Jste zde

Jen zbytečné skandály?

Katecheze kard. W. Kaspera a její kritika prof. N. Schollem na eucharistickém kongresu 2013 v Kolíně nad Rýnem

Letošní německý eucharistický kongres se konal pod záštitou arcibiskupa kardinála Joachima Meisnera v Kolíně nad Rýnem. Od 5. do 9. června 2013 se měli účastníci věnovat tématu eucharistie. To je bezpochyby velmi důle­žité téma, protože – jak již bylo několikrát zdůrazněno – eucharistie je střed církevní činnosti a také její ne­vyčerpatelný zdroj. Nicméně by bylo při tom nutno brát ohled na současnou církevní situaci. Také by bylo nutno se ptát, jakou roli hraje eucharistie v životě církevního společenství reálně a konkrétně.

Současná situace církve se jeví jako krizová. Věrohodnost církve jako instituce se na veřejnosti přibližuje nulovým hodnotám. To má negativní vliv na zvěstování evangelia, radostné zvěsti. Mnozí radostnou zvěst nepovažují za věrohodnou. V církvi trpíme nedostatkem kněží, kteří jsou tradičně předsedajícími při eucharistické slavnosti. Aby nebyli (zbylí) kněží v neděli a zasvěcené svátky příliš přetěžováni slavením více mší, redukuje se systematicky počet bohoslužebných míst, spojují se farnosti dohromady a provádějí se další správní opatření. To vede k tomu, že eucharistická slavnost se nekoná stále na stejném místě, ve stále stejném církevním shromáždění. Farnosti se zvětšují. Označení „farnost“, které pochází z latinského paro­chia, což znamená sousedství – nejenom sousedství kolem určitého kostela, ale také sousedství lidí a jejich vzájemnost – ztrácí svůj význam. Na eucharistické bohoslužbě se shromažďují lidé, z nichž někteří se nikdy před tím neviděli a možná se už podruhé neuvidí. Místo společenství sester a bratří se schází anonymní houf lidí. Jaký smysl má potom přijímání z jednoho rozdělovaného chleba a z jednoho kalicha? Tím roste počet míst, kde se už lidé vůbec nescházejí a eucharistie se tam neslaví.

Přestože tento tematický komplex zaměstnává myšlení a rozhovory mnoha křesťanů, nenašli jsme k tomu v programu eucharistického kongresu žádný programový bod. Nechceme tím říct, že by se o těchto věcech na kongresu nemluvilo. Ale oficielně to nepřišlo na pořad jednání. Přesto některé příspěvky zasluhují pozor­nosti. Jedním z nich je příspěvek, o kterém zde budeme referovat. Jedná se o příspěvek, který se nazýval „Katechese“ a který byl dílem kardinála Waltera Kaspera, emeritovaného presidenta vatikánského Sekretariátu pro jednotu křesťanů1. Dlužno podotknout, že tato katechese se konala pouze pro 700 kleriků a těch, kteří se chtějí kleriky stát. Tedy ne pro veřejnost, nýbrž jenom pro kleriky. Můj referát se opírá o článek profesora Norberta Scholla, emeritovaného profesora katolické systematické teologie na vysoké škole pedagogické v Heidelbergu. Schollův článek vyšel v německém časopise „imprimatur“ začátkem července tohoto roku2. Norbert Scholl čte a komentuje Kasperovu „katechesi“ velmi kriticky.

Jako vstup do tématu katechese a jako motto si kardinál Kasper zvolil poslední dva odstavce navazující na „řeč o chlebu“ v šesté kapitole Janova evangelia (J 6,60-69). Zde čteme, že Ježíšovi učedníci byli jeho řečí velmi znejistěni a chtěli od něho odejít. To neznamená nic jiného, než že Ježíš se svou misií v Galileji prak­ticky ztroskotal. Téměř všichni od něho utekli a i jeho nejbližší byli znejistěni.

