Jste zde

Zprávy

P. Frans van der Lugt - poslední pastýř zavražděn

(CiG 15/2014) Nizozemský jezuita Frans van der Lugt, by zavražděn neznámými pachateli v syrské občanské válce v městě Homs. „Spiegel Online“ napsal o pachatelích, jejichž totožnost ještě není známa: Nějaký zakuklenec ho vyvlekl z domu, zranil strážce z místní jednotky povstalců a „zabil Franse dvěma výstřely do hlavy“. Guvernér provincie Homs obvinil z činu frontu al-Nusra napojenou na Al Kajdu. Pětasedmdesátiletý kněz, který žil v Sýrii již 38 let, se zasazoval za vzdělávání a za postižené. Řeholník zůstával až do poslední chvíle s lidmi z Homsu, mezi nimiž bylo ještě pouhých 60 křesťanů z původních 60000, kteří před válkou v Homsu žili. Když byly zničeny kostely a části jesuitského kláštera, nazvali obyvatelé svoje město s připomínkou obležení a zničení Leningradu německými jednotkami „Homsgrad“. Frans zůstával, poslední pastýř své obce a ochránce pár tuctů rodin, křesťan-ských i muslimských, které našly v klášteře útočiště. Frans van der Lugt vytrval ve městě i po marných vyjednáváních mezi OSN, povstalci a Assadovým režimem, s odůvodněním: „Byl jsem s nimi v dobrých časech, nyní s nimi budu sdílet i bolest“.

Nový patriarcha Antiochie Ignatius Afrem II. Karim

(CiG 14/2014) Cyril Afrem Karim, dosavadní syrsko-orthodoxní metropolita pro Východ USA byl jen několik dní po smrti patriarchy Ignatia Zakky I. Iwase zvolen za jeho nástupce. Podle chápání jeho církve je tento osma-čtyřicetiletý muž 122. nástupcem svatého Petra. Pochází ze syrské provincie Džazíra. Jako kněz absolvoval dodatkové studium na St. Patrick College v irském Maynoothu poblíž Dublinu. Nový antiochijský patriacha přijal jméno Ignatius Afrem II. Karim.

Být evangelický a katolický

Reformační rok 2017 má být pro křesťany příležitostí pro zpytování svědomí.Na to upozorňuje Theodor Dieter, ředitel štrasburského Institutu pro ekumenická bádání (Insitut für Ökumenische Forschung). Navrhuje, aby „se evangelické církve bránily jakémukoli pokušení chtít stavět protestantský svět proti katolické církvi“. Místo toho by měli křesťané usilovat o to, být evangeličtí, tedy „odpovídající evangeliu“, a katoličtí, „žíjící v těle Kristově“. Impulsy od papeže Františka jsou povzbuzující. To, že papež se představil slovy: „ Jsem hříšník, který uviděl Boha“, považuje Dieter za „ekumenickou senzaci“. Musí se ovšem teprve ještě ukázat, co z jeho záměrů se podaří uskutečnit.

