Madrun a Anhun

„Madrun byla dcerou Weheuyra, krále ostrova Brydein, a Anhun byla její komorná“, stojí psáno v Bonedd y Saint. Weheuyr je známější jako Vortimer „Blahoslavený“, princ, a krátce i král (nikoli ovšem celého Walesu, natož Británie), prvorozený syn neprozíravého tyrana Vortigerna. Vortigern přivolal v po-lovině pátého století do Británie kmen Jutů (následovaný Angly a Sasy), a tito noví osadníci se stali největšími nepřáteli křesťanských Britů. Vortimer, na rozdíl od otce, bránil statečně vlast proti rozpínavosti pohanů, zemřel však mladý, podle pověsti otráven lstivou macechou. Jeho ostatky – jak si sám přál – byly pohřbeny na pobřeží, tam, kde se poprvé vylodili Germáni (snad šlo o pevnost Rutupiae, dnešní Richborough), aby bránily i po smrti zázračnou mocí Británii. Vortimerův otec však, na naléhání své druhé ženy, synovy kosti vykopal a pohřbil v Londoniu. Podobně jako Vortimer, chtěl ve velšské mytologii takto posmrtně chránit ostrov i Bran Blahoslavený (Bendigeidvran). Nejspíše šlo o prastarou rituální praxi pohřbívání posvátných (svatých) králů.

Vortimerova dcera Madrun (uvádí se, že měla ještě dvě sestry – Annu a Afrellu) se provdala za gwentského náčelníka Ynyra a – za válečných bouří, během nichž zahynul její ničemný děd v hořící pevnosti Craig Gwrtheyrn – odešla s nejstarším synem Ceidiem do Cerniwu, kde šířili křesťanství. Založila kostel v Talkarn v údolí řeky Valency (dnešní Minster), a zřejmě i kostel na Tintagelu.

Kromě Ceidia – s nímž je často zobrazována – měla snad ještě další děti: chlapce Ideina a Cynheiddona a dívku Tegiwg. Dcera, když dospěla, se zamilovala do prostého koláře. Uprchli spolu, ale vztah romanticky neskončil, neboť milenec nakonec princezně uřízl hlavu. Naštěstí byla oživena svatým Beunem. (Beuno byl v tomto počínání zkušený – podobně měl vzkřísit už svou bezhlavou neteř Gwenfrewi. Trochu je nesnáz v tom, že Beuno žil nesporně o dvě generace později. Snad tu došlo k záměně osob.)

S Madrun je připomínána i její komorná Anhun. Obě svaté ženy putovaly na posvátný ostrov Ynys Enlli (snad reálné zpřítomnění mýtického Avalonu). Na jihu poloostrova Lleyn, v místě, nazvaném Trawsfynydd, měly obě tentýž sen, v němž je Bůh vyzval založit na tom místě kostel. Což se i stalo. Nedaleko toho kostela se nalézá hradiště Carn Fadrun, pojmenované podle této Vortimerovy dcery, a řada místních názvů v okolí také připomíná jejího neslavného děda. Jména Madrun a Anhun jsou původem latinská – Materiana a Antonia, ostatně Madrunin manžel dostal své jméno – Ynyr – zřejmě po římském císaři Honoriovi (vládl v letech 395–423). Robert Vermaat si klade otázku, zda Madrun, jejíž jméno je totožné se jménem galo-římské mateřské bohyně Matrony (uctívána bývala v trojici), není osobou mýtickou – četná místa, zasvěcená gwentské královně, mohou reflektovat předkřesťanský kult. Ve velšských pohádkových vyprávěních je skutečně zmiňována Modron („Matka“), matka artušovského hrdiny Mabona („Chlapec“), a taktéž známe zlomek starobylého vyprávění – Velšské triády 70 – o manželském svazku křesťanského rhegedského krále Uriena s Modron, dcerou Afallacha, boha ostrova Avalon. Tato Modron se stala matkou pověstných trojčat – prince Oweina, dívky Morfudd a Anaruna (Rhun), pozdějšího krále a nakonec arcibiskupa z Llydawu.

Madrun však mohlo být také brytonské označení urozené římské dámy („matrona“), ostatně jí soupisy svatých označují velmi obecně jako „velšskou nebo cornwallskou vdovu“. To je dost možné, zvláště když uvážíme vliv, jaký měly urozené a zbožné manželky a vdovy na pozdně starověkou a středověkou křesťanskou společnost – nechaly budovat kostely, zakládaly špitály (v nichž nezřídka samy pečovaly o nemocné) a monastýry – připomeňme třeba naší Zdislavu z Lemberka. Svou horlivostí zastiňovaly muže.

Spolehlivé doklady pro existenci královny Madrun nemáme, zůstává jednou z tajemných hrdinek „temného věku“ Británie. Balancuje na pomezí heroické epochy a bezčasí mýtu, a mohla by se tedy stát ideální hrdinkou nějakého (křesťanského?) fantasy románu, jen kdyby se našel ten pravý autor.