Kardinál Walter Kasper uvedl, že situace líčená v tomto úryvku z Janova evangelia obsahuje paralely k sou­časné situaci církve. Je zde značná podobnost. „Poslání církve, její poselství na jedné straně a očekávání většiny obyvatelstva na straně druhé se v současné době diametrálně rozcházejí. Lidé vnímatelně na církev nevraží. I v úzkém okruhu křesťanů, mezi klérem to začíná vřít“, tvrdí Kasper. A jmenuje také odůvodnění této situace: církevní skandály poslední doby. Některé z nich (Kasper je přikrášleně nazývá „velké pohor­šení“) prý způsobily „velkou škodu“. Vinu na tom prý nese „zlý nepřítel“, který prý zasel „do dobré sadby svůj plevel“. A samozřejmě také „ten zrádce, věrolomník“ je prý vinen. Ale není prý žádný důvod se rozči­lovat. „Tak to bylo vždycky,“ míní kardinál... A bude to i nadále – je možno si tuto větu domyslet do konce. A snad i klidně čekat na další skandály zneužívání atd., poznamenává profesor Scholl.

Ale kardinál Kasper u toho nezůstává. Jmenuje ještě jeden další skandál: „Pomalé zanikání svátosti pokání, dá se říct svátosti milosrdenství. A to je jedna z hlubokých, mokvavých ran na těle Kristově“. To znamená: ne skandály zneužívání dětí a mladistvých, ne biskupské manipulace s tím spojené, nýbrž prázdné zpovědnice jsou podle kardinála Kaspera tím nejhorším skandálem. A kardinál Kasper pokračuje, že vlastně už máme účinnou terapii proti všem skandálům: opět musíme „pravidelně přijímat svátost pokání“! Proč na to ještě dosud nikdo nepřišel? ptá se N. Scholl.

Kardinál Kasper pokračuje. Bohužel existují ještě další „scandala“, která vznikla a vznikají na základě „nepo­rozumění a neznalosti“ – pochopitelně u těch druhých. To se podle Kaspera týká „naší kněžské existence, zvláště pak celibátu. To všechno jsou skutečnosti, které se dají v mnoha případech jen těžko sdělovat; ... již sám Ježíš měl stejný problém“. Tudíž: jenom klidně dál stejným způsobem, hlavně nic neměnit!, pozname­nává profesor Scholl.

Mnohé skandály, praví Kasper, jsou prý „zbytečné“. A jmenuje: diskuse kolem „jmenování biskupů, přijímání na dlaň nebo do úst, celebrace tváří k lidu, jáhenky“. To všechno jsou podle pana kardinála mrzuté „vedlejší záležitosti“ a „místa, kde se vedou postranní bitvy“. Tím ale uráží velký počet hluboce znejistěných, ale církvi věrných věřících křesťanů. Je to skutečně nějaká „vedlejší záležitost“, když kvůli zachovávání jednoho církevního předpisu z 12. století se stále více a více farností mění na oblasti „osvobozené od eucharistie“ a když věřící křesťané jsou nuceni si v neděli sednout do auta a jet mnohé kilometry k eucharistické slavnosti? A to všechno s odůvodněním, že i nakupovat do supermarketu jezdí stejně daleko? Je to skutečně „místo, kde se vede postranní bitva“, když se církevní lid na základně stále důrazněji dožaduje, aby se laici (ne-kle­rici) významněji podíleli na vedoucích místech a úkolech církve, aby byla zavedena jáhenská služba žen, aby se milosrdněji zacházelo s rozvedenými a znovu sezdanými, nebo aby se našlo přijatelné řešení církevního pracovního práva?

Profesor Scholl uvádí příklad. Církevní lid na základně si v arcidiecézi Freiburg im Breisgau na diecézním shromáždění nedávno tyto otázky kladl. A předseda německé biskupské konference, arcibiskup Robert Zollitsch z Freiburgu si vzal 3 dny na to, aby – jak se k tomu vyjádřil – „uprostřed skupiny poutníků jako jeden z nich“ se vystavil těmto „vedlejším záležitostem“, které zaměstnávají 300 mužů a žen z arcidiecéze Freiburg. Norbert Scholl klade další otázky, které s tím souvisejí. Jak je to s těmi otázkami a záležitostmi, které jdou ještě trochu dál? Jak je to s požadavkem reformy katolické sexuální morálky, jak je to s požadav­kem, aby byl zmírněn rozbujelý římský (= vatikánský) centralismus v církvi, jak je to s požadavky na zrušení celibátní povinnosti, na zrušení zákazu laického kázání, na zrušení zákazu žen v kněžské službě a s požadav­kem na rozšíření a posílení synodálních struktur? Jestliže jsou to také „vedlejší záležitosti“, proč se v této oblasti nic neděje?, ptá se ve svém článku profesor Norbert Scholl.

