Šťastná země ve vybraných mytologických textech

Čtyři mytologické texty o „šťastné zemi“, o ideálním světě a jeho vládci vznikly v rozmezí zhruba čtyřiadvaceti století.

Řecko (6. st. př. Kr.)

„A když potom konec věcí,

morana je zahalila,

daleko od všechněch lidí

sídla jim a živobytí

dal syn Kronův, otec Zeus,

na samotném konci světa,

daleko od nesmrtelných,

a tam je jim králem Kronos.

A tam oni bydlí-žijí,

bezstarostné srdce v těle,

na ostrovech blaženosti

při hlubinném Ókeanu,

blahorodí héroové,

kterým medosladké plody,

metající třikrát v roce,

chlebodárná země nese.“

(Hesiodos, Práce a dni, v. 166-173)

Už v předchozích verších své didaktické básně vyprávěl Hésiodos o zlatém lidském pokolení, které obývalo zemi „za dnů Krona, když panoval na nebesích“ (v. 111). Titánské božstvo, které vykastrovalo svého nebeského otce Úrana a zmocnilo se vlády, během níž bohožroutsky pohřbívalo se svém srdci vlastní děti, aby pak samo bylo ve spánku vykastrováno a sesazeno nejmladším synem Diem, má nezpochybnitelný předobraz v chetitském bohu Kumarbim. V klasickém antickém náboženství Kronos nebyl uctíván, ale chápán asi spíše jako jakýsi před-Stvořitel, který odděluje (ať už zlatým srpem nebo vlastními zuby) Nebesa od Země. Spjat s docela jiným údobím vesmíru, dokonce ještě před vznikem historického Času, je tento zmrzačený hrdina v populární verzi mýtu odsunut na Západ, aby tam vládl bronzovému pokolení bojovníků od Théb a od Tróje. Mlhavá vzpomínka na dobu, kdy byl Kronos uctíván (pelasgickou civilizací?), se tak možná promítla do ideálního „světa mezi světy“.

Kanaan (12. st. př. Kr.)

„Přišli jsme až do Blažené země pastvin,

na krásné pláně u břehů smrti.“

(KTU 1.5 vi 5b–7)

Na toto území, které se snad rozkládá na pomezí světa živých a světa stínů, přicházejí (aspoň podle mého chápání zlomkovitého textu) Baalovy přívrženci, aby právě zde nalezli svého bůžka mrtvého, zahubeného Mótem, zosobněnou Smrtí. Tento verš (který má ještě dvě paralely – KTU 1.5 vi 28b – 30a; KTU 1.6 ii 19b - 20) jsem vybral záměrně, protože vliv kanaanského bájesloví na náboženské představy homérských a hésiodovských Řeků bývá zpravidla opomíjen, a přitom se zdá, že právě z palestinských mýtů pochází i jméno zmiňovaného Krona. Přes rozmanitost výkladů pokládám totiž za nejpravděpodobnější souvislost s – v ugaritských tabulkách uváděným – Choronem. Choron byl sice božstvo Kanaanci běžně uctívané, ale v dochovaných pramenech jako člen božské rodiny nikde nefiguruje, zato je vzýván v zaklínáních jako bytost ovládající démonické síly. Možná, podobně jako Kronos, patřil ke starší božské generaci a byl zahnán do „předčasí a jiného prostoru“. Jestli byl Choron v nějakém přímém spojení k „Blažené zemi pastvin“ nelze rozhodnout, lepší smysl by možná také dávalo, kdyby „kanaanské šťastné zemi“ vládl Baal, syn Dagana, dárce zemské úrody. Také nemůžeme s jistotou tvrdit, že toto božské území obývali nějací héroové z dávnověku, ačkoli se taková možnost – při srovnání s Hesiodovým textem – nabízí. To, že se „Blažená země pastvin“ stala dějištěm bůžkovraždy, je sice na pováženou, ale nazapomínejme, že zásluhou své okřídlené družky Anat je Baal z říše smrti nakonec opět vyveden.

Britské ostrovy (12. st. po Kr.)

„Jablečný ostrov, který je také lidmi nazýván Šťastným ostrovem, dostal své jméno podle toho, že všechno si sám vytváří, jeho pole nejsou závislá na pluzích rolníků, a nepěstuje se tam nic než jiného, než co sama příroda poskytuje. Sám plodí obilí i hrozny, jabloně v jeho lesích vyrůstají z hustého travnatého porostu. Země sama od sebe vydává všechno, namísto jen pouhé trávy, a lidé se tam dožívají sta i více let. Tam vláda devatera sester stanovuje vlídné zákony pro ty, kdo k nim přicházejí z naší končiny.

