Jste zde

Od chleba k hostii. Od hostie – kam?

Podoby eucharistického chleba

A jak může nejposvátnější symbol, který máme, eucharistický chléb, v nás ještě vzbudit představu nadpřirozené výživy? Naše nekvašené hostie v podobě malé kruhové destičky jsou sotva vhodné k tomu, aby mohly platit za symboly svatého pokrmu, když už pomlčíme o symbolech svaté hostiny.“

(Pokorný, Ladislav, Úvod do teorie bohoslužby, skripta CMBF, 1969)

Takto střízlivě vyjádřil už před pětačtyřiceti lety český teolog své výhrady k zamlžení jednoho z nejposvátnějších křesťanských symbolů prostřednictvím pokleslé formy. Dosud se u nás v tomto konkrétním případě nic nezměnilo. Jediným používaným druhem eucharistického chleba zůstávají oplatky, silnější jen o málo než papír. Chtěl bych v této seminární práci načrtnout změny (či proměny), kterými eucharistických chléb, během téměř dvou tisíciletí, v nichž sloužil – a slouží – jako nevlastnější znamení Kristova obětovaného těla, prošel. Zaměřím na křesťanský Západ, to především na římskou církev.

Eucharistický chléb v prvních staletích

Napřed se zastavme u problematiky kvasu. Kvas byl pro starozákonního člověka znamením porušení, hříšného bujení,1 proto se také přinášely Jahvovi jako oběť chleby nekvašené (Ex 23,18 a 34,25). Nekvašený chléb byl ovšem také spojen s každoročně slavenou připomínkou „Vyjití z Egypta“ (hebr. pesach), ne-li se všemi dny těchto svátků, tedy rozhodně se dnem prvním, který nastává soumrakem, v němž končí 14. nisan. Tomu předcházelo pečlivé prohledávání domova a sbírání zbytků kvašeného chleba (hebr. chamec), spáleného do poledne před začátkem svátků.2 Pokud Ježíš ustanovil eucharistickou slavnost během večeře séderové, při „Hodu beránka“,3 což je pravděpodobné, nikoli ovšem zcela jisté, pak lámal chleby nekvašené, macesy (hebr. macot).

Pro praxi prvních církevních obcí nebylo podstatné, nad jakými chleby se „první křesťanská eucharistie“ konala – o tom v evangelijních svědectvích nenajdeme koneckonců výslovnou zmínku – a slavili nad chlebem denní potřeby, který byl zpravidla kvašený. Navíc i symbolika kvasu už byla nahlížena novým způsobem: odmítal se pouze „kvas starý“ (pohanství, židovství, život před vykoupením), věřící byli vyzýváni, aby se proměnili v „nový kvas, kterým je Kristus“(Ignatios Magneským X,2).4 Čím víc se vzdalovalo křesťanství od židovstva, tím víc se vytrácelo i negativní chápání kvasu, takže na konci starověku Augustin z Hippa, může napsat o Ježíši, že byl „zasetý svatou Pannou, vykvašený v těle, uhnětený v utrpení, upečený v peci hrobu a ochucovaný v kostelích, jež každý den tento nebeský pokrm rozdávají věřícím.“5 Že se v tom zrcadlí liturgické používání kvašeného chleba v severní Africe v první polovině 5. století, je zřejmé. Na křesťanském Východě se s kvašeným chlebem slouží liturgie dosud, jedinou výjimku tvoří Arméni, používající nekvašenou azymu.