Kardinál Kasper si v této souvislosti trpce stěžuje na mnohé „ideologické zátarasy v zákopech a mnoho zá­kopových bitev“3, což prý se teď děje v církvi. Kdo ale vlastně zřídil tyto „ideologické zátarasy“ a kdo vede „zákopové bitvy“? Je to snad australský biskup Morrison, který byl papežem Benediktem XVI. odvolán z bis­kupské služby jenom proto, že se vyslovil ve prospěch kněžské služby žen? A kdo se pouští do urputných „zákopových bitev“ s americkými řádovými sestrami, které se zaměřily na reformy a odvážně hájí své stanovisko?

Zde můžeme ještě připojit další otázku: vytvářel odvolaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák „ideologické zátarasy“ nebo vedl snad „zákopové bitvy“, když se zajímal o život věřících křesťanů ve své diecézi a bral vážně jejich otázky, čímž se masivně odlišoval od ostatních slovenských biskupů? Jak známo, nevyslovil žádný s uvedených požadavků, ale snažil se biskupskou službu konat pro jemu svěřený Boží lid. Je něco takového „zákopová bitva“?

Poté se kardinál Kasper dostává ve své katechesi k tomu podstatnému. Důrazně říká: „Křesťanské bytí, křesťanská existence nespočívá v pevném držení se systému dogmat a systému morálky, byť i dogmata i morálka k tomu patří“. Co tedy vlastně platí? Jak je to tedy? Se pevně držet (jen) obsahu, nebo držet se i formy, držet se doslova těch dogmatických výpovědí, které jsou dnes částečně nesrozumitelné a vedou k mylným představám? Není nutno se některých výpovědí ze systému dogmat držet? Jestliže je tomu tak, které to jsou? Je to třeba papežská neomylnost, nanebevzetí Ježíšovy matky Marie? A jak je to s „hierarchií pravd“, kterou uvedl na scénu Druhý vatikánský koncil (Ekumenismus 11)? A co patří k „systému morálky“? Existuje vůbec něco takového? Čeho je třeba se při tom držet? Zákazu prezervativů (encyklika „Humanae vitae“)? Co z toho je postradatelné? A jak je to s církevní naukou, která není dogmatizovaná, na které se ale přesto tvrdošíjně a zarputile trvá, na příklad kněžský celibát v latinské církvi, nebo zákaz kněžské ordinace žen? ptá se profesor Scholl. A dodává: Na žádnou z těchto možných otázek kardinál Kasper neodpovídá.

A poté kardinál Kasper pokračuje a říká: „Křesťanská existence, být křesťanem, to je především ... zvláštní způsob následování Krista, přátelství s Kristem, život a společenství s Kristem a v Kristu, vposledku pak osudová pospolitost s Ježíšem Kristem. V tom vězí vše, s tím vše stojí a padá.“ Co to znamená přesně? Přátelství s „Kristem“ hlásaným oficiální christologií, nebo s Ježíšem nám zvěstovaným v Novém zákoně? A co je s těmi, kteří mají niterné spojení s Ježíšem, řemeslníkem z Nazareta, s jeho poselstvím, s jeho příklad­ným jednáním a s jeho bezpodmínečnou láskou, kteří ale už nemohou (dále) věřit na „Krista“, „jednoroze­ného syna Božího“, který neměl žádného genetického otce a který se narodil z panny (DH 18804)? Patří k „životu a společenství s Kristem a v Kristu“ také trvání na té celé dogmatizované christologické pojmové jazykové struktuře včetně jejího neoscholastického chápání?, zní další otázky Norberta Scholla. – Ani zde nenabízí kardinál Kasper žádnou odpověď.

