Kázání Hildegardy z Bingen proti katarům

Hildegarda z Bingen (1098-1179) se ve své mnohostranné činnosti věnovala i kampani proti katarům, dualistické sektě, která se v Porýní objevila už na začátku čtyřicátých let 12. století, snad v souvislosti s oživením cestovního a obchodního ruchu v průběhu křižáckých výprav.1 Hildegarda začíná své protikatarské působení až o dvacet let později (1162-1163)2 v rámci své kazatelské výpravy po rýnských městech a klášterech. V kampani proti katarům Hildegarda vytrvá dalších deset let. Hildegardino Kázání o zvrácené nauce heretiků (Sermo de perversa doctrina hereticorum) pochází z roku 1171, protože v jeho úvodu autorka uvádí svůj věk sedmdesát tři let. Kázání obsahuje Hildegardin výklad jejího protikatarského učení, které blíže rozpracovala v letech 1163-1173 v díle O Božím působení (De operatione Dei). V dalším textu čerpám z monografie americké vědkyně Beverly Mayne Kienzle, jež se věnuje Hildegardinu protikatarskému působení komplexněji.

V úvodu kázání se Hildegarda odvolává na božský zdroj své inspirace, živoucí světlo, které ji nutí psát o Bohu, Stvořiteli nebes a člověka k jeho obrazu. Hildegarda vysvětluje působení živlů vody, ohně a vzduchu v člověku, obdarovaném božskou rozumností.3 Tak jako maso a krev tvoří jednotu, tak i tělo a duše se v lidské bytosti spojují s rozumností. Bůh je skrytý oheň, který lidské oči nevidí. Boží Slovo je vodou života, řekou Ježíšova křtu a vodami, nad nimiž se při stvoření vznášel duch Páně. Hildegarda tak spojuje oheň a vodu s Otcem a Synem, stvoření a vtělení.4

Potom Hildegarda potvrzuje lidství Krista, který jedl a pil, aby bylo živeno lidské maso a krev. Podobně Kristus dal své tělo a krev svým učedníkům v chlebě a víně eucharistie, které Hildegarda spojuje s hořčičným zrnem a vínem ve starých měších, které dozrály prostřednictvím mystické Boží milosti (bez procesu reprodukce). Oheň Otce a voda Ducha utvořily Syna. Maso a krev Syna odpovídá nabídnutí chleba a vína, které se proměňují v maso a víno tak, jako se hořčičné zrno a víno mění skrze skrytou moc zelenosti (viriditas).5 Hildegarda předkládá svou teologii živlů od stvoření, vtělení a eucharistie až k pokání. Člověk očištěný křtem upadá zpět do hříchu, ale skrze pokání a zpověď je očištěn v Kristových ranách.6

Potom se Hildegarda obrací proti katarům, které nazývá heretiky a saducei. Oni popírají podstatu teologického a symbolického univerza, kterou právě přednesla. Odmítají lidství Syna Božího a svatost jeho těla a krve v eucharistii. Hildegarda ujišťuje, že Ďábel zaslepil heretiky nevěrností, aby nedoufali a nevěřili v pravého Boha, a kousl je jako had, aby ho následovali a neuctívali Boha. Navíc neudržují lidskou duši a ducha v pravé víře, protože se věnují tělesnému a šlapou po božském. Ďábel úspěšně pokoušel heretiky, aby sledovali svůj vlastní zákon a neposlouchali Boží nařízení o plození a množení. Dále je ďábel pokouší, aby trápili svá těla půsty a prováděli incest. Heretici zkrátka neposlouchají Boží přikázání a zamořují celou zemi Hildegarda končí kázání výzvou, aby všichni křesťanští králové, vévodové a princové vyhnali tyto heretiky, ale nezabíjeli je, protože jsou Božím obrazem.7

Hildegarda z Bingen: Kázání o zvrácené nauce heretiků8

V pravém vidění, které stále vidím ve své duši bdělýma očima, v míře svých sedmdesáti tří let, byla jsem přinucena od živoucího světla napsat tato slova: Bůh je živý pramen, jenž vydal vody, když skrze své slovo řekl: „Staň se“. Tyto vody nesou světla oblohy, tj. slunce, měsíce a hvězd, a jsou zrcadlem těchto světel, protože tato světla do nich vysílají své paprsky. Bůh je také zářícím ohněm a věčností před věkem, v němž vyzářil svůj obraz, tj. podobu člověka vždy a stále bez času.

