Lidská práva a církevní právo

1. Proč jsou lidská práva pro církevní právo relevantní?

1.1 Biblický základ

Lidská práva mohou být biblicky odůvodněna židovsko-křesťanskou představou člověka, jenž je stvořen k obrazu Božímu (Gn 1, 26-27); spojovacím článkem je přitom lidská důstojnost, kterou mají lidská práva chránit. Geneze 1, 26-27 umožňuje relacionální a funkcionální výklad onoho „stvoření k obrazu Božímu“: Bůh dal člověku úkol a odpovědnost starat se o svět a o lidi. Zároveň jej oslovuje a navazuje s ním vztah. Člověka jakožto bytost relacionální přitom Bůh obdařuje schopností vyjadřovat vlastní lidství.

Takto funkcionálně a relacionálně chápaná „stvořenost k Božímu obrazu“, bezpodmínečná a všeobecná vlastnost všech lidí, tvoří biblický základ lidské důstojnosti: Všichni lidé jsou nositeli lidské důstojnosti, protože – jsouce stvořeni k obrazu Božímu – slouží Bohu, a to skrze odpovědnou péči o druhé lidi a o svět. Toto biblické odůvodnění lidské důstojnosti je také odůvodněním lidských práv, poněvadž vzápětí lze vyvodit: Protože každý člověk je nositelem lidské důstojnosti a protože biblicky fundovaná lidská důstojnost má nárok na ochranu lidských práv, je z hlediska Bible každá lidská bytost také nositelkou lidských práv.

Dále lze konstatovat, že církev se účastní diskuse o lidských právech na základě zjevení a že obrana lidské důstojnosti – jakožto skutečnosti časově předcházející státu – je pro církev závazná. To znamená, že lidská práva jsou neoddiskutovatelná, což platí i pro vnitrocírkevní život.

„Být obrazem Boha“ je univerzální vlastností lidí a židovsko-křesťanský základní princip lásky k bližnímu tuto univerzálnost stvrzuje (Lv 19, 11-18; dále Mk 12, 28-34, Ř 13, 8-10; Ga 5,14). Za bližního je považován každý (srov. Mt 25, 40.45). Když Pavel v Ga 3,28 („není už rozdíl mezi mužem a ženou“) naráží na Gn 1,27 („jako muže a ženu je stvořil“), argumentuje nejen christocentricky, nýbrž vychází i z teologie stvoření. Ježíš byl navíc proti jakékoli formě vylučování.

1.2 Učitelský úřad církve

Druhý vatikánský koncil učinil v souvislosti s aggiornamentem lidská práva jedním z témat církve. „Církev proto mocí evangelia, které jí bylo svěřeno, vyhlašuje práva člověka a uznává a velmi cení dynamismus dnešní doby, s nímž se tato práva všude podporují.“ (Gaudium et spes 41) Překonala přitom i „teologické překážky“. V návaznosti na encykliku papeže Jana XXIII. Pacem i terris, která integrovala lidská práva do samého středu církevního sociálního učení jakožto „znamení doby“, došlo v prohlášení o svobodě náboženství Dignitatis humanae (DH) a v apoštolské konstituci Gaudium et spes (GS) k teologickému odůvodnění základních lidskoprávních požadavků. Srovnáme-li preambuli Všeobecná deklarace lidských práv z r. 1948 a Gaudium et spes 29, vidíme konkrétně, jak církev v rámci aggiornamenta vnáší lidská práva do své víry, myšlení a chápání.

Druhý vatikánský koncil zdůrazňuje nedotknutelnost lidské svobody a označuje ji za základ veškerého zákonodárství (srov. GS 17). Kromě toho prohlašuje, „že všechno na světě má být zaměřeno k člověku. … Písmo svaté totiž učí, že člověk byl stvořen „k Božímu obrazu“ (GS 12).

Prohlášení DH učinilo v otázce lidské důstojnosti a lidských práv významný krok vpřed tím, že člověka chápe jako subjekt práva. Koncil se při své teologické argumentaci opírá a lidskou důstojnost a s ní spojené hledání Boží pravdy, která se člověku otvírá díky Boží lásce. „Církev je přesvědčena, že uznání Boha není v rozporu s důstojností člověka, neboť tato důstojnost má základ a dovršení právě v Bohu.“ (GS 21)

Podle papeže Jana Pavla II. považuje církev za svůj úkol službu, jež je „velkým hnutím na obranu a ochranu lidské osoby a její důstojnosti“ (Centsimus anus 3). Papež Benedikt XVI. hájil univerzálnost lidských práv a stavěl se proti jejich relativizování z důvodů kulturních, politických, sociálních nebo náboženských.