Na závěr své „katechese“ kardinál vysvětluje: „Zde jde o otázku po Bohu a otázku po Kristu“. Profesor Scholl podotýká: Tomu je možno bezmezně přitakat, kdyby se už zase nevynořovaly nové otázky: Co se tím myslí přesně? Znamená to snad, že se máme přesně držet Božího obrazu z antiky, jak se odráží církevním krédu, ve vyznání víry? Máme se držte Krista, který „zplozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem..., sestoupil s nebes“? Již před 40 lety zdůrazňoval Karl Rahner, že Apoštolské vyznání víry (stejně jako Nicejsko-konstantinopolské) „ačkoliv to bude stále zůstávající povinná norma víry, přesto se dnes nemůže jednoduše v dostatečné míře používat ve funkci takového základního vyznání víry jako dříve, protože se přece jenom příliš málo bezprostředně týká naší současné duchovní situace“ (Grundkurs des Glaubens, Freiburg 1976).

Kardinál Walter Kasper pravděpodobně (s rukou před ústy) nezastává žádný jiný názor než tento. Proč to ale neřekne na veřejnosti a neřekne to tak, by to bylo jasné? A proč neudělá on sám jako uznávaný a (v mladých letech) kompetentní teolog pokus, přeložit tradovanou nauku o Bohu a christologii do „dnešní duchovní situace“? Proč se nesnaží, mnohé teologické pojmy, které měly částečně zcela jiný význam (osoba, podstata), přeložit do dnešní pojmové souvislosti a je v horizontu novodobých teologických, filosofických, historicko-kritických a přírodovědeckých poznatků nově založit a popsat? Proč se neodváží naplnit obsahem a podstatou svůj vlastní postulát „Zde jde o otázku po Bohu a otázku po Kristu“? Proč napadá takovým způsobem všechny ty na celém světě rozšířené a velmi oprávněné požadavky zásadní a rozsáhlé strukturní reformy římsko-katolické církve? Proč popírá stále ještě existující angažmá mnoha věrných ale stále kritič­tějších katoliček a katolíků? To jsou otázky profesora Scholla. K těmto otázkám nezbývá než se k nim připojit.

Norbert Scholl k tomu poznamenává a svůj článek uzavírá: „Očekával bych od kardinála Kaspera teologicky hlouběji fundovanou, současné situaci lépe odpovídající, méně o vlastní neomylnosti přesvědčenou a čestnější katechesi.“

Proč kardinál Walter Kasper tuto „katechesi“ uskutečnil pouze před kleriky, nám zůstává záhadou. Obsa­hově se to přece týká všech křesťanů jakékoliv konfese. V České republice panuje většinově představa, že „věřící“ křesťan je ten, kdo pravidelně „chodí do kostela“. To jsou věřící. Málo se přemýšlí o tom, co to zna­mená „být křesťanem“ a v čem spočívá křesťanská existence. Zde dává kardinál Walter Kasper významný impuls k zamyšlení.

Od tohoto zamyšlení je jenom krok k úvahám o eucharistii a eucharistických kongresech. Člověk, který chce nejenom být považován za „věřícího“, nýbrž usiluje o to „být křesťanem“, se – v kostele nebo někde jinde – eucharistie účastní. Účastní se „večeře Páně“, usiluje o spojení se s Ježíšem Kristem a spojení s jinými sestrami a bratry. To je smysl toho, že při eucharistické bohoslužbě společně s jinými jíme z jednoho chleba a pijeme z jednoho kalicha.

Navraťme se k začátku těchto úvah, k eucharistickému kongresu 2013 v Kolíně nad Rýnem. Nehledě k tomu, co se všechno v rámci tohoto kongresu dělo, je velice důležité si uvědomit, že eucharistie a eucharistické způsoby chléb a víno nejsou v první řadě pro uctívání, ale abychom jich požívali, jedli a pili. Společenství jídla a pití je to elementární lidské společenství. A to ustanovil Ježíš Kristus jako památku na něho a jako jeho přítomnost s námi a v nás.

1 Katechese zveřejněna na internetu: http://www.eucharistie2013.de/fileadmin/redaktion /bilder/Bildergalerien/news_ab050613/downloads/2013-06-07-K-Kasper-Katechese.pdf

2 Imprimatur na internetu: http://www.imprimatur-trier.de/

3 V originále je uvedeno: „ideologischer Drahtverhau mit vielen Grabenkämpfen“.

4 DH = „Denzinger-Hünermann“ – sbírka věroučných výroků pod názvem Enchiridion symbolorum. Výroky jsou číslovány. Tato sbírka byla vydána pod redakcí německého teologa Heinricha Denzingera a později teologa Petera Hünermanna.