Neboť člověk, kterého (Bůh) stvořil ke svému obrazu a k podobnosti,9 je jeho dílem a šatem jeho božství, který konáním ve shodě se svým Stvořitelem používá stvoření ke svému užitku, jak si přeje. Člověk byl stvořen z hliněné a vlhké země, která je nalévána vláhou vod, které sama skrývá a zatěžuje svou vahou. Vody zalévají celou zemi s teplem slunce, které má nějaký obraz pod kruhem své dráhy a které je zvlhčováno vlhkým vzduchem, a tak vzájemným míšením vytvářejí všechny zárodky. A vody, které jsou zrcadlem tohoto slunce, je zavazují, aby příliš nepálilo zemi svým žárem, a slunce zavazuje vody, aby nepotopily zemi nemírnými dešti. Bůh též dal člověku, kterého stvořil, ohnivou rozumnost duše, která je dechem života, čímž je člověk posilován a zpevňován v těle a v krvi, tak jako jídlo skrze oheň.

Duše koná prostřednictvím těla a tělo prostřednictvím duše. A duše je zeleností těla a tak je úplný člověk, v němž jsou oheň, voda a vlhký vzduch, prostřednictvím kterých člověk vdechuje a vydechuje vlhký dech. Neboť tak jako slunce s pohyblivým větrem ze stanoveného místa kruhu své dráhy vykonává všechny své síly a moc prostřednictvím tepla svých paprsků, tak i rozumná duše v těle s vlhkým dechem diktuje, co chce, a zaměstnává se věcmi ve stvoření, které poznává svou rozumností. Duše a tělo s jednotlivými silami a jmény jsou jedno jako maso a krev, a prostřednictvím těchto tří, tj. skrze tělo, duši a rozumnost, člověk koná a je dokonáván. Neboť duše se rozlévá v celém těle a slouží mu s rozumností, vykonávajíc v něm chuť a výživu. Tak i člověk je vším stvořením, které sám skrze rozumnost zná a poznává, a které je mu prostřednictvím všeho podřízeno z příkazu Božího.

Neboť Bůh je skrytý oheň, který nikdo ze smrtelníků nemůže spatřit, ale andělé, kteří jsou ohniví, jeho ohnivou tvář stále nahlížejí. A leskem Otce je jeho Syn, o jehož šatu, který je časný, prorokovali proroci. Ten byl s Otcem věčně bez času před věkem, jak dosvědčuje evangelista Jan, řka: Na počátku bylo slovo, a slovo bylo u Boha.10 Ale Slovo, které bylo na počátku u Boha, vyšlo z panny Marie (jako) vtělený živý pramen, který občerstvuje vodou života všechny v něho věřící, jak sám říká: Tomu, který ve mně věří, plynou z nitra proudy vody živé.11 A sám uhasíná skrze nezhasínající oheň božství všechen oheň nečistoty, protože byl před věkem zrozen v Otci, jehož vůle vždy a stále chtěla oděv (pro) svého Syna. A též Boží Syn chtěl být pokřtěn ve vodách, kde otcovský hlas svědčil o svém milovaném synu, který byl s ním před věkem ve věčnosti, a který skrze krásnou podobu svého lidství pošlape všechny své nepřátele, kteří proti němu chtějí bojovat. Neboť ve vodách byla vzpomínka, jak je (Bůh) skrze své slovo stvořil, a vznášel se nad nimi Duch Páně, který je živým pramenem, jenž je rozpohyboval a učinil, aby plynuly, a tak vyčistily každou nečistotu a nemohly v sobě udržovat žádnou zkaženost.