Eucharistický chléb mezi Východem a Západem

Teprve když přední karolínský teolog Alcuin z Yorku dospěl k přesvědčení, že muselo jít o chléb nekvašený a přesvědčil o tom křesťanský Západ, začaly být v Evropě připravovány k eucharistické slavnosti chleby bez kvasu, v podobě trojhranných preclíků, tzv. coronae.6 Bohoslužebná praxe Východu a Západu se tak ještě více rozešla a promítla se i do ostudného Velkého schizmatu, kdy se roku 1054 křesťanstvo definitivně rozdělilo. Jedním z incidentů, které mu předcházely, bylo uzavření latinských kostelů v Byzantské říši na příkaz patriarchy Michaela Kerullaria – nejpozději na jaře 1053 – právě z důvodů používání nekvašených chlebů. Východní teologové obviňovali latiníky (stejně jako už dříve Armény), že jsou „židovsky myslící“, když slouží eucharistii s nekvašenou azymou, namísto s chlebem (v evangeliích důsledně ho artos), který podle nich znamená jednoznačně chléb kynutý.7 Navíc doplnili pozitivní symboliku kvasu tvrzením, že kynutý chléb „má duši“, zatímco azyma nikoli, a je pro její nepřítomnost ke slavení eucharistie nepatřičná.8 Ojedinělým názorům, které poukazovaly na zcestnost takového rozlišování, se sluchu příliš nedostávalo.9

Hostie – chléb určený (především) k adoraci

Přesnou dobu vzniku a liturgického používání oplatek, hostií10, se mi nepodařilo zjistit, mohlo to být ještě před koncem prvního tisíciletí, k obecnému rozšíření hostií došlo ve století třináctém. Do určité míry to souviselo se zavedením svátku „Corpus Christi“ (poprvé slaven 1246 v Lutychu), jehož součástí se brzy stalo procesí, v němž byl triumfálně nesen konsekrovaný chléb, určený k adoraci.11 Pravidelná oplatka ve tvaru denáru působila uvnitř monstrance estetičtěji než úlomek preclíku, tenčí a bělostná hostie se zase zdála vhodnější než její starší předchůdkyně – hrubší a tmavší, která pak vymizela. Původní orální přijímání eucharistie laiky bylo už v té době ostatně nahrazeno převážně přijímáním duchovním, prostřednictvím zraku (tzv. „Augenkommunion“).12

Tuto „žízeň po vizualizaci“ nacházíme ovšem i v profánní oblasti, kde se – nejpozději od 14. století – objevuje na šlechtických dvorech zvyk přenášet honosně upravené pokrmy v průvodu po nádvoří v jakémsi „světském procesí“, aby se poddaní, neúčastni samotné hostiny, směli obdivovat pestrosti a rafinované nádheře stravy bohatých.13 Ačkoli se v tomto ohledu neodvažuji pronášet nějaké závazné soudy, připadá mi to jako určité módní rozšíření smyslovosti v pozdním středověku – k chuti se tu přidalo pohlížení a vzhlížení (obdivné a zbožné), pro nekonzumující a pro nepřijímající. Přijímání prostřednictvím zraku se snad také jevilo jako „duchovně vyšší“ než vulgární pojídání.

Současně s počátky adorování konsekrovaných hostií se objevují četné „zázraky“, které kult podporují. V nich tyto krvácejí nebo se dokonce proměňují v maso. Za povšimnutí stojí, že se všechny tyto jevy odehrály po Velkém schizmatu,14 naprostá většina se udála na Apeninském poloostrově, a především, že nezanedbatelná část z nich je spojena s lidovou magií (krádež hostie za účelem okultního zneužití). Zcela příznačně nezůstal tento – rozpaky vzbuzující – fenomén vázán pouze na středověk, ale – přeživ úspěšně průmyslovou revoluci – „zpestřuje“ katolickou religiozitu i v jednadvacátém století.

