284 - léto 2016

Události roku

O všepravoslavném koncilu zatím máme jen zprávu na obálce, ale vzhledem k tomu, že zřejmě půjde o náboženskou událost roku, musím začít jím. Krétský koncil vyvrátil mýty o údajné pravoslavné jednotě a vzájemné lásce. Dokázaly se sejít jen církve reprezentující ani ne polovinu světových pravoslavných. Tím pádem není jasné, zda na různých vzájemných sporech koncil a koncilní hnutí v pravoslaví neztroskotá. Na druhou stranu se takový sněm konal poprvé v historii a účastnilo se více než dvě třetiny samostatných církví. Je naděje, že pravoslavná „ekumena“ se bude časem rozvíjet.

Světská událost roku, odchod Velké Británie z Evropské unie, není v čísle přímo obsažena vůbec. Máme však článek od Martina Grubera o dávném keltském křesťanství na britských ostrovech. Křesťanství tam přišlo z kontinentální Evropy. Místní ho horlivě přijali a vytvořili originální a inspirující syntézu Kristova učení a keltských tradic. A brzy poté zase keltští misionáři, jako byl i v Praze uctívaný svatý Havel, přinášeli víru a kulturu na kontinent zpustošený stěhováním národů. Připomíná to, že Evropané na ostrovech i na kontinentu patří k sobě, sdílejí jedno náboženské a civilizační dědictví a mají si být zač vzájemně vděční. Bez ohledu na politické kotrmelce bychom si toho měli být vědomi a snažit se dávný odkaz rozvíjet.

Zajímavá by mohla být diskuse o tom, zda je možné v některých případech připustit nepokřtěné k večeři Páně. Navrhuje to Marek P. Lukášek, opačné stanovisko zastává Pavel Hradilek. Starodávná praxe, doložená už v prvokřesťanském spise Didaché a sdílená prakticky všemi křesťanskými církvemi světa, je podávat svátost pouze plnoprávným členům církve, tedy pokřtěným. Mohou pastorační ohledy tuto tradici narušit?

Americký jezuita Thomas J. Reese je známý a inteligentní „vatikánolog“. Naše prázdninové dvojčíslo zahajujeme jeho úvahou o synodě o rodině, konané loni a předloni. Mě zaujal Reeseův obecnější vhled: „Synodní otcové zapomněli, že úspěch II. vatikánského koncilu byl dán jedině tím, že na něm fungovala spolupráce mezi biskupy a tzv. periti, teologickými odborníky. Většina biskupů tehdy nepřijela do Říma s hlavou plnou nápadů na reformu církve, avšak první dva roky koncilu, které byly pro ně vlastně trvalým vzdělávacím programem, jim umožnily postavit se na stranu změn. (…) Spojenectví teologů a biskupů se bohužel rozpadlo po vydání encykliky Humanae Vitae: kritériem pro jmenování biskupů se stala věrnost Vatikánu a Kongregace pro nauku víry byla využívána k pronásledování teologů. S teology ocejchovanými jako disidenti se už biskupové neodvážili stýkat. A teologové (...) usoudili, že mluvit s biskupy je ztráta času. To mělo pro církev zničující důsledky.“

Je nejvyšší čas v katolické církvi opět nastartovat otevřenou diskusi a zároveň spolupráci mezi odborníky a praktiky. Třebaže Františkův pontifikát je otevřený a novátorský, v tomto směru ještě mnoho výsledků nemáme.

Milí čtenáři, přeji vám radostné a požehnané léto.