Jste zde

Svůdné tóny nového spásného učení?

Co dokáže a co nedokáže neurověda

Zatímco ještě v dobách Immanuela Kanta zaujímala vůdčí postavení mezi vědami fyzika, obdivovaná pro své objevy a intersubjektivně prokazatelnou exaktnost, dnes ji z tohoto místa dávno vytlačily tzv. biovědy (life sciences). A z nich především disciplíny, jejichž složené názvy začínají částicí „neuro“: neurochirurgie, neuropsychologie, neuropedagogika, neurolinquistika, neurojurisprudence a přirozeně také neuroteologie.

Všechny chtějí vysvětlit, analyzovat, event. rekonstruovat procesy probíhající v lidském mozku. Od počátku přitom sledovaly dva cíle. Už 90. léta minulého století byla za vlády Billa Clintona v USA prohlášena za Decade of Brain. Praktickým záměrem bylo najít prostředky a terapii proti duševním onemocněním (Alzheimerova choroba atd.), jejichž výskyt v některých zemích (Japonsko, USA, Západní Evropa) s růstem dosahovaného věku obyvatelstva prudce stoupal. S tím nepřímo souvisel ještě vyšší cíl, totiž rozluštit záhadu lidského vědomí, tento poslední antropologický problém, a současně – kvazi jako vedlejší efekt – jednou provždy vyřešit problém svobody, tj. odhalit, že jde o pouhý pseudoproblém neosvícených antropologů. Stále rafinovanější technika zobrazovacích postupů, umožňující sledovat procesy v mozku takříkajíc v přímém přenosu, podporovala vznik těchto projektů – než se ukázalo, že práce s obrazovými výsledky vyžaduje vysoce složité interpretační postupy, o jejichž zaměření dodnes zdaleka nepanuje shoda.

O významu a mezích neurovědy si snadno uděláme představu, srovnáme-li neurovědecký Manifest z roku 2004 s prohlášením Reflexivní neurověda z roku 2014.

Podstatný výsledek hned na úvod: Podle názoru autorů textu z roku 2014 nebylo vyřešeno prakticky nic z toho, co sliboval Manifest z roku 2004. Ten přitom skromně a bez okolků připouštěl, že už se sice podařilo vysvětlit mnohé z fungování větších oblastí mozku a z fungování jednotlivých buněk a molekul, ne však to, co probíhá na úrovni mezi nimi, když „když stamilióny nebo dokonce miliardy nervových buněk spolu ‚hovoří‘ – povšimněme si dobře slova ‚hovoří‘! Tady se jasně prozrazuje svůdný neosvícený antropomorfismus neurovědeckých diskusí, jehož zatím nejdrastičtějším projevem je název knihy renomovaného neurologa Gerhard Rotha (1942) „Z pohledu mozku“ – jako by mozek mohl „hledět“! To je přinejmenším tak naivní jako teologický antropomorfismus lidského mluvení o bozích, která kritizoval už Xenofanés z Kolofónu (cca 570–470 př. Kr.): Jestliže si lidé vymýšlejí bohy ke svému obrazu, pak by v představách volů a koní museli bohové vypadat jako voli a koně.

Manifest sympaticky a poctivě přiznává: „Podle jakých pravidel mozek pracuje; proč se při zobrazování světa prolínají bezprostřední vjemy s dřívějšími zkušenostmi; proč vnímáme vnitřní dění jako ‚jeho‘ činnost; jak mozek plánuje budoucí akce – tomu všemu dosud nerozumíme ani v náznaku. A co víc: Není vůbec jasné, jak bychom to mohli s dnešními prostředky vyzkoumat.“ Dále se připouští, že skutečně velké problémy oboru – totiž: odkud se bere vědomí, prožívání vlastního já a svobodná vůle – nebude nejspíš možno vysvětlit ani v příštím desetiletí.

