260 - květen 2014

Semper reformanda

Církev, která se stále reformuje a obnovuje a která má být stále obnovována a reformována – tuto maximu novověkého protestantismu akceptuje katolická církev – navzdory její očividné univerzální platnosti, patrné každému, kdo disponuje alespoň základním vhledem do církevních dějin – teprve poměrně krátkou dobu. Až v posledním půlstoletí, které uplynulo od zahájení II. vatikánského koncilu, se alespoň částečně pojetí církve mění a obraz opevněné bašty, hájící zjevené a navěky neměnné pravdy víry (zahrnující ve skutečnosti mnohdy učení a formulace zcela nedávného data) proti stále bezbožnějšímu světu je nahrazován obrazem instituce, jejímž úkolem je ve stále se proměňujícím světě znovu a znovu překládat radostnou zvěst do současných jazyků a kontextů tak, aby zůstávala vždy aktuálním a činným Božím slovem a nikoli pouze petrifikovaným náboženským systémem. Tento úkol však může s úspěchem plnit pouze instituce, která zůstává otevřená vůči opodstatněným a reflektovaným změnám.

Aktuální číslo Getseman ukazuje různé příklady této otevřenosti v rozličných údech církevního organismu. O změny na úrovni hlavy se systematicky pokouší papež František. Spíše, než o reformě, by zde snad bylo vhodnější mluvit o reparaci – opravě či nápravě něčeho, co bylo poškozeno. Fungování římské kurie a s ním související stav vatikánského finančnictví jsou oblasti, které pravděpodobně ozdravný zásah akutně potřebují, a nelze než doufat, že opatrně se rozbíhající proces povede alespoň k dílčím úspěchům.

Na zcela jiné rovině hledají evangelijní zprávě nové cesty feministické a genderové teologie. S řadou jejich důrazů lze jistě vést polemiku – což se ostatně v rámci (ovšemže specifické) vědní disciplíny očekává, ba přímo vyžaduje –, v základním obratu od patriarchálního a maskulinního obrazu Boha k autentickým obrazům zahrnujícím v podstatné míře i ženskou složku lze však vidět jednu z možných a potenciálně plodných teologických odpovědí na problémy dnešního západního světa. Sama historicky bezprecedentní situace, kdy v teologii stále aktivněji působí stále rostoucí počet žen-teoložek, nemůže v dlouhodobém horizontu zůstat bez odezvy ani v institucionální struktuře církve. O možných reformních krocích v tomto směru se v komentářích a analýzách ostatně spekuluje stále častěji.

Portrét člověka oddaného církvi hledající a stále se obnovující předkládá ve své vzpomínce na salesiánského kněze Václava Komárka Pavel Hradilek. Příležitostí přehodnotit a nově zformovat svůj způsob šíření evangelia a své pojetí církve nabídl život ve druhé půli 20. století Komárkovi skutečně dostatek. Odvaha s jakou se vydával neprošlapanými cestami a velkorysost a pokora s níž ustupoval do pozadí v momentě, kdy se tyto cesty ukázaly i pro ostatní jako schůdné, zůstávají trvalou inspirací pro ty, kteří se s ním mohli setkávat, jsou však zároveň nutnými obecnými předpoklady každé smysluplné reformy.