Jak rozštěpená synoda doklopýtala k jednomu závěru

Úkoly, před nimiž stála synoda o rodině 2014/2015, byly od začátku obrovské.

Především problematika sama je mimořádně rozsáhlá. Rodin se dotýká všechno – a naopak: rodiny mají vliv na všechno ostatní. Problémy související s rodinným životem jsou komplikované a provázejí nás už velmi dlouho. Nepřekvapuje, že mnoho z těch, jimiž se zabývala poslední synoda, se objevovalo už v diskusích na předchozí synodě o rodině (1980): rozvod, kvazi-manželské vztahy, nedovolené sňatky, potraty, kontrola porodnosti, chudoba, polygamie v Africe, smíšená manželství, anulování manželství, mimomanželský pohlavní styk, výchova dětí atd. Ani v roce 1980, ani v roce 2015 se nepodařilo najít na tyto otázky jednoduché odpovědi.

Zadruhé: Kulturní a pastorační zkušenosti z této oblasti, s nimiž přijeli účastníci synody do Říma, byly značně rozdílné. Účastníkům z „prvního světa“ ležela na srdci starost o rozvedené katolíky žijící v nových vztazích a o homosexuály, zatímco afričtí a asijští biskupové, jejichž kulturní postoj k ženám a homosexuálům je zcela odlišný, jsou ve svém prostředí konfrontováni se situací rodin postižených válkou, vyhnanstvím a chudobou. K jejich tématům patřily dále: obchod s lidmi, sjednávaná manželství, manželství příslušníků různých náboženství, provdávání dívek v dětském věku, polygamie, ženská obřízka (mrzačení genitálií) a kulturní zvyklosti vyjadřující názor, že manželství vzniká průběhem času a neuzavírá se ve chvíli, kdy partneři vysloví své ano.

Zatřetí: Odlišné byly nejen zkušenosti účastníků, nýbrž i jejich teologické a pastorační postoje k otázkám rodiny. Pro některé je manželství smlouva, kterou může zrušit jen smrt; jiní mají před očima miliony dobrých lidí, kteří uzavřeli druhé manželství a jimž je odpírán přístup ke svátostem.

Začtvrté: Jen zřídka se názory biskupů opíraly o solidní teologické argumenty. Konzervativní biskupové opakovali stále dokola, že manželství je nerozlučitelné: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

Progresivní biskupové ujišťovali, že nemají v úmyslu měnit učení církve, že jim jde pouze o změnu pastorační praxe. Nebyla provedena důkladná exegeze biblických textů týkajících se manželství, natož detailní rozbor vývoje církevního učení o manželství. O naprostém nedostatku znalostí z historie svědčilo tvrzení biskupů, že církevní učení o manželství a v církevní praxe neprošly žádnými změnami.

Papež František věděl od počátku, že synoda o rodině nebude snadnou záležitostí. Proto rozhodl, aby proběhla ve dvou zasedáních: první, mimořádné, se konalo v říjnu 2014 a druhé, řádné, v říjnu 2015. Bohužel se zdá, že to nestačilo. Biskupský sbor byl po druhém zasedání rozštěpen úplně stejně jako na konci prvního.

Člověk by byl očekával, že mezi oběma zasedáními budou biskupové iniciovat další průzkumy nebo konzultovat problematiku s odborníky, ale to se zřejmě nestalo. A také si s sebou na synodu nepřivedli žádné teology.

Synodní otcové zapomněli, že úspěch II. vatikánského koncilu byl dán jedině tím, že na něm fungovala spolupráce mezi biskupy a tzv. periti, teologickými odborníky. Většina biskupů tehdy nepřijela do Říma s hlavou plnou nápadů na reformu církve, avšak první dva roky koncilu, které byly pro ně vlastně trvalým vzdělávacím programem, jim umožnily postavit se na stranu změn. Toto spojenectví mezi teology a biskupy se pak ukázalo jako dost silné, aby se prosadilo proti kurii, která biskupům marně nutila své názory.

Spojenectví teologů a biskupů se bohužel rozpadlo po vydání encykliky Humanae Vitae: kritériem pro jmenování biskupů se stala věrnost Vatikánu a Kongregace pro nauku víry byla využívána k pronásledování teologů. S teology ocejchovanými jako disidenti se už biskupové neodvážili stýkat. A teologové, rozhořčení útoky ze strany hierarchie, se stáhli do svých akademických refugií a usoudili, že mluvit s biskupy je ztráta času. To mělo pro církev zničující důsledky. Jako kdyby management nějakého velkého nadnárodního koncernu přestal komunikovat se svým výzkumným a vývojovým oddělením. Takový podnik pak není schopen přicházet s novými myšlenkami ani reagovat na nové situace. Papež František se tuto stagnaci pokusit prolomit a znovu otevřel okna, jež byla po II. vatikánském koncilu zavřena. Při zahájení synody v roce 2015 naléhavě vyzval biskupy, aby hovořili otevřeně, aby mu dokonce odporovali.

Revolučnost tohoto jeho postoje nelze dost ocenit. Byla to nepředstavitelná změna ve srovnání s minulými synodami, které Vatikán pečlivě koordinoval a kontroloval. Bergoglio sám si stěžoval, že při jedné z dřívějších synod mu bylo kurií kardinálů řečeno, která témata na program jednání zařadit nelze. Jaká ironie, že po poslední synodě konzervativní biskupové osočovali progresivní biskupy z jejího zmanipulování – je přece známo, že každá synoda konaná po II. vatikánském koncilu byla zmanipulována konzervativními kruhy. Konzervativci si ve skutečnosti stěžovali na to, že už nad synodou neměli kontrolu.