Bezprostředně vedle toho se naopak směle prohlašuje, že vzhledem k těsné korelaci mezi nervovým děním a vědomě či nevědomě prožívanými duchovně-duševními stavy lze právě tyto stavy beze zbytku popsat jako fyzikálně-chemické procesy. „Duch a vědomí – jakkoli námi jedinečně vnímané – jsou tedy součástí přírodního dění, nepřesahují je. A dále: Duch a přirozenost nespadly z nebe, nýbrž se vytvořily v průběhu evoluce nervových systémů.“ Tvrdí se tedy, že témata jako duch, vědomí, emoce a svobodná vůle, tyto produkty vysvětlitelných biologických procesů, nutně ztrácejí jako filosofické problémy váhu, což prý zase v důsledku zcela promění (dosud hluboce dualistický) pohled na člověka. Manifest 2004 předpovídá, že v příštích letech budou vyvinuty účinné strategie proti Alzheimerově a Parkinsonově chorobě, schizofrenii a depresi, jakož i nervové protézy – avšak nevěnuje dostatečnou pozornost s tím spojeným zásahům do sféry dotyčného subjektu (tzv. „perspektiva první osoby“).

Prohlášení Reflexivní neurověda z roku 2014 se vehementně staví proti trendu vysvětlovat všechno „naturalisticky“, tj. jako „od přírody dané“. Samozřejmě uznává výsledky, jichž dosáhla neurověda (autory prohlášení jsou přece neurovědci), ale Manifestu z roku 2004 vytýká antropologické a metafyzické nedostatky. Tehdy vyhlášených cílů v diagnostice, terapii a základním výzkumu rozhodně nebylo dosaženo: „Redukovat člověka a všechny jeho intelektuální a kulturní výkony na jeho mozek je jako ‚nový obraz člověka’ naprosto nedostačující. V takto jednostranném schématu nemůže být člověk jakožto subjekt a osoba pochopen v celé své plnosti a mnohostrannosti.“

Rozhodující námitky tohoto antimanifestu: (1) Manifestem z roku 2004 předpovídaný lékařsko-technický pokrok zůstal do značné míry hudbou budoucnosti. (2) Rozdíl mezi perspektivou zkoumaného a perspektivou zkoumajícího nebyl při vědeckém výzkumu mozku dostatečně zohledněn. Trend vysvětlovat všechno jako „od přírody dané“, charakteristický pro tento vědecký obor, se tak ukazuje jako vysoce problematický. Dávat rovnítko mezi člověka a mozek, což se skutečně děje, se při bližším pohledu rychle ukazuje jako značně primitivní metafora. „Úspěchy neurovědních oborů založených na matematice se omezují na předpovědi přesně definovaných senzorických a kognitivních výkonů. K vysvětlení všech subjektivních aspektů mozkové činnosti máme nicméně stále ještě velmi daleko.“

Celá právě nastíněná problematika vyvolala v roce 2014 celosvětový spor v oblasti politologie a ekonomie. Evropská komise vyhradila na Human Brain Project (HBP), jeden z tzv. vlajkových evropských projektů, dotaci ve výši jedné miliardy euro (USA zahájily poté podobně dotovanou iniciativu s názvem BRAIN). O koncepci tohoto interdisciplinárního výzkumného projektu se sice od počátku ozývaly pochybnosti, ale když Evropská komice vyřadila z centrální oblasti projektu kognitivní neurovědy, bylo naprosto jasné, že vlastně vůbec nejde o rozšíření znalostí o mozku, a tedy ani o otázky vědomí a svobodné vůle, nýbrž že je tento superprojekt zaměřen na informační a komunikační techniky, snažící se vyvíjením neuromorfních počítačových systémů o digitální simulaci lidského mozku. Stovky neurovědců to pociťovaly jako zradu původního záměru projektu: simulaci mozkové činnosti považují za přinejmenším v současnosti nerealizovatelnou vizi „píáristů“, ne-li přímo utopii. Jejich výhrady se opírají mimo jiné o neuspokojivé výsledky projektu Blue Brain Projekt (předchůdce HBP), jehož cílem bylo uměle vytvořit mozkovou kůru krysy. Tak vznikl v létě 2014 celosvětový protest proti HBP, který podepsalo přes 800 vědců. Někteří z nich hrozili, že se od projektu budou distancovat, jiní oznamovali, že už tak učinili. Změnu těžiště projektu ve prospěch počítačových technologií označují za zradu původního cíle, jímž bylo lepší pochopení normálních a patologických funkcí mozku a zkoumání jejich účinků na společnost. Podepsaní prohlašují, že vedoucí myšlenkou projektu se stal namísto základního výzkumu technologický vývoj. Navíc kritizují dosavadní management HBP a jeho autoritářský způsob vedení. Dosavadní reakce Evropské komise na tuto kritiku byla nemastná neslaná. To by mohlo nakonec vést ke ztroskotání celého obřího projektu.

