Jste zde

Ekumenickou reformaci!

Dozvuky konference IEF ve Wittenbergu

O srpnové konferenci Mezinárodního ekumenického společenství (International Ecumenical Fellowship, IEF) ve Wittenbergu v byla již v Getsemanech řeč díky Daniele Knorrové. Přesto snad stojí za to se i s odstupem několika měsíců k wittenberské konferenci vrátit. Ukázala totiž poměrně názorně, jak si dnes ekumenické hnutí stojí. Shrnuto co nejstručněji a v duchu blízkém místu konání: ekumenická otázka, či (jak se mnohokrát během konference opakovalo) ekumenická stagnace dnes potřebuje novou reformaci. Potřebuje novou energii, jinak ekumenické hnutí a úsilí vyhasne a ustoupí pohodlnému uspokojení s daným stavem.

Výmluvně to ukázal incident během jedné z panelových diskusí, kdy katolický biskup z Magdeburgu Gerhard Feige (zodpovědný v německé biskupské konferenci za ekumenické vztahy) opustil sál poté, co vyslechl dost příkrou kritiku za to, že se namísto skutečných kroků k jednotě vedení německých církví spokojuje s obecnými frázemi. Konkrétně šlo v diskusi zejména o řešení situace konfesně smíšených párů, které nemohou společně v římskokatolické církvi ke stolu Páně. Vzápětí poté biskupa Feigeho následovala i jeho spolubesednice, evangelická biskupka Ilse Junkermannová. O incidentu se za několik hodin již psalo a byla z toho menší ekumenická aféra. Podle serveru domradio.de oba biskupové „varovali před předčasnými apely k jednotě církví“. Nám účastníkům se to v té chvíli zdálo nešťastné, kdo by také měl radost z uražených biskupů a celkově zkažené nálady.

Přesto to ale bylo asi dobře. Alespoň symbolicky se tak dalo najevo, že v ekumenických vztazích je něco zásadně nedořešeného, jakýsi kámen úrazu, který se nedá jen obcházet a opisovat pěkně znějícími frázemi o pokračujícím sbližování, jednotě v různosti a tak dále. To, že přes veškerý ekumenický dialog posledních desetiletí, přes rostoucí porozumění společnému chápání eucharistie, a především přes jednoznačné Kristovo pozvání k jednotě tu stále není jeden společný stůl Páně, a to dokonce ani pro křesťany a křesťanky žijící v konfesně smíšených manželstvích, je jednoduše skandál. Chápat tento skandál, toto pohoršení ve vší ostrosti je důležité.

Tím, kdo biskupa Feigeho zvedl ze židle, byl evangelický farář Hans-Georg Link, hlavní organizátor konference a hybná síla aktivit (nejen) německé IEF. Především díky němu se wittenberská konference konala za účasti opravdu významných hostí, především generálního sekretáře Světové rady církví Olava Tveita. Především díky Hansi-Georgu Linkovi se udála působivá limská liturgie, jíž se účastnili i biskup římskokatolický a koptský ortodoxní, byť se plně neúčastnili koncelebrace a v popisu vysluhujících byli šalamounsky uvedeni jako „liturgové“, nikoli jako „koncelebranti“ (tak jako ostatní evangeličtí, starokatoličtí aj. biskupové). V informovaném zákulisí jsem se pak doslechl, že v příslušných orgánech ve Vatikánu je farář Link špatně zapsán a je vnímán jako kontroverzní osoba, což může pro IEF do budoucna působit problémy.

Německý region IEF je dlouhodobě jakýmsi rebelem mezi ostatními regiony. Tak trochu to připomíná dobu Lutherovy reformace, kdy byly roztříštěné německé země rovněž jakýmsi potížistou mezi křesťanskými územími Evropy. V listopadovém čísle pravidelného Rundbriefu, časopisu německého regionu, vedle mnoha dalších příspěvků ke konferenci vyšlo i „9,5 tezí“ k reformačnímu výročí. Hans-Georg Link v poslední půltezi volá po ekumenické reformaci. Ta by podle něj měla znamenat, že se křesťanské církve a jednotliví křesťané budou učit skutečně konciliárně přemýšlet, jednat a žít. Podle Linka je dnes stále více zmiňovaná a upřednostňovaná představa církví žijících vedle sebe ve smířené rozdílnosti příliš statická, nepodporuje církve v tom, aby usilovaly o viditelné vzájemné společenství. Oproti tomu model církví v konciliárním (či koncilním) společenství jednotlivým církvím zároveň ponechává samostatnost a udržuje je v pohybu k sobě navzájem tím, že se účastní na společném procesu, společném úkolu. Dosud nesjednocené a nesmířené církve by tak byly jakýmsi velkým koncilem celého křesťanstva, jeho hlavní pozemskou autoritou.

Možná nereálná představa, která vždy spolehlivě narazí přinejmenším na římskokatolické pojetí církevního úřadu, hierarchie a autority. I na příkladu Mezinárodního ekumenického společenství, které se padesát let po svém vzniku potýká s krizí identity danou stále méně reálným a vzdalujícím se horizontem viditelné jednoty církví, přinejmenším ve věci eucharistické jednoty, lze ale jasně číst základní otázku: co je vlastně cílem a smyslem všeho úsilí? K čemu „ekumenická sůl“, když pozbyde chuti? Před příští konferencí, která se bude konat v létě 2019 v polském Krakově, tak mají členky a členové IEF o čem přemýšlet.