Proselytismus není cestou, na níž církev roste

(KAP) Podle papeže Františka není „přetahování“ jinak věřících cestou růstu církve. „Církev neroste proselytismem, nýbrž pouze vyzařováním a přitažlivostí svědků víry a radostí“, řekl papež 24. 4. před tisícovkami věřících v římském jezuitském kostele Sant´Ignazio. František slavil eucharistii jako dík za svatořečení apoštola Brazílie Josého de Anchieta. Tento jesuita španělského původu byl v 16. století zakladatel dnešního Sao Paula. Papež se odvolal na radost ze setkání se vzkříšeným Kristem. Je možné mít z toho strach, jaký měli učedníci na cestě do Emauz, jimž se zdálo nebezpečné prodlévat v Jeruzalémě, a proto utekli. „Je snazší věřit v nějakého ducha než v živého Krista“, řekl papež vše svém portugalsky prosloveném kázání. „Je jednodušší jít k nějakému zaříkávači duchů a nechat si předpovědět budoucnost, nebo nechat si vykládat karty, než důvěřovat vítěznému Kristu, který zvítězil nad smrtí.“ Církev roste vyzařováním radosti ze setkávání. Takové svědectví dal svatý José de Anchieta, tím že zasvětil svůj život hlásání právě této radosti v Brazílii. „Chtěl to, co zažil s Pánem, předat dál“, řekl František. Tento jezuita-misionář, svatořečený 3. dubna, byl plný radosti, a to natolik, že chtěl založit stát. „On položil kulturní základy národa a postavil je na Ježíši Kristu. On nestudoval ještě teologii ani filosofii, byl ještě velmi mladý muž. Ale pohlédl do tváře Ježíše Krista a nechal se touto radostí, která zahnala temnotu, naplnit. To byla a je jeho svatost. Neměl žádný strach z radosti“, řekl papež doslova v přítomnosti generála jezuitů P. Adolfa Nicolause a četných brazilských biskupů, mj. kardinálů Odila Pedra Scherera a Raymunda Damascena Assise. Po eucharistické slavnosti věřící papeže Františka nadšeně zdravili.

Papež, který sám patří k jezuitskému řádu, svatořečil Anchieta 3. dubna dekretem při mimořádném procesu. Tento Španěl, který je již dlouho v Brazílii uctíván jako národní světec, přišel roku 1553 do Nového světa. V Brazílii působil jako misionář a badatel domorodých jazyků. Anchieta měl zásadní podíl na založení jezuitské misie Piratininga, z níž později vzniklo brazilské největší město Sao Paulo.

Při tzv. procesu „pro gratia“ ke svatořečení jde církevněprávně o rozšíření již existující úcty na celosvětovou církev. Pro tuto formu není zapotřebí žádného uznaného vlastního zázraku uzdravení. Konečným výsledkem je přijetí svátku světce do kalendáře univerzální církve stejně jako při formálním svatořečení. Také Jan XXIII., který byl svatořečen v neděli 27.4., byl jedním z blahoslavených, jimž papež František umožnil cestu „pro gratia“. Tímto způsobem svatořečil také Benedikt XVI. před dvěma lety mystičku Hildegardu z Bingen, která byla již dlouho předtím uctívána v německojazyčném prostředí a v benediktinském řádu.

Papež obsadil vedení církve v Nepálu

(KAP) Papež František obměnil v himalájském státu Nepál vedení církve. Nástupcem člena jezuitského řádu biskupa Anthony Francise Sharmy (75) se stal Ind Paul Simick (50). Tento biblista studoval v Římě, byl kanovníkem v Darjeelingu a poté převzal vedení apoštolského vikariátu v Nepálu, který slouží cca 8000 tamějších katolíků. Jeho předchůdce Sharma se narodil v nepálském hlavním městě Káthmandu a po dosažení církví stanovené věkové hranice nabídl papeži svoji resignaci. Apoštolský vikariát je předstupněm k diecézi a je zřizován papežem v regionech s malými nebo mladými církevními obcemi.

Kritika „Santo subito“

(CIG 16/2014) Proti svatořečení papeže Jana Pavla II. se již dříve během kanonizačního procesu vyslovil někdejší milánský kardinál Carlo Maria Martini (1927 – 2012). Zprávu o tom přinesly milánské noviny „Corriere della Sera“ s odvoláním na nedostupná akta. Podle nich kardinál kritizoval fakt, že role místních církví a místních biskupů byla za pontifikátu Jana Pavla II. zatlačena do pozadí. Na veřejnosti se stal papež jako římský biskup „biskupem světa“ a tím v jistém slova smyslu podkopal skutečnou autoritu každého jednotlivého biskupa jako představitele místní církve. K tomu Jan Pavel II. silně zanedbával zvláště v posledních letech svého života význam místních církví ve prospěch nových duchovních hnutí přesahujících hranice biskupství. Papež František svatořečil Jana Pavla II. a Jana XXIII. 27. dubna t.r.