Ještě dlouhá cesta

Vatikánské finančnictví – nová transparentnost a snahy o reformu

Benedikt XVI. se už poměrně záhy po nástupu do funkce začal zabývat problémy vatikánského finančnictví a zvláště Vatikánské banky (Instituto per le Opere religione, IOR). Důvodem byly zejména různé skandály okolo IOR, objevující se od sedmdesátých let, dále podezření, že se italští duchovní a funkcionáři bývalé strany Democrazia Christiana blízcí mafii dopouštějí korupce, praní špinavých peněz a daňových podvodů, a konečně různá odhalení v tisku, která ve veřejnosti budila rozruch a podkopávala věrohodnost církve.

Kromě toho, že byla nově obsazena místa ve finančních grémiích a změněna pravidla pro vedení kont církevních institucí v IOR, měly Benediktovy zásahy zesílit kontrolu vatikánských finančních institucí. Začátkem roku 2010 byl vedoucí Správy majetku Svatého stolce (APSA) pověřen dohledem nad IOR a Kongregací pro evangelizaci národů (Propaganda Fide, PF). V roce 2011 byl založen vatikánský Úřad pro dohled nad finančnictvím (Autorità di Informazione Finanziaria, AIF), který má kontrolovat, zda dikasteria a úřady Vatikánského státu a Svatého stolce dodržují zpřísněné normy namířené proti praní peněz a financování organizované kriminality a terorismu (zák. 127 Vatikánského státu a příslušné motu proprio Per la prevenzione z prosince 2010).

Tyto kroky byly provázeny, resp. motivovány intenzivní mezinárodní spoluprací, která vyústila především v dohodu Vatikánského státu s Evropskou unií o vydání vatikánských euromincí za předpokladu, že Vatikán dodrží v roce 2009 mezinárodní předpisy pro finanční transakce a od roku 2011 nechá své finančnictví posoudit mezinárodní organizací Moneyval podle kritérií grémia Financial Action Task Force (FATF) zřízeného při OECD. Kromě toho přistoupil Svatý stolec na začátku roku 2012 k Mezinárodní dohodě o boji proti financování terorismu z roku 1999, ke Konvenci OSN proti mezinárodnímu organizovanému zločinu z roku 2000 a k Úmluvě OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami z roku 1988. První zpráva, kterou Moneyval vydal v polovině roku 2012, skutečně potvrdila, že Vatikánský stát a Svatý stolec dosáhly v boji proti ilegálním finančním transakcím značného pokroku.

Překážky skutečné a trvalé finanční reformy

S těmito opatřeními a úspěchy kontrastují ovšem různé negativní jevy. Tak např. italské daňové úřady a státní zastupitelství dále vyšetřovaly činnost IOR. V květnu 2012 vyslovila dozorčí rada jednohlasně nedůvěru novému generální řediteli IOR Ettore Tedeschimu a přinutila ho k odstoupení, což naznačuje, že jeho reformní opatření směřující k větší transparentnosti a kooperaci s Itálií narazila v kurii na odpor. V lednu 2012 byla účinnost zákona č. 127 redukována dekretem CLIX, jenž koordinaci postupu Vatikánu a Svatého stolce proti praní špinavých peněz svěřil státnímu sekretariátu a roli AIF zeslabil.

První výroční zprávy AIF zaregistrovaly pak také v roce 2011 pouze jednu podezřelou finanční transakci (v roce 2012 šest); jen sedmkrát (v roce 2011), resp. třikrát (2012) bylo na základě udání zahájeno pátrání, vedoucí ke dvěma trestním oznámením u vatikánských orgánů činných v trestním řízení. Zatímco zahraničním úřadům byly během dvou let odeslány celkem dva dotazy, ze zahraničí (z Itálie) přišly tři (2011), resp. sedm (2012) odpovídajících žádostí o informaci.