Ta z nich, která je nejzdatnější v léčitelském umění, také nad ně vyniká líbeznou postavou. Její jméno je Morgen a je vyučena ve znalosti užitečných bylin, aby mohla léčit chorá těla. Krom toho je znalá umění měnit podobu a brázdit povětří novými křídly jako Daidalos(….). Lidé také říkají, že vyučila matematice své sestry Moronoe, Mazoe, Glitenu, Glitoneu, Glitonu, Tyronoe, Thitidu; Thitis nejlépe ovládá hru na citeru.“

(Geoffrey z Monmouthu, Život Merlinův 47 – 49)

Nemusíme se pozastavovat nad tím, že pro popis rajské idyly na ostrově sáhl Geoffrey z Monmouthu do Etymologií (XIV 6.8) Isidora Sevillského, přičemž ten se nijak zvlášť neliší od líčení blažených podmínek na Kronově ostrově. Spíše si povšimněme toho, co nám středověký klerik říká (nebo neříká) o obyvatelích mýtického ostrova.

Zdálo by se totiž, že na Jablečném ostrově (Insula Pomorum) nevládne žádný mužský bůh či héros, jen devatero čarodějek, přičemž jména některých mohou odkazovat k irskému (Morríghan) či řeckému (Thetis) bájesloví. Jejich vláda je však možná „optickým klamem“ a těch devět sester svého vladaře má. V původní verzi jím mohl být Afallach („Jablečný muž“), snad zraněný, umírající, mrtvý a nakonec oživený hrdina, o něhož věrně pečuje devět sester, které mocně převyšuje Morgen, disponující křídly právě tak, jako příbuzná bohyně války a lásky – kanaanská Anat. Později dostane Afallach i jiná jména, z nichž nejznámější je Artuš, „král minulý a budoucí“, který se na Jablečném ostrově zotavuje po zraněních své neblahé třinácté bitvy, aby se odtud jednou vrátil a osvobodil svůj cymerský lid.

Judsko (8. st. př. Kr.)

„Vlk bude pobývat s beránkem,

levhart s kůzletem odpočívat.

Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu

a malý hoch je bude vodit.

Kráva se bude popásat s medvědicí,

jejich mláďata budou odpočívat spolu,

lev jako dobytče bude žrát slámu.

Kojenec si bude hrát nad děrou zmije,

bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě.

Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu

na celé mé svaté hoře,

neboť zemi naplní poznání Hospodina,

jako vody pokrývají moře.“

(Izajáš 11, 6–9)

Biblický text nás neuvádí do krajiny (ne)existující na nějakém (ne)existujícím místě na hranicích naší reality. Jako jediný mytologický topos bychom mohli chápat „svatou horu“, kterou je však míněna reálná hora Sijón, symbolicky vyznačující střed Božího (mesiášského) panství. Představuje obraz „celistvého“ světa, který nastane, když už dříve byl předobrazen v zahradě Eden (Gn 2, 8–17). Pro jeho existenci v prostoru je zásadní právě časová událost, která ho „spustí“ – příchod Božího Pomazaného („I vzejde proutek z pařezu Jišajova…“). Příznačné je, že prorok nezmiňuje plodnost a úrodnost nového světa jako po jeho příchodu – to se mu asi rozumí samo sebou – ale soulad mezi živočišnými druhy, s výmluvným důrazem na proměnu šelmy v býložravce. Nejde tu o materiální požitek, jde o narovnání vztahů.

Osoba Mesiáše je pro ideální svět klíčová, bez něj by k jeho uskutečnění nedošlo. „Šťastný ostrov“ pohanů (a fantastů) by sotva mohl přežít v lidské imaginaci bez Krona, Chorona či Baala, stejně jako bez Afallacha-Artuše, ačkoli všichni tito heroové jsou jen nostalgickou ozvěnou „starých lepších časů“ a jejich ostrov zůstal exkluzivním rájem pro uzavřenou společnost polobohů. Je-li však tomu tak, pak tím spíše nemůže být bez svého vládce „blažený věk“, přístupný každému, kdo bude upřímně usilovat o naplnění podmínek blahoslavenství. Věčná blaženost by totiž úplně ztratila svůj smysl bez centrální osoby Mesiáše Krále.