Exkurs: hostie mezi husity

Stoupenci církve „pod obojí“ – pražané, táboři i orebité – používali hostie stejně jako církev „pod jednou“ a nosili je v čele svých procesí a do válečných tažení. Jejich chápání konsekrované hostie jakožto Kristova těla – na každý pád tedy u táborů – bylo remanentní,15 což rozhodně vizuální uctívání nijak nepodporovalo. Martínek Húska, vůdčí osobnost nejextrémnějšího hnutí mezi husity – pikartů, ve svém listě Píseckým odvážně tvrdí, že eucharistie je určena k ústnímu podávání, a ne „k klekání a modlení“.16 Můžeme ovšem předpokládat, že právě pikarti používali při shromážděních i běžný kvašený chléb. Jelikož odmítali reálnou Kristovu přítomnost ve způsobách vůbec, svou eucharistii – můžeme-li o eucharistii mluvit – slavili jako hostinu, spojovanou s vnitřním prožitkem rajské blaženosti. Šlo tedy – podobně jako v prvních staletích – pouze o (mysticky pojímaný) pokrm. Je nasnadě, že takto duchovně zaměřená skupina nemohla být (a také nebyla) husity dlouho tolerována, a táborský hejtman Jan Žižka ji nechal vyvraždit.

Praktická stránka hostií – výroba

Aby hostie mohla být platně konsekrována, musela splňovat „podstatu chleba“. Tou byla uznána pouze voda a mouka, a z ničeho jiného se také hostie nevyráběly a nevyrábějí. Pekly se na dřevěném uhlí, těsto se lilo do formy ve tvaru kleští o průměru 15–30 cm (tzv. ferrum characterum oblatorium). Kláštery a vesnické farnosti si hostie pro vlastní potřebu připravovaly samy (mniši měli přitom dokonce oblečený liturgický oděv),17 ale ve větších městech existovali tzv. „pekaři Boží“, kteří se specializovali na pečení hostií. Tak tomu – prakticky beze změn – bylo až do poloviny 20. století, kdy se pečení hostií stalo odvětvím velkovýroby.

V Česku v současné době existuje jediná výrobna hostií v Bílé Vodě u Javorníka, otevřená v roce 1985 (do té doby se hostie pekly v Charitním domově v Broumově). Zprvu se jejich výrobou zabývaly sestry vincentky, dnes zde pracují pouze civilní pracovníci. Denně se vyrobí 100 000 hostií (ročně až 20 miliónů), které se distribuují do celé republiky, jak římskokatolickým farnostem, tak náboženským obcím Církve československé husitské.

Eucharistický chléb na počátku 21. století

Přestože přijímání eucharistie laiky je dnes v římské církvi podstatně častější než v dobách středověku a raného novověku,18 „Augenkommunion“, jako druh lidové mystiky, přetrvává v katolicismu dosud, nezřídka ve spojení s mariánskými zjeveními, a s nostalgií po latinské mši (respektive s jejím znovuzaváděním). Taková konzervativní spiritualita nutně potřebuje vzhledné bílé oplatky, které se tak snadno vkládají do lunul a přímo se samy vybízejí k adorování, a určitě nebude ochotna se jich snadno vzdát, jakkoli se proti jejich používání ozvaly kritické hlasy liturgických autorit (u nás např. L. Pokorný, B. Z. Bouše). Nelze popřít, že s chlebem jako takovým nemá hostie mnoho společného,19 ale určitě tu – přinejmenším v představách jejích obhájců – platí, co bylo řečeno obecně o chlebu historikem Massimo Montanarim, že totiž „to slovo vyvolávalo ušlechtilé představy. Bylo to posvátné nebo možná magické jméno.“20 Posvátné slovo-jméno zde má větší váhu než materiální symbol.

Závěr

Je možné, že chléb, lámaný nazorejským Ježíšem před Ukřižováním, měl podobu nekvašených chlebů, první církev používala nicméně zpravidla chléb kvašený (na Východě je tomu tak dosud), na Západě se v karolinské době (od 9. st.) začal užívat chléb nekvašený. Mezi 13. a 14. stoletím tam pak zcela převládl chléb v podobě oplatky – tzv. hostie. Hostie se prosadila ve spojení s „očním přijímáním“, byvše shledána praktickou a estetickou. Používána je masově dodnes, a to nejen římskými katolíky. Bylo by, samozřejmě, vhodné tuto nevhodnou formu nahradit, ať už – v rámci ekumenického sblížení s našimi „staršími bratry“ – macesy, nebo – jako projev ekumenické vstřícnosti k Východu – kynutými prosforami. To je však zatím možné jen v malých společenstvích (domácí církve).