Papež František říká: „Sociální nároky, týkající se distribuce příjmů, sociální inkluze chudých a lidských práv, nelze odmítat pod záminkou vytváření konsensu od zeleného stolu či prchavého míru pro šťastnou menšinu. Důstojnost člověka a obecné dobro stojí výše než blaho těch, kteří se nechtějí vzdát svých privilegií.“ (EG 218) Papež stále znovu mluví o lidské důstojnosti a lidských právech.

Druhý vatikánský koncil položil rovněž základ sebekritické reflexe z hlediska lidských práv (srov. mj. DH 2). Jednání katolické církve – navenek i uvnitř – musí být v souladu s lidskými právy. Nejde totiž o nic menšího než o věrohodnost církve. V souvislosti s biskupskou synodou 1974 a jejím odkazem zdůraznil papež Pavel VI., jak důležité je, aby církev stále znovu kriticky posuzovala svůj postoj k lidským právům v oblasti svého vlastního působení. Jen tak může zdůrazňování lidských práv v těsné souvislosti s posláním církve v dnešním světě vést ke změnám. „Nutně vyvstává povinnost podrobovat tyto programy ustavičné revizi z hlediska objektivních a neporušitelných práv člověka,“ prohlásil papež Jan Pavel II. ve své nástupní encyklice Redemptor hominis (17). Papež Jan Pavel II. to formuloval jako úkol. Tentýž směr vytyčila již synoda v roce 1967, když požadovala, aby byly v církvi zavedeny postupy zaručující dodržování subjektivních práv. Biskupská synoda 1971 uložila i církvi samé povinnost orientovat se na lidská práva (srov. De iustitia in mundo 40–49).

1.3 Univerzálnost lidských práv

Církev musí zaujmout postoj k morálně odůvodněnému požadavku univerzálnosti lidských práv (např. na základě principu zranitelnosti). Univerzálnost lidských práv znamená totiž, že nositelem lidských práv je každý člověk bez rozdílu: everybody matters. A proto jsou nositeli lidských práv všichni lidé, ať uvnitř či vně náboženských a světonázorových společenství.

I kdyby se v církvi objevily názory zlehčující morální odůvodnitelnost lidských práv a označující lidská práva za „sekulární záležitost“ (a tím popírající jejich závaznost pro církev), epistemická skromnost zdůrazňuje jejich význam na základě globálního konsensu. Epistemická skromnost znamená (1) vědět, že člověk jako takový si nikdy nemůže být jist, zda např. Bohem zjevenou pravdu vnímá a chápe správně, a (2) uvědomovat si rozdíl mezi tím, co je božská pravda, a tím, co člověk za božskou pravdu považuje. Epistemická skromnost přikazuje uznat, že na celém světě neexistují normy, jež by se těšily tak vysoké míře akceptace jako lidská práva.

2. Lidská práva jako orientační bod

Jak bylo výše vysvětleno, lidská práva je možno chápat jako biblicky opodstatněná a podle církevního učení významná. Jestliže církev a teologie usilují o věrohodnost a účinek, pak se lidská práva musejí stát orientačním bodem jejich rozhodování a jednání jak uvnitř církve, tak mimo ni. Pokud by totiž nepanoval soulad mezi učením církve a právními kodexy katolické církve (CIC, CCEO), jen těžko by církev a teologie nacházely ohlas uvnitř a vně církve. Naprosto nutnou podmínkou je, aby se orientace na lidská práva odrážela ve vnitrocírkevní situaci – mj. v církevním právu. Jinak by totiž bylo naléhavě nutno vysvětlit, jak mohou být lidská práva jakožto součást církevního učení irelevantní pro společenství katolické církve a její právní rámec. Z hlediska právního subjektu, resp. oběti porušování lidských práv je koneckonců nepodstatné, kdo lidská práva prosazuje. Z hlediska právního subjektu, resp. oběti porušování lidských práv jde především o to, aby bylo porušování lidských práv zastaveno a aby už k němu v budoucnu nedocházelo.

3. Hermeneutika lidských práv

Hermeneutika lidských práv může vycházet z formulace GS 3, která staví do centra zájmu jednotlivého člověka. Tím, že GS akceptuje perspektivu individua, nachází styčné body s lidskými právy – o těch je totiž nutno uvažovat z hlediska individua, tj. nositele a potenciální či reálné oběti porušování lidských práv.

Podle Dignitatis humanae 1 je hledisko individua perspektivou nositele lidských práv. Prvním prvkem hermeneutiky lidských práv je formální převzetí pohledu jednotlivce. Z hlediska individua je třeba určit, co dělat pro uplatnění jeho práv v konkrétním kontextu.

Druhým prvkem hermeneutiky lidských práv je lidská důstojnost jakožto její pevné východisko. K ní se zároveň zpětně váže normativní zaměření a vyvstává tudíž nutnost lidskoprávně orientované hermeneutiky normativity. Jinými slovy: Rozhodujícím východiskem náležitého jednání je lidská důstojnost.