Jako konkrétní překážky skutečné a trvalé finanční reformy ve Vatikánu jsou stále znovu označovány zejména tyto skutečnosti: řídící kompetence katolické církve se stále více soustřeďují v rukou složitě a byrokraticky organizované kurie; v kurii se vedou mocenské boje o povýšení a vliv na papeže; v souvislosti s tím vznikají a jsou podporovány antagonistické aliance, jejichž členům jde o kariéru, přičemž korumpujícím nástrojem k zajištění loajality a vlivu, zvláště v souvislosti s kurií a italským episkopátem a klérem, je přístup k finančním zdrojům.

Aniž zde můžeme vynést shrnující soud, zdá se, že symptomatický pro tuto problematiku je „systém Bertone“. Bývalý kardinál státní sekretář Tarcisio Bertone se zjevně nejednou pokoušel získat přístup k papežským financím (např. pomocí dekretu CLIX) a využíval personální politiky, aby posílil svůj vliv v kurii, kde byl vzhledem k chybějícímu diplomatickému vzdělání a nevalné kariéře vždy považován za outsidera. Takto vznikající kliky a korupce v kurii zřejmě způsobují, že každá finanční reforma usilující o transparentnost a efektivitu musí narazit na odpor, někdy velmi energický.

Benedikt XVI. se tedy během svého pontifikátu problémy papežského finančnictví (zejména IOR) intenzivně zabýval, avšak vzhledem k odporu kurie, resp. v důsledku zdržovacích manévrů některých jejích členů nebyla jím zavedená reformní opatření proti korupci, praní špinavých peněz a ilegálním finančním transakcím, byť zacílená správným směrem, skutečně účinná. Přestože byly učiněny perspektivní reformní kroky, např. zahájena mezinárodní spolupráce v oblasti financí, problematika vatikánské finanční politiky nakonec přetrvala v celé své složitosti až do Františkova zvolení.

Pokud jde o (re)organizaci vatikánského finančnictví, navázal tudíž pontifikát Benedikta XVI. víceméně hladce na tradici jeho předchůdců, kteří z nedostatku opravdového zájmu o finanční politiku a vzhledem k odporu uvnitř kurie nebyli ochotni či schopni prosadit komplexní reformu, tj. změnit papežské finanční instituce a jejich chování skutečně od základu (a nikoli pouze zasahovat v nejnaléhavějších případech).

Výsledky aktuální vatikánské bilance

Přitom je naprosto jasné, že provoz Svatého stolce a Vatikánského státu závisí (a bude záviset) na zdravém, stabilním hospodaření s financemi. V polovině roku 2013 zveřejnila Prefektura pro hospodářské záležitosti Svatého stolce výsledky poslední bilance. Ty informují na vatikánské poměry relativně podrobně nejen o hospodaření kurie a Vatikánského státu, nýbrž i o souvisejících aktivitách Svatého stolce, které vyvíjejí oddělené organizace a instituce, stojící rovněž pod papežovým vedením. Podle této zprávy vykázal Svatý stolec (kurie) spolu se státním sekretariátem, devíti kongregacemi, třemi soudními dvory, pěti mediálními institucemi, jedenácti papežskými akademiemi a dvanácti papežskými radami v roce 2012 příjmy ve výši 250,7 milionů eur a výdaje 248,5 milionů eur, tedy přebytek ve výši 2,2 milionů eur.

46 % příjmů činily kapitálové výnosy, 35 % dary včetně příspěvků z diecézí, 9 % jiné obchodní aktivity a 10 % ostatní zdroje. IOR přispěla Svatému stolci více než 50 miliony eur. Z výdajů představovaly 62 % personální náklady (2833 zaměstnanců), 20 % služby a nákupy, 6 % daně a odvody a 12 % jiné. Kromě personálních nákladů představovaly nejvyšší položku výdaje na sociální sítě (včetně příspěvků pro Radio Vaticana) a daně, přičemž v Itálii nově zavedená daň z nemovitostí způsobila, že výdaje stouply ve srovnání s rokem 2011 o 5 milionů eur.

