Columba

(Columcille – Holoubek církve)

Jeden z „dvanácti apoštolů Irska“, misionář a básník Columba (vlastním jménem asi Crimhtann – Lišák) se narodil 7. prosince roku 521 poblíž jezera Loch Gartan (v dnešním Glencolumcille) z rodičů královského původu. Byl vychováván k duchovnímu životu, v pětadvaceti letech založil svůj první monastýr v Derry, a následovaly další. Z jiného Kolumbova monastýru – v Melosu – pochází slavný evangeliář, z něhož se dochovalo tři sta třicet devět stran. Vytvořen byl mezi sedmým a devátým stoletím.

Columbův život se změnil poté, co neoprávněně přepsal žaltář svého někdejšího učitele Finniana z Moville (kopii si hodlal ponechat a Finnian jí požadoval), a když nejvyšší král Diarmait dal za pravdu jeho žalobci, ponížený Columba vyvolal povstání v klanu Uí Neill (rozdělenému na „jižní“ a „severní“), vedoucí k bitvě u Cúl Dreimhne. Konflikt měl možná ještě jinou příčinu, neboť král porušil právo azylu v Columbově kostele, odkud jeho muži vyvlekli a popravili světcova příbuzného Curnana. Ještě než byl Columba vypovězen z Irska – hrozila mu i exkomunikace z církve – Molaise, jeho anamchara („přítel duše“, tj. duchovní vůdce), mu určil za pokání přivést ke Kristu tolik lidí, kolik jich jeho vinou u Cúl Dreimhne zahynulo. Obětí bitvy se uvádí na tři tisíce. (Král Diarmait Mac Cerbaill, praktikující pohanské zvyklosti, sám zemřel „posvátnou“ trojitou smrtí, jen dva roky po Columbově odchodu.)

Roku 563 se usadil urozený vyhnanec spolu se dvanácti druhy na ostrůvku Iona u skotského pobřeží a založil tam monastýr. Odtud podnikal úspěšné misijní cesty mezi pohanské Pikty. Ježto byl obdařený moudrostí a vhledem do věcí, které ostatním zůstávaly skryty, vyhledávali jeho radu i mocní tohoto světa. Známý je příběh o tom, jak dalriadskému králi Aedhanovi „Proradnému“ prorokoval násilnou smrt jeho tří nejstarších synů (jedním z nich byl i Artúr, považovaný některými za předobraz Artuše z Camelotu) a svoje požehnání k nástupnictví udělil až čtvrtému, Eochaidovi.

Columba zemřel 9. června 597, jeho monastýr už o několik desetiletí později sehrál stěžejní úlohu v šíření Kristova učení mezi kmeny Anglů v Northumbrii.

Columbův život vykazoval neklamné známky Boží Milosti. Vídal anděly – a anděl také býval spatřen, jak ho doprovází. A nadpřirozené světlo (znamení theosis) se často zjevovalo v jeho přítomnosti už od dětství. Tak jeho vychovatel Cruithnecon jednou „po návratu domů z kostela, po bohoslužbě, zjistil, že dům je ozářen jasným světlem a spatřil ohnivou kouli nad tváří spícího chlapce. Při tomto pohledu se roztřásl bázní, ve velkém úžasu padl tváří k zemi, dobře věda, že milost Svatého Ducha je z nebes vylita na jeho mladého svěřence.“ Že ho toto znamení provázelo i v dospělosti, kdy byl mužem v nejtěsnějším kontaktu s Bohem, pak nepřekvapuje: „…a tam, během slavení eucharistie, svatý Brenden Macu Alti viděl – jak to později pověděl Comgellovi a Cainnechovi – ohnivou kouli jako kometu velice jasně planoucí nad hlavou Columbovou, zatímco on sám stál před oltářem a přinášel svatou oběť, hoření pokračovalo a stoupalo vzhůru jako sloup po celou dobu jeho účasti v oněch nejposvátnějších mystériích.“

V čem on sám viděl smysl svého života, poznáváme z jeho modlitby:

„Obdař mě požehnáním,

Všemohoucí Bože,

jehož moc se klene

nad nebem i zemí,

a jehož andělé všechno ochraňují.

Dopřej mi studovat svaté knihy,

zklidnit svou duši,

za mír se modlím u nebeských bran.

Dopřej mi konat práci každodenní,

mořské řasy shromažďovat,

ryby lovit,

rozdávat pokrm chudým.

Dopřej mi pronášet

své denní modlitby,

někdy zpěvem,

někdy ve ztišení,

vždy Bohu děkovat.

Milé je žít

na pokojném ostrově,

v tiché cele, sloužit Králi králů.“