Může se ale snadno stát, že ještě dříve než kvůli vnitřním hádkám se HPB zhroutí pod vlivem vnějších faktorů. V důsledku zjevně politicky způsobeného posunu směrem k technologii se totiž HBP přiblížil k oblasti výzkumu umělé inteligence (Artificial-Inteligence-Research, AI). Při něm jde stručně řečeno o to, zda lze postavit stroj (počítač), který bude schopen podobných výkonů jako lidská inteligence. Tzv. „slabá AI“ se přitom při řešení konkrétních úkolů omezuje na nějakou formu simulace lidské inteligence; „silná AI“ si klade za cíl zkonstruovat inteligenci, která by byla analogií lidské inteligence, tj. měla její výsadní rysy: schopnost učit se, kreativitu, sebe-vědomí a dokonce v jistém smyslu i citové reakce. Představiteli takto zaměřeného výzkumu, probíhajícího od poloviny 50. let minulého století, byli Alan Turing, Marvin Minsky, Hans Moravec a Joseph Weizenbaum. Zatímco v polovině 80. let rozruch kolem jejich projektů utichl, v poslední době zažívá tento obor doslova explozi. Důvody jsou tři: exponenciálně stoupající výkon chipů (každé dva roky se zdvojnásobuje), naivita uživatelů internetu po celém světě a Big data. Big data se snaží klást otázky, jež dosud nebyly formulovány, a z nashromážděné masy dat získávat zajímavé informace o uživatelích internetu, využitelné např. pro reklamní účely nebo pro odhadování rizik. Obřím sbírkám dat, jejichž velikost je vyjádřitelná až číselnými údaji s 21 nulami (Zetabyte), lze klást kuriózní otázky, např. jaká je souvislost mezi barvou očí, oblíbenou značkou piva a představou ideální dovolené, a pak příslušné skupině potenciálních zájemců adresovat speciálně zaměřenou reklamu. Blížíme se nezadržitelně tomu, co Der Spiegel (5/2013) nazval „život podle čísel“. Mnozí filosofové vědy se domnívají, že Big data budou znamenat konec vytváření teorií jako cesty k vědění; jiní s tím nesouhlasí, poněvadž kvantifikované „že“ nedokáže v žádném případě odpovědět na otázku „proč“.

Digitální praxe se s takovými subtilními otázkami samozřejmě nezdržuje. Komerční iniciativy jako Amazon a Uber, vyhledávače jako Google či sociální sítě jako Facebook už dokázaly o svých uživatelích a zákaznících nashromáždit nepředstavitelné množství informací. S pomocí algoritmů v nich vyhledávají vzorce, podle nichž pak jednak zásobují portály uživatelů cílenou reklamou, jednak podrobně zkoumají osobní zvyky uživatelů. Epidemicky se šíří fitness-náramky nepřetržitě přenášející do datové centrály údaje o pohybu, spotřebě kalorií, konzumu, spánku, srdeční frekvenci a krevním tlaku svých nositelů. Centrála potom v případě nedostatků či problémů navrhuje terapii – a samozřejmě zároveň informuje zdravotní pojišťovnu dotyčného, aby ta mohla na základě kalkulace rizika mohla přesněji vypočítat výši příspěvku konkrétního klienta, což je naprosté popření principu společenské solidarity. Jsou-li data posílána také ještě jinam, např. zaměstnavatelům, pak myšlenka osobního soukromí definitivně končí na smetišti dějin (jako tolik jiných romantických naivit).