Použitá literatura

Caspers, Charles a kol., Bread of Haeven, Kampen: Kok Pharos Publishing House, 1995.

Filipi, Pavel, Hostina chudých, Praha: Kalich, 1991.

Kunetka, František, Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc: Univerzita Palackého, 1994.

Matějek, Marek, Zánik jednoty mezi Západem a Východem 1054. Transkulturní bod zlomu? in: http://www.trankulturnikomunikace.cz/img

Mitchell, Nathan, Cult an Controversy: The Worship of the Eucharist Outsider Mass, New York: Pueblo Publishing Company, 2003.

Montanari, Massimo, Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě, Praha: Lidové noviny, 2003.

Mráček, František, Eucharistické zázraky I., Praha: Verité, 2007.

Myslivec, Josef, Podoba eucharistického chleba in. http://www.getsemany.cz

Richter, Klement, Liturgie a život, Praha: Vyšehrad, 2003.

Všeobecný úvod k Římskému misálu

in: http://www.ctu-uk./download/vseobecny_uvod_k_misalu.pdf.

Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha: Svoboda, 1981.

1 A přestože v Novém zákoně najdeme i pozitivní obraz kvasu (Mt 13,33 a Lk 13,20.21), převažuje zde také jako symbol negativní, nejvýrazněji u Pavla právě v souvislosti s eucharistií (1 Kor. 5,6.7).

2 Viz. Kunetka, F., Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, str. 60.

3 Po zkáze Chrámu r. 70. po Kr., kdy nebylo možné obětovat beránka, nahrazoval ho u séderové večeře afikoman, díl nekvašeného chleba, rozdávaný jako zákusek. Je-li jeho název opravdu odvozen od afikneomai (ř. „přicházím“), pak by odkazoval k příchodu Mesiáše. Srv.: Kunetka, Židovské kořeny křesťanské anafory, str. 65, pozn. 245 a 246. Afikoman jako mesiášský (Mesiášův) chléb, rozdílený všem účastníkům Hodu beránka, může však být zvyklostí starší, která zániku chrámového kultu předcházela, a pak by tu vyvstávala zřetelná souvislost s Ježíšovým lámáním chleba – jako příslib jeho Druhého příchodu.

4 Drápal, D., Spisy apoštolských otců, Praha: Kalich, 2004, str.125.

5 Augustin, Patrologia latina 46,col.835 cit. in: Montanari, M., Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě, Praha: Lidové noviny, 2003, str. 23.

6 Tyto coronae najdeme např. na slonovinové destičce z Lotrinska (10. st.), zobrazující celebrujícího arcibiskupa. In: Sommer, P., Svatý Prokop, Praha: Vyšehrad, 2007, str. 46.

7 To může být pravda, svatopisci ovšem při popisu Poslední večeře vycházejí ze soudobé liturgické praxe kvašených chlebů.

8 Podrobněji: Matějek, M., Zánik jednoty mezi Západem a Východem 1054. Transkulturní bod zlomu?, Ostrava 2013 in: www.transkulturnikomunikace.cz/img-content/files/19_FINAL.pdf (navštíveno 27.10.2014)

9 Např. Theoretianos ve 12. st. píše: „Svatý chléb je, před tím, než se konsekrován, ať kvašený nebo nekvašený, stejným způsobem chléb, a je nazýván božím slovem chléb. Po konsekraci to není nekvašený nebo kvašený chléb, ale tělo Pána a ne jedno proti druhému.Slovo chléb označuje druh a stejným způsobem vypovídá o kvašeném a nekvašeném.“ Cit. in: Matějek, Zánik jednoty, str. 84.

