kritizoval knihu Elizabeth Johnsonové Quest for the Living God (2007), byla mu položena otázka, proč nedošlo k osobnímu setkání s autorkou. Výbor to vysvětlil mj. tím, že biskupové museli zakročit bez odkladu, aby se zabránilo zmatku v hlavách věřících.

Případ Margaret Farleyové, její knihy a reakce Vatikánu staví katolické teology před mnoho palčivých otázek. Na jedné straně je jasné, že Farleyová se v řadě bodů od církevního učení odchyluje, ale na druhé straně vatikánské Sdělení nevěnuje jejímu hlavnímu úsilí, tj. postavit otázku sexuální etiky pod heslem spravedlnosti do jiného rámce, jedinou zmínku. Zdá se tedy, že mnoho biskupů právě tak jako Vatikán nevidí (zejména v případě Margaret Farleyové) pro pár stromů celý teologický les.

Z Concilia přeložila Helena Medková