Zdá se, že naprosté většině těch, kdo takové služby využívají, je to jedno. Klidně akceptují, že za používání atraktivních komerčních a komunikačních kanálů platí ztrátou soukromí a individuality. Zjevně jen menšina uživatelů si uvědomuje, že v Silicon Valley působí nepatrná skupinka, která chce nejen znát zvyky spotřebitelů, nýbrž i diktovat lidem, jak mají žít – bez ohledu na právní ustanovení. Považovat tyto tendence za signál blížícího se konce liberálních svobod a demokracie není žádný přehnaný pesimismus. Eric Schmidt, výkonný ředitel Googlu, odpověděl na otázku, proč jeho firma důsledně porušuje soukromí svých zákazníků, asi v tomto smyslu: Kdo dělá něco, o čem by jiní neměli vědět, ať to raději vůbec nedělá. – Větší nestydatost si nelze představit. Nebo lze? Proslulý mladý miliardář Mark Zuckerberg, zakladatel a šéf Facebooku, prohlásil klidně, že právo na soukromí jako „společenská norma“ dnes už neplatí. Když ovšem pro sebe a svou ženu kupoval dům, přikoupil ještě čtyři sousední pozemky, aby mu nikdo neviděl nejen do ložnice, nýbrž ani do zahrady. Uživatelů Facebooku (1 miliarda 390 milionů v roce 2014) se zjevně nedotkne ani takové pokrytectví.

Co má tohle všechno společného s neurovědou? Zdánlivě nic, ale při bližším pohledu se to dotýká přímo jejího bolavého místa, konkrétně zmíněného nebezpečí, že se Human Brain Projekt posune směrem k technologii. Mega-podnikům jako Amazon, Uber, Google, Facebook atd., totiž vůbec nejde o to, takříkajíc jednosměrně nahlížet do života svých zákazníků. Analyzováním obrovského množství dat by dnes rády zjistily, co si budeme myslet, oč budeme usilovat a co budeme dělat zítra. To totiž není jen zlatý důl pro ekonomiku, to mění základní parametry existence společnosti. Neboť – jeden příklad za všechny – takto viděno lze těžiště celého trestního práva přesunout z hledání indicií na prognostiku. Z nekonečného množství uložených dat je možno s pomocí specifických algoritmů odvodit, kde se s největší pravděpodobností někdo chystá spáchat zločin, a preventivně zasáhnout (jestli se skutečně chystal, nebo ne, je jiná otázka). S tímto instrumentáriem už dávno pracují nejen úřady v USA, nýbrž i ve Švýcarsku. Velmi laicky a zjednodušeně řečeno: informační technologie jsou schopny anticipativně nahlížet do mozku vybraných subjektů.

To ovšem zdaleka není konec možností. Průkopníci v Silicon Valley mají na mysli ještě něco úplně jiného. Jedním z nich je Ray Kurzweil (1948), již několik desetiletí považovaný za proroka kyber-filosofie – jeho prognózy se skoro vždycky vyplnily. V roce 1990 předpověděl, že za osm let porazí počítač člověka v šachu. Podařilo se to v roce 1997. V dobách, kdy málokdo znal slovo „internet“, bájil Kurzweil o autech, která se budou řídit sama. Dnes už existují, jsou posledním výkřikem na automobilovém trhu. Ale Kurzweila a jeho kolegy mnohem víc fascinuje docela jiná myšlenka, než jsou tyto příklady: myšlenka „singularity“. To znamená, že bude možno zkonstruovat počítače, které nejen převezmou určitou funkci člověka, nýbrž budou schopny samy se opravit, reprodukovat se, učit se, a tím se dostávat na stále vyšší úroveň po stránce organizace a výkonu. To by mohlo také způsobit, že stroje převezmou nadvládu nad světem lidí a že nakonec tento náš svět, ohrožovaný nemocemi, stářím apod., a tudíž vysloveně náchylný k chybám, jakožto slabý článek evoluce eliminují.

