Jste zde

Nihil novum aneb Nic nového pod sluncem

autor: 

Už několik let vzpomínáme s přáteli na svého učitele. Býval kaplanem v jednom pražském kostele, a tak se tam setkáváme při vzpomínkové mši. Jako jeden z nich tuhle mši sloužívám. Letos jako vždycky jsem přicházel do kostela půl hodiny před začátkem a v postranní lodi jsem potkal mladého, světlovlasého kněze, oblečeného v krajkové albě, směřujícího do zpovědnice. Zastavil jsem ho a představil jsem se mu s tím, ze za půl hodiny tam budu mít mši, jak je už dva měsíce domluveno. Požádal mě o celebret. To je knížka podobná pasu, kde se potvrzuje, ze jsem knězem, kde působím atd. Udivilo mě to. Mám tohle dovolení doma v zásuvce. Nikdy se mě na to nikdo neptal, dnes už není společensky výhodné předstírat příslušnost ke kněžskému stavu. Kdysi z toho plynuly jisté výhody, takže k setkáním s falešnými kněžími docházelo. Řekl jsem mu to, ale on si myslel, že bych ho měl nosit spolu s občanským průkazem. Vyvedlo mě to z míry, nevěděl jsem, jak ho přesvědčit. Odvolal jsem se na Katolický týdeník, který v kostele prodávají. Byl jsem tam před třemi týdny vyfotografován na titulní straně. „Katolický týdeník nečtu.“ „Vždyť ho tady v kostele prodáváte, to se nepodíváte ani na titulní stranu? Co tedy čtete?" „Jiné knihy.“ „Před čtrnácti dny jsem v KT mel článek o muži, kvůli kterému se dnes u vás v kostele sejdou jeho přátelé, jak to děláme pravidelně už několik let.“ Pokrčil rameny, byla to pro něho zcela zbytečná informace.

Propadl jsem zmatku. Nabídl jsem mu, ze by mohl zavolat svého faráře nebo představeného, který mě nejspíše zná. Neměl mobil s sebou. Dal jsem k disposici svůj, ale neznal číslo. V rozčilení jsem si nemohl ani vzpomenout na telefonní číslo arcibiskupství. A v té podvečerní době tam možná už nikdo ani nebyl. Řekl, že mě může vyzkoušet. Vybídl mě, abych mu odříkal Confiteor. To je jedna z úvodních částí latinské mše. Začal jsem a s malým zaváháním jsem ji dokončil. Naposledy jsem tenhle text říkal v roce 1966, přesně před padesáti lety. „To mě nepřesvědčuje“, řekl. „V kostele sedí řada lidí, kteří mě dobře znají celá desetiletí, mohou dosvědčit, že knězem jsem už pětapadesát let.“ Nevěděl jsem, co si počít, stal rovně jako svíčka a nejevil sebemenší zájem o zjištění pravdy. V zoufalství jsem mu nabídl latinskou definici transsubstantiace, jak ji formuloval tridentský koncil v roce 1563. Učili jsme se na fakultě, ze tohle je nejsnadnější zjištění falešného kněze. Nabídkou byl uveden do rozpaků, ale odmítl ji. Nechal mě stát a odešel do zpovědnice.

Uběhlo deset minut, začátek mše se blížil. Patnáct lidí už sedělo v lavicích. Přece neodejdu domů, když jsme se na setkání s přáteli těšili. Sedl jsem si dopředu do postranní lavice vedle staré paní kostelnice. „Vy mě přece znáte, už jsem tady poněkolikáté?“ „Ano, pamatuji si vás od loňska." „Nemohla byste se mě zastat před panem kaplanem?" Dívala se před sebe a neřekla ani slovo. Další otázkou bych byl jen zvětšil její rozpaky. Bezradně jsem šel do sakristie. Podíval jsem se do otevřeného kostelního diáře, kde bylo napsáno, ze dnešní mši za našeho přítele budu celebrovat já. Rozhlížel jsem se, zda by někde bylo telefonní číslo na klášter, z něhož pan kaplan pocházel. Nenalezl jsem nic. Vtom vešla paní varhanice, kterou znám i z jiných kostelů, kde jsme spolupracovali. Vyprávěl jsem ji svoji potíž, ale spěchala na kůr, neměla moc času a schodů je mnoho.

Stál jsem tam bezradný, všechno ve mne vřelo. Ta bezmoc byla opravdu hrozná. Chodil jsem sakristií sem a tam. Co udělám? Odejdu vyzývavě z kostela, protože se nějak musím postavit vůči té aroganci. Výzvu přátele, aby odešli se mnou. Nebo učiním další pokus, až se pan kaplan vrátí ze zpovědnice. Ale jaký? Nevěděl jsem.

