Markéta Porete

Severofrancouzská bekyně Markéta Porete byla upálena v Paříži v roce 1310, protože opakovaně odmítala odvolat myšlenky obsažené ve své knize Zrcadlo prostých duší. O Markétě známe jen to málo, co souvisí s její knihou a jejím procesem. Inkviziční proces s ní se konal v letech 1319–1310 a byl zřejmě jedním z rozhodujících impulsů koncilu ve Vienne, který řešil otázku templářů a bekyní.

Markéta Porete se zřejmě narodila v padesátých letech 13. století. Nejspíš patřila k bohatšímu městskému patriciátu ve Valenciennes v Henegavsku (Hainaut). Jak lze usuzovat z knihy Zrcadlo prostých duší, Markéta byla vzdělaná, znala dobovou literaturu, bibli, orientovala se v teologii a používala metody scholastické argumentace. Dokumenty ji poprvé zmiňují v souvislosti s veřejným zavržením jejích myšlenek a spálením její knihy z popudu biskupa Kvida II. z Cambrau, někdy mezi lety 1296 a 1306. Jmenovaný biskup zakázal Markétě další psaní, ale zřejmě bez valného účinku. Pokusila se totiž na různých místech získat teologické schválení své knihy, ale její snaha byla zřejmě marná. Markéta byla předvedena před nového biskupa z Cambrau Filipa z Marigny a inkvizitora z Lorraine. Byla obviněna ze šíření svých myšlenek mezi prostým lidem a koncem roku 1308 odeslána do Paříže k dominikánskému inkvizitorovi a zpovědníku francouzského krále Vilému Pařížskému. Před ním však odmítala vypovídat. Po roce a půl Vilém Pařížský nechal na podkladě Markétiny knihy vypracovat seznam problematických tezí, které předložil k posouzení kolegiu jednadvaceti pařížských mistrů teologie. Tito pánové pak 11. dubna 1310 označili dotyčné myšlenky za heretické. V dobových dokumentech se nám zachovaly pouze tyto tři teze:

1. že znicotněná duše dává výhost ctnostem a není už v jejich službě, neboť jich už neužívá, ale ctnosti ji dokonale poslouchají;

2. že tato duše se nestará o božské útěchy ani se nepotřebuje a nemůže starat o Jeho dary, neboť je cele zaměřena na Boha, a toto by jí tedy v jejím zaměření na Boha bránilo;

3. že znicotněná duše v lásce Stvořitele může a má bez výčitek a hryzení svědomí dopřát přirozenosti vše, po čem zatouží.

Podle Martina Žemly tyto teze představují samu knihu, která je však svým žánrem alegorického dramatu i svým odkazem na nadrozumové poznání těžko převoditelná do „tezí“. Ty jsou totiž příliš jednostranné a podávají o knize zkreslený obraz. Samotná kniha je totiž rozhovorem Duše s Láskou a Rozumností o nejhlubších duchovních a teologických otázkách. Spojuje teologické tradice 12. století (Bernard z Clairvaux, Vilém ze St. Thierry, Richard ze sv. Viktora) a negativní teologii Dionysia Areopagity s jazykem kurtoazní lyriky a dvorských románů. Markéta v knize oprostila mystickou řeč od vizí a obrazného vyjadřování, a tak se stala inspirací pro Mistra Eckharta. Dílo lze tak považovat za významný kořen „německé mystiky“.

Po odsuzující zprávě teologů byla Markéta Porete, bez náznaku kajícnosti, 9. května prohlášena za zatvrzelou kacířku, 31. května odsouzena, předána světské spravedlnosti a 1. června veřejně upálena v Paříži na náměstí de Gréve.

Je pravděpodobné, že Markéta Porete své nauky veřejně kázala a měla své následovnice i následovníky. Není pochyb o tom, že Markéta patřila mezi bekyně, členky náboženské společnosti beghardů (podle zakladatele L. Bégue nebo Begha). Sama se bekyní nazývá a dobové prameny ji tak jmenují. Přesto si Martin Žemla klade otázku, zda Markéta nenapsala svou knihu až době, kdy k bekyňskému stavu už nenáležela. Vyplývá to z řady míst v její knize, v nichž autorka svůj duchovní postoj vyčleňuje z typické bekyňské spirituality. Píše například:

„Příteli, co povědí bekyně, jakož i lidé duchovní, když uslyší tento váš božský zpěv, který tuze je výborný?

Bekyně řeknou, že mýlím se, právě tak kněží a klerici, kazatelé, augustiniáni, karmelitáni, minorité…“

Markétiny myšlenky jsou bekyním nepochopitelné, zdají se jim pomýlené. Martin Žemla však zvažuje fakt, že označení „bekyně“ se vztahovalo na ženy, jejichž způsob života mohl mít dosti různou podobu. Markéta tak mohla mít na mysli „regulované“ bekyně, od kterých se sama distancovala.