Neboť Bůh zatajil svou lidskost ďáblovi, kterého svrhl z nebe s velkým množstvím ďábelských duchů, jejichž počet, který ďábel nezná, Bůh doplní blaženými lidmi. A tak Bůh napraví skrze pád Adama pád ďábla, který byl zcela zatracen. Syn člověka jedl a pil, aby dovolil člověku dělat to, prostřednictvím čeho se vyživuje a roste maso a krev, aby ve svém stanoveném díle neubývaly sesycháním. Neboť had znečistil onen pokrm, když první lidé, poslechnuvše hada, byli vyhnáni z ráje, a proto v bolesti rodili své syny počaté ve hříchu skrze našeptávání ďábla. Ale toto smrtonosné početí člověka smyl Boží Syn, když byl počat z Ducha svatého a zrozen z panny Marie bez žádného hříchu mužské přirozenosti. Syn Boží dal svým žákům své tělo a krev ve chlebu a víně, protože tyto dvě věci mu nejvíce příslušejí a jsou k němu přirovnávány. Protože tak jako zrno ukryté v zemi neroste bez žádného jiného smíšení, leda skrze (smíšení) tepla slunce a vlhkosti vody prostřednictvím milosti Boha v jeho skryté zelenosti, a tak jako hrozen vína nikoliv skrze prořezávání, ale skrze mystickou milost Boží roste a zelená se, tak i sám Syn Boží vyšel (jako) pravý člověk ze skrytého božství bez žádného smíšení a zelenosti hříchu tělesné přirozenosti.

Neboť oheň, který byl skryt ve hluboké vyschlé studni, kde byla později nalezena hustá voda, kterou byly pokropeny oběti, jež byly stráveny velkým ohněm, který byl zapálen,12 ten označuje Boha, který je neuhasitelným ohněm a živým pramenem. Neboť Bůh, kterého tento oheň a voda označují, je natolik skryt ve své hluboké hlubině, že převyšuje veškerý intelekt lidského ducha. Proto také (Bůh) tak strávil všechnu tělesnou touhu v panně Marii, že jeho Syn z ní oblékl svou lidskost bez žádného požáru hříchu. Neboť Duch svatý, který je živým pramenem, ji naplnil svou nejlibější vlhkostí, tak jako padá rosa na trávu, aby byla chráněna mocí Nejvyššího od všeho žáru, který vznikl v narozených lidech skrze našeptávání ďábla, a od každé bolesti lidské přirozenosti a rození, jak jí anděl řekl: „A moc nejvyššího tě zastíní.“13

Neboť první počátek nečistého smíšení, který vzešel bez Ducha svatého, byl očištěn a vyčištěn ve vodách křtu skrze Ducha svatého jako zlato v ohni, protože Duch svatý se vznášel nad vodami14 a učinil, aby se pohybovaly a plynuly. A také (vody) jsou duchovním živlem pro ostatní, v nich se také jiní živočichové v přírodě rodí a živí z jiných živočichů. Neboť člověk je posvěcován křižmem a olejem, zaplaven Boží milostí a zapálen ohněm Ducha svatého ve křtu, a znovu se rodí k zmatení starého hada, který ošidil onen první počátek. A tak je (člověk) od něho (hada) tímto způsoben mocně vyproštěn milostí Boží, znovuzrozen v prameni křtu živým pramenem, tj. Duchem svatým, k věčné spáse.

Ta samá moc Nejvyššího, která zastihla Marii, vydávajíc z ní maso a krev Syna Božího, sestupuje otevřenými ranami Ježíše Krista v podání chleba a vína, aby toto podání chleba a vína bylo v očích Boha a svatých andělů skrytě přeměněno v maso a krev, tak jako i zrno a víno rostou prostřednictvím skryté zelenosti, kterou člověk nemůže spatřit. Ale protože člověk po omytí křtem velmi často sklouzává do hříchů, rány tohoto Božího syna jsou tak dlouho otevřeny, dokud rozumný člověk hřeší, aby sám byl očišťován a přijímán skrze pokání a zpověď v těchto ranách.