S lidskou důstojností jsou – vzhledem ke své ochranné funkci, jež je pro ně určující – bezprostředně svázána lidská práva. Ta tedy tvoří třetí prvek hermeneutiky lidských práv. Lidská práva obecně a specifická lidská práva zvláště představují např. výzvu pro církev a teologii.

Čtvrtým prvkem hermeneutiky lidských práv jsou lidskoprávní principy svobody, sebeurčení, rovnosti, spravedlnosti, participace, solidarity a odpovědnosti. Ke svobodě, sebeurčení, rovnosti, spravedlnosti a participaci se explicitně vztahují i specifická lidská práva, kdežto principy solidarity a odpovědnosti jsou vyjádřeny analogií mezi povinnostmi a odpovědností na jedné a lidskými právy na druhé straně. Tato analogie je dána tím, že lidská práva nejsou exkluzivní – týkají se každého jednotlivce v téže míře jako všech ostatních. To znamená, že s individuálními právními nároky koresponduje individuální odpovědnost a negativní i pozitivní povinnosti sloužící realizaci lidských práv ostatních lidí. Poměr mezi právy a povinnostmi (resp. odpovědností) je asymetrický.

Zaměření na praxi a jednání je pátým prvkem hermeneutiky lidských práv. Ta nemají oslňovat jako teorie, nýbrž chtějí měnit život jednotlivých lidí k lepšímu. Tato „prorocká perspektiva“ se uskutečňuje prostřednictvím slov i činů, analyzováním vztahů mezi nositeli odpovědnosti a odhalováním strukturální nespravedlnosti a institucionalizovaného bezpráví, jež je třeba odstranit.

4. Církevní právo z perspektivy lidských práv

Zabývat se hermeneutikou lidských práv a orientovat se na lidská práva jako na cíl je eticky legitimní nejen na základě Bible, církevního učení a morálky – odpovídá to rovněž sebechápání církve, k němuž patří ochota učit a měnit se i v této oblasti.

4 .1

Církevní právo (resp. církevní právní věda) by proto mělo využívat poznatků hermeneutiky lidských práv. Z toho plyne řada důsledků:

• Je-li si církevní právo vědomo povinnosti stanovit rámcové podmínky pro to, aby zjevení Boha jakožto projev lásky přinášelo v člověku plody, pak by „jedním z prostředků bylo diskrétní a svědomité respektování práv člověka, jejichž základ spatřují křesťané ve stvoření člověka k obrazu božímu a v bratrské a sesterské rovnosti všech lidí. Jedině za tohoto předpokladu může být poselství o Slovu, jež se stalo člověkem, věrohodné.“¹
• Církevní právo (resp. církevní právní věda) sebekriticky zkoumá, zda plní svůj vlastní minimální požadavek uskutečňovat základní práva lidské osoby. Uznává lidská práva a umožňuje jejich realizaci i na rovině církevního práva.
• Církevní právo (resp. církevní právní věda) si je vědomo, že neexistence církevní ústavy znamená i neexistenci úkolů, které by ústava ukládala církvi („ochrana základních práv a organizace nejvyšších instancí omezující jejich moc dělba moci)“. Práva a povinnosti všech křesťanů a věřících vypočítává CIC 1983, především v can. 208–223. I když zde pojem „lidská práva“ ani „základní práva“ nenajdeme, jsou tu kromě ekleziologických pojmů (srov. mj. can. 210, 211, 214, 219, 222) uvedena práva, která se s lidskými a základními právy shodují, např. princip rovnosti (can. 208), právo svobodně projevovat názor (212 § 3), právo na svobodu shromažďování (215), právo na soukromí (220). Církevní právo věnuje pozornost i praxi odpovídající těmto kánonům. Ta závisí na tom, zda jsou kánony 208–223 chápany jako normy nadřazené a univerzální, nebo ne, protože bez těchto vlastností se nemůže jednat o lidská či základní práva. Dosud nejsou chápány jako nadřazené nebo univerzální, takže fakticky nemají žádnou ochrannou funkci. Obvyklá praxe dále vyvolává otázku, jaký je vztah mezi právy jednotlivce a obecným blahem. Tady se církevní právo zatím staví na stranu obecného blaha, což je z hlediska lidských práv problematické. Církevní právo, resp. církevní právní věda odhaluje tedy, že lidská práva nejsou těmi pilíři právního systému, jimiž by vlastně měla být, a že je nutno v této věci jednat.
• Církevní právo (resp. církevní právní věda) klade např. otázku, proč není právo na svobodu svědomí součástí knihy II (O povinnostech právech všech věřících), nýbrž je zmíněno v knize III (O učitelském úřadu církve, can. 748 § 2).
• Podobně konstatuje církevní právo (resp. církevní právní věda), že právo svobodu náboženství, jež církevní zákonodárce uznává jakožto z lidské osoby vycházející, by mělo platit i uvnitř církve. Do CIC bylo zřejmě integrováno hlavně se zaměřením na ty osoby, které nežijí v plné jednotě s církví, což se zdá potvrzovat i can. § 1, týkající se požadavku křesťanské poslušnosti. Avšak takové rozlišování na normativní úrovni neodpovídá univerzálnosti lidských práv a právu na svobodu myšlení, svědomí a náboženství (čl. 18 Všeobecného deklarace lidských práv z r. 1948).
• A konečně přijetí hermeneutiky orientované na lidská práva dovoluje církevnímu právu přiblížit se ještě více k Písmu svatému a ostatním výrokům učitelského úřadu.