Pastorační aktivity Svatého stolce, v účetnictví oddělené od kurie, vykázaly v roce 2012 příjmy ve výši 73,9 milionů eur: 37 % z obchodních aktivit, 12 % z darů a 32 % z jiných zdrojů. Výdaje v této oblasti jdou mimo jiné na personál, bohoslužby a zpovědní nabídku v papežských bazilikách (např. v chrámě sv. Petra), dále na poutní místa či na papežskou farní obec římské diecéze (asi 1200 kněží). V souvislosti s tím činily 34 % personální náklady, 22 % služby a nákupy, 17 % prostředky pro kněze a 26 % šlo na jiné účely. Výsledkem byl roční přebytek 1,8 milionu eur.

Charitativní aktivity, rovněž separátně účtované, vykázaly v roce 2012 příjmy ve výši 276,7 milionů eur (včetně Petrova haléře) a výdaje 274,1 eur; přebytek činil tedy 2,6 milionu eur. Financována byla činnost těchto institucí: „missio“ (Papežská misijní díla, zastoupená ve více než 150 zemích), Pomocné dílo františkánů ve Svaté zemi, Caritas Internationalis, Papežská dobročinná služba (Elemosineria Apostolica, jejíž vedoucí má hodnost arcibiskupa), nadace „Pomoc pro církev v nouzi“ a Riunione delle Opere di Aiuto alle Chiese orientali. 98,1 % příjmů pocházelo v roce 2012 z darů; vynaložené prostředky šly z 92,1 % na charitativní účely.

Slušný roční rozpočet

Městský stát Vatikán s městskou správou, devíti ředitelstvími, šesti úřady, státním archivem a vatikánskou observatoří měl v roce 2012 příjmy ve výši 261,5 milionů eur a vydal 238,4 milionů eur; hospodařil tedy s ročním přebytkem 23,1 milionů eur. Z obchodních aktivit (např. ze vstupného do vatikánských muzeí) pocházelo 83,7 % příjmů, z kapitálových výnosů 1,5 % a z ostatních zdrojů 14,8 %. Náklady na 1936 zaměstnanců představovaly 62 % z výdajů, služby a nákupy 20 %, daně a odvody 6 %, jiné účely 12%.

Tato čísla ukazují, že papež jako hlava katolické církve, kurie a Vatikánského státu má v souhrnu k dispozici přibližně 860 milionů eur ročně. Tato suma přirozeně nezahrnuje majetek Svatého stolce a Vatikánského státu; k němu patří kromě nadačního kapitálu podle Lateránské smlouvy z roku 1929, který činí celkem 1,75 miliardy italských lir (přibližně 90 milionů amerických dolarů), také rozsáhlé nemovitosti v Itálii a umělecká díla ve vatikánských muzeích a ve městě samém, jejichž hodnota je nevyčíslitelná.

Objem tohoto majetku, o němž neexistují oficiální informace, odhadl tisk roku 2008 na základě kolportovaných důvěrných kuriálních sdělení takto: rezervy v hotovosti 340,6 milionů eur, cenné papíry a akcie za 520 milionů eur, zlato v hodnotě 19 milionů eur, zahraniční investice ve výši 500 milionů britských liber (především ve formě nemovitostí ve Velké Británii, Francii a Švýcarsku v hodnotě 424 milionů eur). K tomu nutno připočíst asi 50 tisíc nemovitostí v Itálii: z toho údajně jen v Římě 800 škol, 65 soukromých klinik a 43 internáty. Jen Kongregace pro evangelizaci vlastní prý nemovitosti v ceně 53 milionů eur. Investovaný kapitál z Lateránské nadace má podle britského deníku The Guardian dnes už hodnotu 680 milionů eur.