10 Lat. hostia – „oběť“.

11 Více: Mitchell, N., Cult and Controversy: The Worship of the Eucharist Outsider Mass, New York: Pueblo Publishing Company, 2003, str. 172-176.

12 K problematice srv. Caspers a kol., Bread of Heaven, Kempen: Kok Pharos Publishing House, 1995, str. 83-91.

13 Více: Montanari, Hlad a hojnost, str.92-94.

14 Jediný „zázrak“ tohoto druhu (hostie změněná v maso) v prvním tisíciletí se údajně odehrál kolem roku 700 ve středoitalském Lanzianu, v basiliánském klášteře sv. Legonziana. Problematičnost uváděného úkazu spatřuji předně v tom, že první písemná zpráva o něm pochází až z roku 1631, a dále ve skutečnosti, že v udávané době představoval eucharistický chléb na Západě kynutý bochník (a u basiliánů tomu tak vždycky bylo a je doposud), zatímco v relikviáři je uchovávána zkrvavená hostie dnešního typu. O této i o mnoha dalších eucharistických podivuhodnostech jsme zcela nekriticky (zato však se záviděníhodným nadšením) informováni Františkem Mráčkem v roztomilé knize Eucharistické zázraky I. (Praha: Verité, 2007).

15 „Je nutno vysvětlovat lidu, že onen chléb (tj. chléb Poslední večeře) nebyl ztotožňován s tělem Kristovým materiálně ani tělesně a co do postavení, tj. se všemi vlastnostmi, jak podstatnými tak přídatnými náležejícímu tělu Kristovu na nebi, aby se netvrdilo, že požívají tělesně podle pojetí Kristových učedníků odcházejících zpět, nebo aby se nemyslelo, že se ukazovacím zájmenem „toto“ ukazuje na něco jiného než chléb a víno, nebo aby se nevěřilo, že ve vínu je taková plnost božství a svatosti jako u Krista.“ (Mikuláš Biskupec z Pelhřimova: Kronika obsahující při táborských kněží a její napadání ze strany pražských mistrů, 11), in: Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha: Svoboda, 1981, str. 302.

16 Cit. in: Filipi, P., Hostina chudých, Praha: Kalich, 1991, str. 63.

17 Legendární údaj o tom, že kníže Václav (z. asi 935) vlastnoručně pekl hostie, je třeba brát jako málo spolehlivý. I kdybychom však připustili reálný základ, pak by pekl buď coronae (pokud náležel k západnímu ritu), nebo prosfory (hlásil-li se k obřadu východnímu), o hostiích, jak je známe dnes, sotva mohlo být řeči. Účelem této informace mělo být snad zdůraznění jeho napůl mnišského způsobu života, což už samo o sobě vzbuzuje oprávněné pochybnosti.

18 Především od vydání dekretu „Sancta Trinita synodus“ Piem X. z 20. prosince 1905, v němž vyzýval ke každodennímu přijímání věřících.

19 Ale srv.: „321. Zřetelnost znamení vyžaduje, aby látka ke slavení eucharistie měla vzhled opravdového pokrmu. Eucharistický chléb, i když nekvašený a v dosavadní podobě, má být takový, aby kněz při mši s účastí lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň některým věřícím je podat. Tím se nevylučují malé hostie, když to vyžaduje počet přijímajících a jiné pastorační důvody. Lámání chleba – tak byla eucharistie v apoštolské době označována – zřetelně ukazuje sílu a důležitost znamení jednoty všech v jednom chlebě, i znamení lásky, když se jeden chléb rozděluje mezi bratry a sestry.“ (Všeobecný úvod k Římskému misálu) in: www.ctu-uk./downloads/vseobecn_uvod_k_misalu.pdf.

20 Montanari, Hlad a hojnost, str. 37.