Nakonec se synodě podařilo dospět ke společnému stanovisku k tématu, které bylo nejspornější, totiž jak zacházet s rozvedenými katolíky žijícími v novém manželství bez anulování prvního sňatku. Původní návrh kardinála Waltra Kaspera řídit se praxí ortodoxní církve byl smeten se stolu. Místo toho navrhla malá diskusní skupina německy hovořících účastníků synody jako nástroj k řešení forum internum: konkrétní kněz má konkrétní osobě poskytnout pomoc při smíření s církví.

Německojazyčná skupina byla rozhodující, protože k ní patřilo několik teologicky nejlépe vzdělaných účastníků synody, např. kardinálové Walter Kasper a Christoph Schönborn. Ještě důležitější bylo, že jejím členem byl také kardinál Gerhard Müller, prefekt Kongregace pro nauku víry. O Müllerovi se vědělo, že Kasperův návrh převzít praxi ortodoxní církve původně odmítal. Když teď německojazyčná skupina přednesla své stanovisko jednomyslně, věnovali mu ostatní biskupové náležitou pozornost. Asi třetina z nich byla pro připuštění rozvedených katolíků k eucharistii, další třetina byla proti. Zbytek představovali nerozhodnutí: chtěli najít pastorační řešení problému, ale obávali se, aby nebylo církevní učení a tradice zcela hozeno přes palubu. U téhle třetiny nakonec rozhodlo, že myšlenku interního posouzení podpořil Müller. „Když s tím souhlasí hlava Kongregace pro nauku víry, tak to bude v pořádku.“

Výsledkem nakonec je, že se závěrečný dokument vyslovuje ve smyslu návrhu německojazyčné skupiny pro forum internum – na základě interního posouzení může kněz pomoci rozvedeným katolíkům, aby „si uvědomili svoji situaci před Bohem“ a nalezli další životní cestu.

„Rozhovor s knězem na interní bázi pomůže správně poznat, co je překážkou plné účasti na životě církve, a uvážit kroky, jež povedou k posílení a růstu tohoto uvědomění,“ říká se v dokumentu.

„Nutným předpokladem pro upřímné hledání Boží vůle s přáním dokonale ji plnit jsou pokora, diskrétnost a láska k církvi a jejímu učení,“ píše se dále v textu.

V oněch třech odstavcích zabývajících se situací rozvedených osob v novém manželství chybí ovšem slovo „přijímání“ resp. „eucharistie“. To byla totiž jediná možnost, jak při hlasování o této pasáži dosáhnout potřebné dvoutřetinové většiny. Do jisté míry to připomíná kompromisy a ambivalentní formulace, které se vyskytují v dokumentech II. vatikánského koncilu – byly do něho zahrnuty, aby bylo možno dospět ke konsensu, jak si přál papež Pavel VI.

Konzervativci už interpretují závěrečný dokument synody tak, že je vyloučeno, aby dotyčné rozvedené osoby přistupovaly k eucharistii, protože o tom se text přece nezmiňuje. Aby tento svůj výklad obhájili, museli by ovšem vysvětlit, proč před hlasováním tyto odstavce tak tvrdošíjně odmítali. Progresivní argumentují přesně obráceně: Protože text přijímání nezakazuje, otvírá cestu vedoucí k připuštění k eucharistii. Co jiného by bylo účelem onoho procesu na interní bázi, než umožnit lidem návrat do eucharistického společenství?

V každém případě ponechávají tyto odstavce papeži svobodu činit, co sám chce. Většina pozorovatelů zastává názor, že František chce dotyčným rozvedeným osobám přijímání umožnit. Vždyť sám opakovaně řekl, že „eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž pokrmem slabých“.

Tím, že papež František vyzval k otevřenému dialogu a vyhradil více času pro diskuse v malých skupinách, přispěl ke zdaru synodálního procesu – avšak je třeba učinit více.

Účast na synodě by měla být vyhrazena pouze diecézním biskupům. Kardinálové a biskupové z kurie mohou být přítomni jako spolupracovníci, ale neměli by mít hlasovací právo. Je vůbec chyba dělat ze členů kurie biskupy a kardinály. Kurie funguje stále ještě spíše jako královský dvůr, a ne jako servisní aparát. Členové kurie by neměli být členy biskupského kolegia, měli by být k dispozici papeži a kolegiu jako pracovní skupina.

Kromě toho musí papež najít cestu umožňující, aby synodální proces čerpal z odborných teologických posudků. Možná by si synoda mohla vzít příklad z Tridentského koncilu, na němž teologové vedli mezi sebou disputace v přítomnosti biskupů. Mezinárodní teologická komise musí napomáhat vývoji teologie, podobně jako to činí profesionální teologické společnosti. Je třeba překlenout propast dělící učitelský úřad biskupů od učitelského úřadu teologů.

Pro Františka nepředstavuje synoda pouze jednotlivou akci, nýbrž předznamenává nový styl jednání, který by si papež přál všude v církvi. Budou to biskupové dělat jako on a vyzvou své kněze a věřící, aby hovořili otevřeně? Budou jim pokorně naslouchat? Jsme ochotni žít s kompromisy, nebo budeme vždy prosazovat vlastní cestu? Na synodě nešlo jen o rodinu. Šlo také o to, jakou církví chceme být.

Z Concilia 1/2016 přeložila Helena Medková