František je předurčen pro radikální reformu

Ještě coby kardinál Bergoglio přednesl papež František v roce 2013 v konkláve zřejmě pozoruhodnou obžalobu sebestřednosti církve, která „(…) Ježíše usurpuje pro sebe a (…) [nenechá] ho vystoupit ven. (…) Jsou dva obrazy církve: církev hlásající, která (…) Boží slovo v úctě přijímá a věrně hlásá; a mondénní církev, která žije sama v sobě, ze sebe a pro sebe. V tomto světle je třeba vidět možné změny a reformy, nezbytné pro spásu duší“. Církev podle Františka není „podnik nebo pomocná instituce nebo nevládní organizace“, a proto se musí při své světské, materiální činnosti, tedy právě v oblasti finanční politiky, rozpomenout na své skutečné poslání, jímž je evangelizace a láska k bližnímu.

František přitom pokračuje ve vehementně antikapitalistické kritice nelidského, na zisk orientovaného hospodářského systému, kterou zřetelně vyslovili již Jan Pavel II. a Benedikt XVI. Tak např. ve svém prvním apoštolském listě Evangelii Gaudium z 24. listopadu 2013 zdůraznil: „Stvořili jsme nové modly. Uctívání starozákonního zlatého telete (…) dostalo novou a nelítostnou podobu v kultu peněz a v diktátu ekonomie bez tváře a bez opravdového lidského zaměření. Světová krize, která zachvátila finančnictví a ekonomiku, odhalila jejich vnitřní nevyváženost a především skutečnost, že jim chybí antropologická orientace: lidská bytost je redukována pouze na jednu ze svých potřeb, na konzum. (…) Zatímco zisky malého počtu jednotlivců exponenciálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu šťastné menšiny. Tato nerovnováha plyne z ideologií, které obhajují absolutní autonomii trhů a finančních spekulací.“ Díky svému teologickému a osobnímu zázemí – František je mj. ovlivněn jezuitskou věrností zásadám a jezuitským pragmatismem – se zdá být tento papež předurčen k radikální reformě vatikánské finanční politiky.

Bezprostředně po svém zvolení v březnu 2013 navázal František na opatření Benedikta XVI. a v reformě vatikánského finančnictví pokračoval skutečně pozoruhodným tempem. I když kardinála státního sekretáře Bertoneho nejprve ve funkci potvrdil, již v dubnu 2013 sestavil z osmi kardinálů Komisi pro otázky reformy kurie, což ukazuje, že si je velmi dobře vědom konfliktů a mocenských bojů probíhajících uvnitř Vatikánu. Nápadné je to právě na složení tohoto výboru, orientovaného na světovou církev a tedy zaměřeného „protivatikánsky“: vazbu na kurii, resp. na Itálii mají jedině kardinál Giuseppe Bertello (předseda Komise kardinálů pro Vatikánský stát) a biskup z Albana Marcello Semeraro – všichni ostatní zastupují církev z jiných kontinentů (dva jsou z Latinské Ameriky). Toto grémium má teď zřejmě v plánu spojit kuriální instituce zabývající se financemi pod jednou střechou (na způsob ministerstva financí v tradičních státech), a tím zlepšit transparentnost a kontrolu finančních operací.

Změny institucionálního rámce

Koncem června 2013 ustavil František Komisi pro reformu IOR, která má po prozkoumání veškeré dokumentace Vatikánské banky navrhnout papeži, jak její činnost lépe přizpůsobit „univerzálnímu poslání Svatého stolce“. Členy komise jsou kardinálové kurie Rafaelle Farina a Jean Louis Taran, dále dva zástupci Úřadu pro soudnictví a vnitřní záležitosti Vatikánského státu a americká právnička Mary Ann Glendonová, do roku 2009 velvyslankyně USA u Svatého stolce a poté profesorka Harvardovy univerzity. Jednou z možností, o nichž komise údajně uvažuje, je dokonce zrušení IOR.