Závěr

Porovnal jsem čtyři mytologické texty o „šťastné zemi“, o místě, kde je radost (věčně) žít. Planeta Země a naše lidská civilizace, která její prostor obývá, skýtá život plný nemocí, tragických událostí a záměrné krutosti a k tomuto poznání skutečnosti, v duchovní tradici různých (ale nikoli nepodobných) kultur, se autoři zkoumaných textů hledají alternativu.

Na první pohled je zřejmý rozdíl mezi starozákonním proroctvím a texty ostatními. Ty vyprávějí o „šťastné zemi“ existující v magické přítomnosti, zatímco Izajáš popisuje vizi světa, který teprve nastane. První tři texty obsahují snové (sněné) vize, které napomáhaly lidem přežít tento život na této zemi únikem do světa fantazie, ale biblické proroctví nabízí možnost důstojně ho žít s očima upřenýma daleko za obzor s radostným očekáváním, že přijde čas, kdy Bůh navrátí světu harmonii, ke které ho „na počátku stvořil“. Prvním třem textům je společné povědomí o tom, že „někdo“, kdo byl v našem světě krutě poražen, „někde jinde“ žije a jako vítěz tam kraluje navěky. Křesťanská interpretace starozákonního oddílu v tomto ohledu s nimi souzní a uvádí tyto představy do plnosti s odkazem ke Kristu.

Proto jsem (a nejen) na základě zkoumaných textů dospěl k přesvědčení, že „šťastná země“ skutečně existuje, že Bůh jí vložil do mysli každého z nás. Touha po ní je jedna jediná, ačkoli naše představy se mohou různit. Ale jen biblická víra nabízí pravou Naději, namísto pouhého – byť příjemného – snění.

Neplánovaný dodatek: Britské ostrovy (20. st. po Kr.)

„Jsem pravověrný a modlím se za vzkříšení těla a jsem jist, že člověk najde svou svatou zemi tam, kde poprvé lezl po podlaze, a že známé lesy a řeky splynou v symbol změnou tak ponenáhlou, že nikdy nezpozoruje, nikdy, ani v samém vytržení, že je mimo prostor a že jediný čas ho zadržuje před ,primum mobile‘, před nebeským edenem, před Žlutou růží nade vším.“

(W. B. Yeats, Posvátná místa)

Touha po „svaté zemi“ má u Yeatse velmi individualistický ráz. Je krajinou našeho věku (a stavu) dětství, do které se podvědomě toužíme vrátit. Nedomnívám se sice, že by v ní yeatsovský člověk prvoplánovitě vyžadoval nějakého vládce kromě sebe sama, ale docela dobře si dokážu představit, jak si „svůj svět“ zabydluje anděly (jako dobrý katolík) a leprechauny (jako správný Ir). Prostě: soukromý ráj podle vlastních představ, vzpomínek a tužeb. Jsou to přece paměťové stopy, co formuje naši vizi Věčnosti, a to jistě mnohem intenzivněji, než ilustrované stránky dětských biblí, nad kterými jsme snili v nedělní škole. Tu Věčnost, kterou definuje svatý Severinus Boëthius jako nunc stans, tedy „věčnou přítomnost“.

Literatura

Bible, ČEP, Česká biblická společnost, 2006

Eliade, Mircea, Obrazy a symboly, Brno: Computer Press, 2004

Geoffrey of Monmouth, Vita Merlini (překlad do angličtiny John Jay Perry, University Illinois 1925); http://www.socret-text.com/neu/eng/vm/vmtitle.htm

Graves, Robert, Řecké mýty, Praha: Československý spisovatel, 2010

Graves, Robert, Zlaté rouno, Praha: Práce 1970

Hesiodos, Práce a dni, Brno: Rovnost 1950

Hladký, Vojtěch, Papyrus Derveni, Praha: Pavel Mervart, 2011

Kerényi, Karl, Mytologie Řeků I., Praha: OIKOYMENH, 1994

Mýty staré Mezopotámie, Praha: Odeon, 1977

Novotný, Adolf, Biblický slovník, Praha: Kalich, 1956

Stehlík, Ondřej, Ugaritské náboženské texty, Praha: Vyšehrad 2003

Yeats, William Butler, Objevy, Olomouc: Votobia, 1995