Jste zde

Knihovnička Getseman

Marek Šmíd: Vatikán a první svtová válka – Proměny zahraniční politiky svatého stolce v letech 1914 – 1918. CDK Brno 2016

Kniha je první českou monografií, která se podrobněji a na základě některých teprve nyní dostupných pramenů (vatikánské archivy) věnuje činnosti Svatého stolce za papežů působících v době první světové války, tedy krátce sv. Pia X., jenž zemřel asi měsíc po vypuknutí konfliktu, a hlavně Benedikta XVI. Třebaže jejich mírové snahy nakonec nebyly úspěšné, tvoří důležitou kapitolu dějin prvního celosvětového válečného konfliktu a jsou zajímavou součástí dějin katolicismu.

Stefan Berger (ed.), Haiko Feldner (ed.) a Kevin Passmore (ed.): Jak se píšou dějiny – Teorie a praxe. CDK Brno 2016

Jde o sborník metodologických esejů určených hlavně studentům historie. Zároveň se dá však číst i jako uvedení do moderní humanitní vědy. Historie totiž je dnes značně interdisiplinární vědou, přejímající metody a postupy řady dalších směrů; a autoři jednotlivých statí nám tak představí obory od psychoanalýzy po ekonomii a myšlenkové směry od marxismu po poststrukturalismus. A představí je „v akci“, tedy při tvorbě textů o dějinách. I když se kniha náboženství a teologii přímo nevěnuje (jakkoli na související témata asto narazí), tak ji lze doporučit nejen studentům dějin církve.

JaS

Bugel W.: Anafora jako teologický text - Vybrané otázky na příkladu pokoncilních eucharistických modliteb římské liturgie, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2015

Publikace obdobného typu se v českém prostředí dosud nevyskytovala. Detailně popisuje proces vzniku nových eucharistických modliteb v římskokatolické církvi po II. vatikánském koncilu. Příprava monografie byla časově náročná, bylo třeba zpracovat značné množství pramenů. Rozsah užitých jak primárních a sekundárních zdrojů, tak další literatury je úctyhodný.

První kapitola si všímá jednak postupu úprav po staletí v římském ritu jediné eucharistické modlitby – římského kánonu, jednak vznikem nových eucharistických modliteb. Je velmi dobře demonstrováno o jak složitý proces, na kterém se podílela řada aktérů, šlo. Autor vysvětluje a hodnotí, proč došlo k paradoxní situaci, kdy římský kánon prošel jen minimálními úpravami, zatímco jiné předlohy, jmenovitě anafora Apoštolských tradic a Koptská anafora sv. Basila byly násilně převedeny do jakési unifikované římské podoby.

Druhá kapitola se zabývá spontánní tvorbou anaforických textů v druhé polovině šedesátých a první polovině sedmdesátých let 20. století. Není jednoduché tento proces zmapovat, neboť se jedná o stovky až tisíce textů různé provenience. Autor prokázal jakousi univerzální způsobilost tento jev přiblížit (kombinací dovedností teologických, lingvistických a kritických). Ačkoli většina těchto textů nebyla příslušnými činiteli autorizována, autor hodnotí tento počin jako „šťastnou vinu“. Donutila, byť v omezeném rozsahu, římskou kurii dovolit používat další eucharistické modlitby, kromě původně čtyř vydaných. Tento proces je popsán ve třetí kapitole. Příloha knihy doplňuje 2. a 3. kapitolu knihy o úplné překlady některých anafor, které jsou v těchto kapitolách hodnoceny.

Škoda, že autor neměl více prostoru pro zhodnocení tvorby anafor posledních desetiletí. I když tvorba v rámci římskokatolické církve v důsledku restriktivních opatření kurie v tomto období stagnuje, v sesterských církvích tomu tak není. Vyšlo množství předloh starokatolických, anglikánských, luterských i reformovaných. Vyznačují se mnohem citlivějším přístupem k úpravám starobylých textů, než tomu bylo v římském misálu. Nově vytvořené texty používají současný jazyk, jsou jakýmsi současným vyznáním křesťanské víry, která není závislá na konkrétní denominaci. Církve vzešlé z reformace tak již předběhly v tvorbě anafor římskokatolickou církev, která měla před 50 lety, jak autor popisuje, výrazný náskok.

pH