Krátce nato odstoupili ze svých pozic generální ředitel IOR Paolo Cipriani a jeho zástupce Massimo Tulli, vyšetřovaní kvůli korupci. Již předtím byl hlavní účetní majetkové správy APSA Nunzio Scarano zbaven místa pro korupci, podvod a pomluvu (podle římské prokuratory se pokusil propašovat ze Švýcarska do Itálie 20 milionů eur) a zatčen italskými úřady.* Po Ciprianim převzal obchodní vedení IOR přechodně Ernst von Freyberg, předseda dozorčí rady, jmenovaný v únoru 2013 ještě Benediktem XVI.; od listopadu 2013 je novým generálním ředitelem Rolland Marrancini, do té doby zástupce ředitele. Tento právník, finanční poradce a průmyslový manager má těsnou vazbu na církev a papeže, mj. jako aktivní člen špitálního řádu. Jeho úsilí o novou transparentnost a otevřenost IOR je zjevné už z toho, že 31. července byly zpřístupněny webové stránky IOR, poprvé přinášející o činnosti a personálu Vatikánské banky konkrétní informace.

Tvrdší linie finanční kontroly

V červenci 2013 František dále ustavil Papežskou komisi pro organizaci hospodářských a administrativních struktur Svatého stolce. Komise má shromažďovat informace a ve spolupráci s Radou kardinálů vypracovat návrhy na reformu institucí Svatého stolce, jejímž cílem je „zjednodušení a racionalizace existujících institucí a pečlivější plánování ekonomických aktivit veškeré vatikánské administrativy“. Komisi tvoří osm specialistů z oblasti práva, ekonomie, financí a organizace, kteří pro Vatikán nebo pro jiná církevní zařízení již pracovali jako experti a poradci.

S výjimkou sekretáře Prefektury pro hospodářské záležitosti jsou to všichni laikové – šest jich pochází z Evropy (z Francie, Španělska, Itálie, Německa, Malty), jeden ze Singapuru. I na tomto opatření je vidět, že nutná reforma kurie má za cíl nejen větší efektivitu, nýbrž že vychází i z požadavku politické přesvědčivosti a konzistence.

Také nahrazení kardinála Bertoneho arcibiskupem Pietrem Parolinem, oznámené koncem srpna 2013, naznačuje, že František považuje reformu kurie a tedy i správy financí a Vatikánské banky za prvořadý úkol svého pontifikátu. Nejenže odstranil zjevně ústřední postavu kuriálních intrik, druhým mužem Svatého stolce udělal relativně mladého, ale zkušeného diplomata, přijatelného jak pro kurii, tak pro světovou církev. Parolin pracoval v letech 1992–2009 v Druhé sekci státního sekretariátu (sekce pro mezistátní styky), byl diplomatem v Nigérii a Mexiku (1986–1992) a nunciem ve Venezuele (2009–2013). Na rozdíl od „outsidera“ Bertoneho, jenž založil své působení na osobních vztazích a protekcích, má nový muž všechny předpoklady plnit jako kardinál státní sekretář integrující roli podle Františkových představ.