Kurzweil už dávno není jediný, kdo tuto myšlenku zastává. Také Sebastian Thrun (1967) a Peter Thiel (1969), oba narození v Německu, jsou představiteli tohoto trendu. Thrun se otevřeně ptá: „Kdo říká, že se nemůžeme dožít tisíce let a že auta nemohou létat?“

Zda tohle všechno chceme mít nebo máme chtít, to už se vlastně nikdo neptá. Miliardáři velkoprůmyslu, kteří se těmto představám oddávají, se skutečně domnívají, že mají v rukou prostředky, jak dovést celý svět do (podle nich) lepší budoucnosti. Prezentují se jako vykupitelské postavy. Jaron Lanier (1960), držitel Mírové ceny Německých knihkupců 2014, to vidí správně, když celý tenhle směr vyvolaný tzv. novými médii označuje za „nové náboženství“. Slovo „náboženství“ je v tomto bonmotu užito ve smyslu „bezpodmínečný nárok“ či „totální souvislost s popisem skutečnosti“, ale kromě toho nepřímo prozrazuje, že pro dosažení slibovaného „ráje“ je nutno něco obětovat, mezi jiným zejména svobodu (protože náboženství v klasickém smyslu vždy souvisí s obětí, odříkáním a investicí). Přesně tím se zabývá Dave Egger (1970) ve svém románu The Circle, nejdrásavější knize roku 2014. Popisuje v něm život fiktivní spolupracovnice nejmenovaného digitálního koncernu (snadno odhalíme Google) a ukazuje, jak se v průběhu její strmé kariéry domnělý ráj krok za krokem mění v peklo, v němž postupně mizí všechno lidské a také všechno individuální. V Eggerově světě jednotlivec hyne. Nezáleží na něm. Dobrovolně vstupuje do totalitárního světa, v němž už neexistuje žádná politika, žádný stát, jen digitální koncern vnucující lidem štěstí.

Eggers jistě přehání (což je v románě dovoleno) a kromě toho nelze zapomínat, kolik pozitivního může globální datová síť přinést v dílčích oblastech (např. při prevenci nebo terapii nemocí). Ale forma a dosah sbírek technických dat zasahujících až do nervových hlubin subjektů, to je téma vyžadující intenzivní politickou diskusi, tedy nejen etickou, nýbrž i antropologickou, ba metafyzickou – přesně takovou, po jaké volá prohlášení Reflexivní neurověda. Ale o tom nechce nátlaková skupina v Silicon Valley ani slyšet, což je nejlépe vidět na bezohlednosti, s jakou služba Uber, založená na principu spolujízdy a zaměřená proti taxikářům, suverénně ignoruje zákazy, vydané některými městy, i soudní výnosy.

Souvislost mezi podobnými podniky, založenými na informační technice, a kognitivní neurovědou je právě tak prostá jako ohromující: Nervová struktura člověka, vlastně jeho nejhlubší nitro, se v nich takříkajíc vyklápí ven, na veřejnost. Stále těsnějším spojením člověka a stroje (mluví se o rozhraní člověk-stroj) se rozdíl mezi člověkem a strojem už dlouho smazává, vzniká nová bytost. Technický vývoj směřuje k výrobě stále menších mediální přístrojů, které se nakonec mohou stát součástkami lidské tělesnosti – a naopak, člověk se stává nepatrným, vyměnitelným měřicím přístrojem, starodávně řečeno termostatem různých prostředí. Jenomže: Co si tato bytost myslí o sobě? Zná vůbec ještě sama sebe? A může proto ještě vést nějaký vědomý život?