Vtom jsem si uvědomil, kde jsem: v kostele. Kvůli čemu jsem přišel? Abych se účastnil mše, památky poslední večeři Ježíše Krista. Ta přece probíhala v důvěrné atmosféře, v přátelském prostředí. Ježíš věděl, co ho čeká, a chtěl svým žákům sdělit, co ještě zbývalo dopovědět. A v této posvátné hodině se mám vztekat, ze něco nevyšlo podle mých očekávání? V tom okamžiku jsem si vzpomněl na vlastní hříchy. Pohoršuji se nad nějakým kněžským mládencem, který zatím zná život především z knížek. Ale kolik věcí v životě jsem sám udělal špatně. Nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Je to současně Ježíšův příslib: Chceš-li žít pokojně, v Boží blízkosti, můžeš a musíš se dívat realisticky sám na sebe. Řekl: Nejprve změň své smýšlení o sobě. Opusť ten nápad, že máš vždycky jen dobrou vůli, ze jsi hodný a dobrý. A nezoufej si z toho poznání.

Podobně jako žádný duševně zdravý rodič nepodmiňuje svou lásku dobrými skutky nebo poslušností svého dítěte, neztrácí Pán Bůh ze svého laskavého zřetele ani tebe. Pán Bůh miluje kdykoliv i tebe. Dokonce ve chvíli poznání svého reálného stavu jsi mu nejblíže.

Když mně před desetiletími Hospodin poslal svého anděla v podobě mého kamaráda, který mě přiměl k realistickému pohledu sama na sebe, zděsil jsem se. Až ponenáhlu a klopotně jsem si přiznal, ze nejsem lepší než naši otcové. Že jsem stejný jako kdokoliv jiný. Ze musím věnovat čas poctivému náhledu na svůj život, abych jej uviděl bez příkras a omluv. Přiznat si všechnu touhu po uznání a pochvale. Nemám sebemenší důvod se vyvyšovat a tvářit se jako posvátná osoba. Ublížil jsem lidem svou liknavostí, nezájmem, povýšeností. Zklamal jsem naděje mnohých. Nevěnoval jsem dost pozornosti některým, kteří se na mě obrátili s prosbou o pomoc. Odložil jsem to, zapomněl jsem na to. Nezastal jsem se dostatečně někoho, kdo byl v tísni. A to všechno ještě nedávno, a možná zítra znovu. Je mi to velmi líto.

V té chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekal. V jediném okamžiku mi srdce přestalo zuřivě tlouci a do celého těla mi vstoupil naprostý klid. Stalo se cosi přímo v mé tělesnosti. Nikoli pouze dojem nebo představa nebo touha. Jakási skutečná fyziologická změna. Jak je to možné? Nikdy jsem nic podobného v takové síle nezažil.

Najednou jsem mel soucit s panem kaplanem. v téhle chvíli na něm nezáleží. Já jsem taky v životě udělal všelicos, k čemu se nerad hlásím. Ani kdyby neplatilo církevní přesvědčení, ze každá svátost působí ex opere operato a je platná bez ohledu na rozpoložení udělovatele, nemusím vztekle odejít, ale mohu uprostřed svých kamarádů být teto mši přítomen. Není to divadelní představení jednoho herce, ale společné konání všech přítomných.

Odešel jsem v naprostém klidu ze sakristie a posadil se do lavice. Udiveným přátelům jsem sdělil, jak pan kaplan posoudil situaci. Kroutili nevěřícně hlavami, ale já jsem byl zcela klidný. Otevřel jsem zpěvník a začal s ostatními zpívat mešní píseň.

Pan kaplan přišel k oltáři, a co bylo možné, konal po starodávnu, jak to bývalo při předkoncilních mších. Položil kalich s velem na oltář, předtím otevřel burzu a rozložil korporál. Všiml jsem si, že má štólu přeloženou přes prsa, jak bývalo před reformou zvykem. Pak už jsem nesledoval očima jeho jednání, jen jsem naslouchal po mnoha letech zase římskému kánonu, i když česky. Nakonec jsem si přece jen dovolil menší protest. Odmítl jsem přijetí namočené hostie do úst, a řekl jsem: „Mně stačí pod jednou“. Pokud mě v průběhu této mše něco nemešního napadlo, pak to bylo soucítění s lidmi, kteří se mohli a mohou ještě setkávat s takovou klerikální arogancí. Proto jsem přesvědčen, že zcela zaslouženě přichází doba soudu na církev.

Ve ztrátě důvěry, v opovrhování a posměchu. Naneštěstí kromě nás, kleriků, kteří si to zasluhujeme, to odnášejí i nevinní věřící. Zůstává ovšem i trvale platná a nepřekonaná osvobozující nabídka návratu k evangeliu Ježíše Krista. K jádru Ježíšovy dobré a optimistické zprávy, kterou je příslib i reálná možnost pokojného života na této zemi.

Nedávný zážitek si zapsal a ke svým osmdesátinám v únoru 2017 přátelům a gratulantům nabízí Pavel Kuneš