Všechna tato opatření již přinášejí první plody. V polovině listopadu 2013 oznámil např. René Brülhart, vedoucí AIF, že jeho úřad zjistil a Vatikánské státní prokuratuře předal mnohem vyšší počet případů podezření z ilegálních finančních transakcí, než tomu bylo v minulých letech. Média kromě toho přinesla nepotvrzené zprávy, že v reakci na nový, tvrdší postup Vatikánského úřadu pro dohled nad financemi byly ve Vatikánské bance zrušeny stovky kont, na nichž měli jejich majitelé uloženo téměř tři sta miliónů eur. Moneyval zveřejnil v polovině prosince 2013 průběžnou zprávu k vatikánské reformě financí, v níž konstatuje, že řada doporučených technických a právních kroků byla v krátké době realizována. Ze 16 hlavních uložených povinností byla podle této kontroly dosud splněna jedna úplně, 8 do značné míry, 5 částečně a pouze 2 (dohled nad finančními transakcemi a zmrazení aktiv podezřelých ze souvislosti s teroristickou činností) nedostatečně. Důvodem je dosud omezená efektivita AIF – chybí jí personál, odbornost a formální možnosti zasahovat vůči jiným úřadům Svatého stolce a Vatikánského státu, takže AIF dosud nemohl podrobit formální inspekci instituce jako IOR nebo APSA. Zpráva přesto pozitivně hodnotí kromě intenzivnější mezinárodní spolupráce a přísnějšího vatikánského trestního zákonodárství především skutečnost, že AIF pracuje opět zcela autonomně. V souhrnu se tedy Moneyval vyjadřuje o dosavadním průběhu reformy vatikánského finančního sektoru velmi uznale.

Reformní opatření na co nejširší základně

V souladu s tím oznámilo Radio Vatikán již v říjnu 2013, že ratingová agentura Standard Ethics se sídlem v Londýně a Bruselu, zkoumající především etickou a sociální stabilitu investičního chování a vedení podniků a států (corporate governance), zlepšila klasifikaci Vatikánu. Nelze přitom ovšem zamlčet, že tento pokrok znamená přeřazení ze skupiny EE– (v níž jsou např. Belgie, Brazílie, Bulharsko, Mexiko, Polsko, Rumunsko či Jižní Afrika) do EE, což je klasifikace „průměrná“ (má ji Česká republika, Řecko, Itálie, Japonsko, Slovensko nebo Portugalsko) – tedy dosud vzdálená známce EEE– (tu dostalo Německo, Rakousko, Holandsko, USA), natož nejvyššímu hodnocení EEE (Dánsko, Finsko, Island, Norsko, Švédsko).

Posudek agentury Standard Ethics odráží tudíž současný stav vatikánských finančních reforem: díky řadě iniciativ pokračují nepochybně směrem k větší transparentnosti, efektivitě a stabilitě, ale cesta k finančnictví bez korupce, orientovanému na vlastní eticko-morální poslání církve, je ještě dlouhá. Jestli bude mít František se svými opatřeními opravdu úspěch, to se teprve ukáže – nezapomeňme, že už snahám Benedikta XVI. o reformu financí byly kladeny do cesty značné překážky. Přinejmenším pasivní odpor určité části kurie rozhodně nelze podceňovat.

V polovině ledna František nově obsadil Komisi kardinálů dohlížející na Vatikánskou banku IOR. Z původních pěti členů zůstal ve funkci jen kardinál Taran. Dosavadní předseda kardinál Bertone byl odvolán. Nově jmenováni byli státní sekretář Parolin, vídeňský kardinál Christoph Schönborn, torontský kardinál Thomas Christopher Collins a arcikněz římského kostela Santa Maria Maggiore kardinál Santos Abril y Castillo.

Františkův postup je tedy při vší své dynamičnosti určován též jeho pragmatickou snahou založit reformu na pevném základě a zajistit jí intenzivní komunikací i zapojením místních církví souhlas a přijetí, jak dokládá značný počet nových reformních komisí. Bez ohledu na konkrétní výsledky jejich činnosti platí nadále jeden omezující aspekt: Papež zcela jistě nemůže nebo nechce úplně narušit materiální, tedy v neposlední řadě i finanční existenční základnu Svatého stolce (jakožto právního subjektu sui generis) a Vatikánského státu, která je výrazem zvláštního postavení katolické církve mezi ostatními církvemi, daného jejím stále znovu zdůrazňovaným posláním.

Z Herder Korrespondenz přeložila Helena Medková

* Ralph Rotte (1968), politolog a ekonom, profesor politologie na RWTH Aachen (Technická univerzita v Cáchách).

* Viz Herder Korrespondenz, srpen 2013, 382.