Tyto trendy mají kromě ekonomických a politických dopadů i důsledky pro filosofii a teologii. Co se týče filosofie: Celá desetiletí se objevují snahy veškerou oblast duševní činnosti pojmově a deduktivně dekonstruovat nebo dokonce eliminovat. Vychází se přitom z přírodovědeckého názoru, že duch, vědomí atd. nejsou nic jiného než reakce probíhající v určitých oblastech mozku nebo – jinak vyjádřeno – relikty neosvíceného způsobu sebereflexe. Tahle formule „nic jiného než“ je (demaskující) nálepkou těchto snah. Dodnes nebyl ani jeden z podobných programů úspěšný. Naopak, sám Thomas Nagel (* 1937), jeden z původně nejtvrdších „naturalistů“ (což většinou také znamená materialistů), přesvědčivě argumentuje, že tyto pokusy vysvětlovat vše „přírodou“ nutně musejí ztroskotat, poněvadž nejsou schopny do svého popisu světa nějakým způsobem zahrnout „perspektivu první osoby“, a tedy ani nutnost uznat duchovní dimenzi za neopomenutelný základní kámen universa. Neurovědy přicházejí teď s jakýmsi induktivním pokusem o přírodovědecké vysvětlení: tvrdí, že všechno duchovně-duševní lze považovat za výsledek měřitelné a datově zpracovatelné aktivity určitých oblastí mozku. Otázky, proč myslím sebe, když říkám „já“, a co to znamená, když říkám „chci to a to, a nic jiného“, není dovoleno při takovém pokusu o vysvětlení klást, protože narušují kontrolovatelnost. David Gelernter (* 1955) píše doslova: „Naše veškeré směřování k dobru, spravedlnosti, ke všemu krásnému a svatému, k tomu, co lidskému životu dává smysl a způsobuje, že jsme ‚jen o málo nižší než andělé‘ (jak stojí v Písmu svatém) a o málo lepší než psi a kočky, to vše je pro robotický pohled na svět neviditelné. V budoucnosti utvářené robotismem budeme to, co si myslíme, že jsme: psi s iPhonem.“

A teologicky přirozeně vzniká otázka, co to znamená nejen zpochybňovat koncepty jako „subjekt“, „osoba“, „vědomí“ či „vůle“, nýbrž i prohlašovat konečnost lidského bytí za důsledek nedostatečných, a tudíž opravitelných životních technik, což činí např. Sebastian Thrun. Opravdu by si mohl člověk přát dožít se tisícovky (za předpokladu, že medicína bude schopna poskytnout účinné, velmi drahé a právě tak výnosné prostředky a metody)? Nebylo by daleko humánnější a etičtější, abychom i našemu nevylepšitelnému, křehkému a slábnoucímu bytí přiznali nezpochybnitelnou důstojnost? Nebylo by lépe, aby člověk, který v radosti a ve zdraví zestárl, udělal místo dalšímu životu – jsa syt žití a podroben zákonu konečnosti organické existence?

Takové myšlenky samozřejmě znějí přesvědčivě jen tehdy, pokud (zcela v opozici k vizím posthumanistických neuroteoretiků) považujeme za akceptovatelnou myšlenku, že pozemský život se svou konečností není ani vězení, ani čekárna, nýbrž že by mohl být pracovištěm pro tvůrčí přípravu na život po smrti – na bytí ve zcela jiné dimenzi, v níž se všechno, co bylo v dějinách náhodně vykonáno a protrpěno, ukáže jako nepominutelné a definitivně platné proto, že se o tom, je-li to teď skutečné, dá nepopiratelně říci, že to jednou bude existovat jakožto dokonané, a proto tomu musí být i po pozemském konci přiznána nějaká forma skutečnosti.

Vyspělá neurologie a její vedlejší obory nejsou nic jiného než pokus stáhnout eschatologii – naději na dovršený, podařený život – zcela na tento svět. V oblasti politiky už bylo učiněno několik takových pokusů – a všechny skončily katastrofou (nacistický režim, sovětský komunistický stát, Maova kulturní revoluce). Digitální varianta se na rozdíl od nich plíží potichoučku – ale v jádru není o nic méně totalitární.

Z Concilia 4/2015 přeložila Helena Medková