Diskuse, která se vymkla z rukou

Mnich Martin Luther poslal 31. října 1517, před rovnými 500 lety, dopis mohučskému arcibiskupovi Albrechtu Braniborskému. Obsahoval latinsky psané disputační teze na poněkud okrajové, ale v té době pastoračně důležité teologické téma. Šlo o hodnocení odpustků, které se masově prodávaly, aby se zajistilo financování stavby římské Baziliky sv. Petra.

V podkladu k odborné diskusi na okrajové téma se však proťaly zásadní problémy a obavy tehdejších Evropanů: otázky moci papežů, správné zbožnosti, jistoty odpuštění hříchů – a v neposlední řadě i nemalých peněz, které v odpustkových pokladnách odcházely do Říma. Lutherovy teze proto zaujaly pány i poddané, duše zbožné i duše praktické. Spis se začal rychle šířit a provokoval další spory a diskuse. Návrh upálit narušitele pořádku, který pořádně nezafungoval ani o sto let dříve v případě Husově, nyní už nebyl vůbec proveditelný. Martin Luther byl pod ochranou příznivců z řad vysoké šlechty a psal a kázal a polemizoval. Rozběhla se reformace.

Věci se samozřejmě vymkly z rukou, jak Lutherovi, tak i jeho odpůrcům, obhájcům papežství. Vzájemné spory rozbily jednotu církve a dovedly nové konfese k tomu, aby se zakopaly v často extrémních vzájemně protikladných pozicích. Píše o tom v tomto čísle Getseman Heinz Schilling, který nádherně vysvětluje některé paradoxní a nečekané důsledky Lutherova vystoupení. A nakonec dospívá k ekumenické naději – nikoli k naději na možné znovusjednocení, protože návrat před Luthera není možný. Ale k naději v to, že se konfese navzájem plně uznají jako legitimní projevy křesťanství, které se obohacují a spolupracují.

K pochopení složité osobnosti Martina Luthera a zároveň jako ukázku toho, jak rychle se tehdy rozvíjely spory a upevňovaly předsudky, přinášíme studii Zdenka Širky o Lutherově vztahu k židům. Původně spíše vstřícný vztah reformátora k židům se rychle zatvrdil, asi i na základě zkreslených zpráv o činnosti některých sektářů, jež se Lutherovi donesly. I když sám Luther nebyl antisemitou v moderním, rasovém slova smyslu, jeho teologicky motivovaná konfesní nesnášenlivost mohla později antisemitismus v Německu pomoci legitimovat.

Na téma ekumeny dále přinášíme dva kratší texty: Daniela Knorrová referuje o letošní wittenberské konferenci Mezinárodního ekumenického společenství (IEF). Jiří G. Kohl přeložil ekumenický závazek dvou farních obcí různých konfesí v německém městě Bad Homburg. Ty se letos slavnostně zavázaly, že budou usilovat o překonání rozdílů a o společné svědectví.

A konečně bych rád upozornil na další z řady článků o církvím právu. Peter Kirch­schläger analyzuje vztah lidských práv a církevního práva. Ukazuje, že lidská práva – i když jejich moderní formulace vznikla mimo církev – se opírají o biblickou tradici, jsou pro křesťany důležitá a církevní právo by je mělo zahrnovat a podporovat.