Ale lidé, kteří jsou nazýváni Heretiky a Saduceji, popírají nejsvatější lidství Božího Syna a svatost jeho těla a krve, která spočívá v nabídnutí chleba a vína. A proto ďábel, který má počátek od toho, který nemá počátek ani konec, a který na počátku své cti odporoval jednotě věčného božství, znečišťuje prostřednictvím těchto lidí celou zemi prachem smrti. Sám je totiž lhářem,15 protože rozlil slepotu nevěrnosti do očí těchto lidí, a tak je oslepuje, aby nemohli doufat a věřit v pravého Boha, a tak hadím uštknutím kouše každou svatost a čest Boží skrze tyto lidi, kteří ho následují v jeho našeptávání a kteří v nevěrnosti pohrdají živým Bohem ve všech věcech – totiž Bohem pravým, jenž je neviditelný – a také nemají správnou víru v duši a ducha člověka, protože každý jejich úmysl tíhne k věcem, které jsou tělesné. A proto pošlapávají všechny věci, které jsou Boží, jako ten, který je svádí, protože ve lži pohrdají slovy pravdy a chlubí se svou falešnou naukou. Zatracený anděl však svou rozumností ví, že rozumný člověk má možnost činit, co si přeje. Poznal to v prvním člověku, který přijal od Boha přikázání, a tak tím samým klamem, kterým oklamal ženu, pokouší se v těchto lidech zničit to, co (Bůh) přikazuje, tj. aby rostli a byli rozmnožováni, našeptávaje jim, aby žili ne v souladu s přikázáním zákona, ale v souladu s tím, co si sami pro sebe zvolí prostřednictvím našeptávání ďábla. Dokonce jim našeptává, aby zavazovali své tělo vysilujícím půstem a potom vykonali všechnu svou vůli po nečisté touze. A tak jím pobízeni odpadají od vší svatosti zákonných přikázání všemohoucího Boha, protože zemřeli pro všechna přikázání, která přinesl Bůh prostřednictvím Mojžíše a jiných svých proroků, a která potom zjevil prostřednictvím svého Syna. Proto je skrze ně celá země pošpiněna.

Proto vy, králové, vévodové a vládcové a ostatní křesťanští lidé, kteří se bojíte Boha, slyšte tato slova a vyhýbejte se tomuto soukromému lidu, vyžeňte jej z církve svými schopnostmi a nezabíjejte jej, protože je podobou Boží. Ohnivý Duch Boží, který je živým pramenem, vás plní svou milostí, abyste učinili tyto věci před dnem Boží msty,16 dokud nepostrádáte všechnu čest a krásu těla a duše.

1 Kataři v Porýní se odvolávali na svůj původ „v Řecku a jiných zemích“. Viz list Everwina ze Steinfeldu

Bernardovi z Clairvaux z roku 1143. In Epistola 472 in PL 182.676-80.

2 V té době už je věhlasnou abatyší benediktinského kláštera na Rupertsbergu u Bingen na Rýně.

3 Kienzle, Beverly Mayne: Hildegard of Bingen and her Gospel Homilies : Speaking New Mysteries. Turnhout,

Brepols, 2009, s. 278n.

4 Kienzle, Hildegard of Bingen and her Gospel Homilies, s. 279.

5 Zelenost je Hildegardiným termínem pro vitální sílu přírody, jejíž duchovní podstata pramení v Bohu.

6 Kienzle, Hildegard of Bingen and her Gospel Homilies, s. 279.

7 Kienzle, Hildegard of Bingen and her Gospel Homilies, s. 280n.

8 Překládal jsem z latinského originálu. Epist. 381 in Hildegardis Bingensis: Epistolarium III. Turhout : Brepols, , s. 139-143 s přihlédnutím k anglickému překladu The Letters of Hildegard of Bingen III / Joseph L. Baird –

Radd K. Ehrman. Oxford University Press, 2004., s. 170-174.

9 Srov. Gn 1,26

10 J 1,1

11 J 7,38

12 Srov. 2 Mak 1,19-22

13 L 1,35

14 Gn 1,2

15 J 8,44

16 Srov. L 21,22