4.2

Církevní právo (resp. církevní právní věda) by mělo být zaměřeno na lidská práva jako na svůj orientační bod. To pak vede mj. k těmto důsledkům:

• Rovnost všech lidí, která patří na základě lidské důstojnosti k tradici katolické církve (srov. GS 27; 29) a kterou církev, považující sama sebe za obhájkyni lidských práv, hlásá i navenek, bude aplikována i na církev samu. Církevní právo (resp. církevní právní věda) začne kriticky reflektovat vnitrocírkevní život z hlediska rovnosti všech lidí a – pokud by mělo v katolické církvi v tomto ohledu docházet k nespravedlnostem – také důkladně analyzovat právní základ institucionálních struktur a mechanismů uvnitř katolické církve, které by mohly být příčinou této nerovnosti.
• Církevní právo (resp. církevní právní věda) dá podnět ke kritickému zkoumání, zda v církvi existuje ochota k dialogu a zda jsou názory a rozhodnutí výsledkem participativních procesů. Pokud tomu tak není, provede církevní právo příslušnou změnu v církevních strukturách. Ochota k dialogu je totiž požadavek vytyčený II. vatikánským koncilem (srov. GS 3, GS 21, GS 25, GS 92). Církev prosazuje dialog při svém globálním angažmá ve prospěch lidských práv. Její ochota k dialogu s okolním světem by byla věrohodná a odezva jejího hlasu na celém světě by byla mnohem větší, kdyby byl důraz na dialog kladen i ve vnitřním životě církve.
• Církevní právo (resp. církevní právní věda) bude sledovat, jak církev, která je rovněž zaměstnavatelem, zachází v této své roli s majetkem a s mocí. Církevní právo bude přitom prosazovat uplatňování lidských práv uvnitř církve.
• Církevní právo (resp. církevní právní věda) bude zkoumat dodržování práva na svobodu názorů a informací.
• Církevní právo (resp. církevní právní věda) bude připomínat církevní princip subsidiarity v souvislosti se spolurozhodováním místních církví.
• Církev může hrát klíčovou úlohu jako nestátní činitel a vzor v oblasti uskutečňování lidských práv tím, že bude lidská práva nejen hlásat, nýbrž také sama hájí.
• Církev bude v aplikaci hermeneutiky lidských práv a v orientaci na lidská práva hrát průkopnickou roli mezi náboženstvími. Tuto tématiku bude vnášet do mezináboženského dialogu.
• Kromě toho se tak církev stane pro stát hlavním partnerem v dialogu, jenž se týká dodržování lidských práv ze strany nestátní organizací. Vnitřní život katolické církve (struktury, mechanismy apod.) orientovaný na lidská práva, zvláště takto zaměřené církevní právo, bude sloužit jako vzor pro jiná náboženská a světonázorová společenství a obohacovat diskusi týkající se vztahu mezi univerzálními normami a právním pluralismem, modelů náboženského ústavního práva atd.
• A konečně bude církev jakožto normativní instituce – v souladu se svou vlastní odpovědností nestátního činitele v oblasti lidských práv – podporovat mezinárodní společenství, protože to je sice založeno na lidských právech, avšak nemůže je samo garantovat.

5. Závěrečné poznámky

Církevnímu právu církev a teologie poskytly v rámci své konfrontace s problematikou lidských práv dostatek odůvodnění a konkrétních doporučení, jak by se v zacházení s lidskými právy mohlo přiblížit církevní nauce a teologii. Interpretace zaměřená na lidská práva a lidská práva jako orientační bod dovolují církevnímu právu, resp. církevní právní vědě, jakož i jiným teologickým oborům, aby zůstaly věrny církevní tradici a učení. Dojít k tomu může na základě následujícího předpokladu: „Stejně jako papež Jan XXIII. zdůrazňuje papež František, že církev je na světě pro lidi a tvoří ji všichni lidé, zvláště chudí. (…) Aggiornamento platí i pro ‚ecclesia semper reformanda‘. Jde o věrohodnost poselství, jemuž má církev sloužit.“

Z Concilia 5/2016 přeložila Helena Medková, odborná revize překladu Jiří Kašný